O prvním díle Undergroundu jste prohlásil, že jste příběh nosil v hlavě dlouho, čili se psal velmi lehce. Platí to i u dvojky?
Tu jsem vymyslel během psaní jedničky. Když píšu knihu, žiji v ní, bavím se jí a příběh se mi promítá v hlavě a tohle byl ten případ. Prostě jsem psal jedničku, a přitom se sama od sebe tvořila i dvojka. Postavy si o to řekly. Občas se mi to stává. Třeba u série Spad jsem chtěl napsat jednu knihu, ale pak si postavy (a čtenáři) řekli o další tři.
Plánujete další díly?
Ne. Myslím, že příběh Prahy v budoucnosti už vydal všechno, co mohl. Revolucí příběh digitálních čarodějek končí.
Každému, kdo bude Revoluci číst, jste zadělal na několikadenního ušního červa v podobě písní Hany Zagorové. Proč jste si vybral právě ji?
Protože její repertoár dokonale sedí do příběhu Prahy v roce 2108. Společenství uzavřené samo do sebe, ztrácející sociální vazby a žijící pod existenčním i mediálním tlakem musí nutně dospět do stavu infantility a píseň Duhová víla je toho ryzí esencí. Jinak ta píseň je skvělá, stejně jako Zagorka, a pokud se jí to, že se v mé knize stala retrotrendem za necelých sto let, dotklo, ať se ozve, donesu bonboniéru s omluvou. Chvíli jsem uvažoval i o tom, že bych použil Helenu Vondráčkovou, ale protože všichni víme, že je mocnější než čas, tak je jasné, že v roce 2108 bude stále koncertovat, tudíž by to nebylo úplně ono.
Do druhého Undergroundu jste znovu vložil narážky na současnost. Piráti, Ivan Bartoš, covid, Prymula... Tyhle vtípky plánujete od začátku, nebo se vám samovolně vynoří během psaní?
Přicházejí samy. Piráti ale do kyberpunkového příběhu patří, takže je jasné, že odkaz na Ivana Bartoše tam musí být, stejně jako je jasné, že jednou v Řeporyjích postaví sochu Pavla Novotného, kterou budou potírat medem a lidskou krví. Ať už z jakéhokoliv důvodu. No dobře, to druhé se asi nestane, ale jde o to, že mě baví dělat si srandu ze současných lidí i fenoménů a extrapolovat, co po nich zbude v budoucnosti. Pomáhá to mně samotnému i čtenářům trochu upustit páru při sledování předvolebních hysterií a společného napětí. Koneckonců v prvním díle jsem si dělal srandu z Jaroslawa Kaczynského s tím, že ten vtípek ocení jen pár znalců. A když teď kniha vyšla v Polsku, objevuje se v každé recenzi a Poláky náramně baví. Rozesmátí čtenáři jsou pro mě jednou z nejdůležitějších met v psaní a narážky na současnost představují moji oblíbenou cestu. Naopak urputně čtenáře nutit, že jsem fakt hustě chytrej týpek, co si do knihy vymyslel vlastní jazyk nebo historii, na to už jsem moc dospělý, to nechci.
Jste momentálně nejúspěšnější český spisovatel fantastiky. Myslíte, že za to může aura tajemna, kterou jste jméno František Kotleta zahalil?Skromně doufám, že za to může kvalita knih. Vydávám u menšího nakladatele, takže jsem nikdy neměl za zády marketingovou mašinérii, kterou si mohou dovolit velcí hráči, a kromě humoru jsem se dostal k novým čtenářům prostě tak, že si o knihách řekli mezi sebou.
Proč jste se rozhodl vytvořit si literární alter ago?
Byl to takový vtípek. Navíc jsem v té době pracoval jako novinář a psal občas i seriózní články, takže bylo jednodušší ty dva světy nějak snadno oddělit. Leoš Kyša psal články, Kotleta knihy a každý měl svůj vlastní život, milenky a děti. Důležité bylo, aby se oba nepotkali. Když jsem novinařinu opustil, jeden zabil druhého. Teď ale nevím, kdo vyhrál. Mrknu na občanku.
Jak jste přišel na pseudonym František Kotleta?
Jako na všechny dobré věci – opilý. Cílem bylo mít vtipný pseudonym, co bude vypadat drsňácky. První volba byl Řízek, ale všichni víme, jak vypadají lidé, co se jim říká Řízek. Mají malou hlavu, ramena široká jako břehy Vltavy, psa, který má jenom jedno oko, a o jejich erekci panují pochybnosti. Takže Kotleta byl elegantní kompromis. Všichni milujeme kotletu. Tu pravou z tofu, to dá rozum.
Rozjel jste sérii Legie se spisovatelkou Kristýnou Sněgoňovou, chrlíte jednu knížku za druhou. Invence dosud nevyschla? Nestává se vám, že chcete použít motiv či nápad a pak vám dojde, že už se v nějaké starší knize objevil?
Od toho mám v Legii Kristýnu. A taky aby vymýšlela ty nejlepší nápady, postavy a vtipy a já je pak vydával za své. Je to standardní postup, zavedl ho už Alexandre Dumas. No dobře, tak vážně – Legie by bez Kristýny Sněgoňové nevznikla právě proto, že dokázala dát do psaní spoustu nových impulzů a trochu mě vyhodit z mých zajetých kolejí. Co se případného opakování v knihách mimo sérii Legii týče, mám redaktorku, která mé staré knihy zná lépe než já sám a umí včas zasáhnout.
