RECENZE: Více politiky než příběhů přináší jinak užitečný Zákon lásky

Pěkně načasováno. Souběžně s festivalem sexuálních menšin Prague Pride se do kin vydal tematicky užitečný dokument Zákon lásky, který sleduje jednu z klíčových bitev duhového hnutí, totiž za právo na manželství pro všechny.

Z natáčení filmu Zákon lásky | foto: Šimon Havel

Barbora Chalupová, spolurežisérka hitu V síti, ji sledovala tři roky. Iniciativa Jsme fér předává na jaře 2018 politikům petici, která vznik příslušného zákona podporuje; při slyšení před poslanci se však ozývají i zástupci petice protichůdné, za níž stojí Aliance pro rodinu. 

A „hokejový zápas Česko–Rusko“, jak tady trefně zazní, dostane pak ještě zábavnou podobu v rytmizovaném sestřihu projevů připomínajících rapové souboje.

Ovšem „dobro“ a „zlo“, jejichž naprosto jasné kontury nepotřeboval dokument V síti nikterak rozostřovat, se v Zákonu lásky musí potýkat se sklonem k tendenčnímu pojetí. 

Alianci pro rodinu třeba film opakovaně spojuje s agitací v kostele, kdežto aktivisté z hnutí Jsme fér jsou představováni jako veselí, civilní, moderní lidé schůzující u hospodského stolu. 

Dělení na mladé a staré, město a venkov, ateisty a věřící, liberály a konzervativce zkrátka vykazuje zjednodušení, kterému se přizpůsobuje i příděl sympatií. Zatímco jedni své oponenty spíše shovívavě litují za omezenost, druzí je hrubě a primitivně urážejí.

Přitom věcnou podstatu celého sporu, tedy proč nestačí již dávno uzákoněné registrované partnerství, vysvětlí až dvojice žen vychovávajících dítě: kdyby se jedné něco stalo, druhá zůstane nezajištěná a bez záruky, že jí dítě zůstane.

Válka argumentů se občas mění ve smutnou frašku, jenže zjevné snaze o společenskou tragikomedii stojí v cestě fakt, že aktivismus všeho druhu je už z vlastní podstaty nudný, natožpak parlament. Že se tu žvaní, courá, zívá a zírá do mobilů, viděl každý občan mnohokrát a pro film se jednotvárnost politických her stává hrobařem.

Zákon lásky

60 %

Režie Barbora Chalupová

Kinobox: 69 %

Naštěstí přehlídku lobbování, řečnění, váhání a opakovaných odkladů občas příjemně oživí konkrétní příběhy, třeba svatba dvou nevěst „nanečisto“, pojatá spíše jako rebelský večírek. Škoda, že se takových nepolitických pohledů do soukromí nenašlo víc a že se týkají pouze jedné strany barikády.

Bez nich se totiž Zákon lásky ocitá až nebezpečně blízko návodové předvolební kampani, zvláště když ve finále na půdě iniciativy Jsme fér zazní nápad – Měli bychom sami kandidovat.

Okatými apely film riskuje, že divák, který s kamerou projde poctivě pustým jarem 2020 i rouškami jara 2021, nakonec pokrčí rameny – nic proti manželství pro všechny bez ohledu na sexuální orientaci, ale vlečou se i jiné potřebné zákony; vždyť jsme měli jiné starosti.