Galavečer v Obecním domě, pořádaný agenturou Nachtigall Artists, byl na prosincový termín přesunut ze září. Teď byl kvůli pandemické situaci zkrácen a odehrán bez pauzy. A protože nakonec nevystoupil původně ohlášený ázerbájdžánský barytonista Elchin Azizov a až na intermezzo z opery Fedora a předehru ke Carmen v podání doprovázející PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Michelangelem Mazzou se jelo bez orchestrálních výplní, program spočinul na sopranistce a tenoristovi. Ti napřed odzpívali sadu árií a duetů, pak došlo na lehčí kousky.
Jaká je tedy Anna Nětrebko, respektive jak zpívá po své (snad to lze říct) padesátce? Přirozeně je jiná, než když ztvárňovala Donizettiho Lucii z Lammermooru, Gounodovu Julii či Čajkovského Jolantu. Dnes zpívá třeba Pucciniho Toscu a v jejím kalendáři na příští rok figuruje například Abigaille z Verdiho Nabucca či Pucciniho Turandot. Tedy role nejtěžšího kalibru z italského repertoáru.
Oproti předešlým pražským vystoupením její hlas dále zmohutněl a ztěžkl, otázka zní, zda je to dobře. Autorka tohoto textu má za to, že tohle už dobře není, že Nětrebko překročila hranice svého výjimečného talentu. Čistá a třpytivá lyrická krása, kterou by potřebovala pro árie Desdemony z Verdiho Otella či Mimi z Pucciniho Bohémy, už v jejím hlase není, stejně jako flexibilita, jenže skutečné dramatické kvality její soprán nezískal. Když tedy zpívá Toscu či Lady Macbeth, je to jakási stylizace do „velkého“ hlasu, respektive dramatického projevu, bez přirozeně rozpínavých výšek a s uměle dobarvenými nižšími tóny. Navíc ukočírovat takový zvuk intonačně je další problém.
Na vrcholu už byla
Člověk si mimoděk vybavil nedávný televizní přenos Verdiho Macbetha z milánské La Scaly, v němž se na adresu Nětrebko dalo zaslechnout bučení. Tamní fanoušci operního zpěvu jsou možná nezdvořilí, ovšem většinou mívají pravdu… Lady Macbeth Nětrebko zpívala už roku 2014 v kinopřenosu z Metropolitní opery, jenže tehdy se ještě spíš snažila přizpůsobit part svému hlasu, nikoli naopak. Šlo o zajímavý experiment (též jevištně, Nětrebko tehdy byla za „blonďatou bestii“), ale mělo zůstat právě u jednorázového experimentu.
Jistě, když Nětrebko zpívá evergreeny z vyššího populáru, je v tom radost a živelnost a je vždycky příjemné se dívat a poslouchat. Tak tomu bylo i na pondělním koncertě, do nějž navíc zařadila i Dvořákovu píseň Když mne stará matka. Nicméně pokud jde o operní role, pro autorku tohoto textu byla Nětrebko na vrcholu tehdy, když zpívala výše zmíněné role, k nimž ještě nutno přiřadit Mozartovu Donnu Annu, Elviru z Belliniho Puritánů, Čajkovského Taťánu, Verdiho Violetu, případně Leonoru a Aidu (soudě aspoň podle kinopřenosu z Metropolitní opery z roku 2018). Nejpozději někdy v té době ale měla začít hledat pro svůj hlas, svou osobnost a své herecké schopnosti jiné cesty.
Jusif Ejvazov patří mezi tenoristy s přírodně robustním hlasem a efektními výškami, kteří jsou vítáni na světových scénách. V úvodním duetu z Otella působil nejistě, ve slavné árii Manrica z Verdiho Trubadúra se víc rozezpíval, nejlepší byl v árii Cavaradossiho z Pucciniho Tosky. Koncert měl u publika přirozeně úspěch, ostatně nikdo neví, co bude se živou kulturou zítra.
