Příkladů umělce, práce všeho druhu, se vyrojilo dost. Asi nejvíce nevole vyvolala zpěvačka Bára Basiková svým výkřikem: „Že v Čechách zemřelo dvě stě lidí na koronavir, když nás je tady deset milionů? To je nějaká hrozba, nějaká katastrofa?“
Jednak od té doby obětí rapidně přibylo, jednak se prostě nesluší zlehčovat odchod, byť jednoho jediného člověka. Mrtví se přece nesčítají, každý byl jedinečný, každý měl své blízké, své sny a plány, vzkázal Basikové kdosi shůry, když jí udělil výstrahu v podobě pozitivního testu. Zjevně marnou, soudě podle následujících výroků: „Současné restrikce jsou nepřiměřené. Vypuknul tady mor? Denně umírají tisíce lidí? Ne.“
Paradoxně ve štábu televizního pořadu Tvoje tvář má známý hlas, jehož natáčení se muselo pozastavit, se kromě Basikové nakazili další lidé a ti už tak heroicky covidu do tváře neplivou. Zaskočili však jiní mudrci ze světa pop music.
 |
Ilona Csáková odmítá plošné testování i vakcínu s odvoláním na zvěsti, že „ti, co to nařizují, jedou podle scénáře Billa Gatese a WHO“, Janek Ledecký zase mluví „o největším kšeftu v dějinách farmacie“. Není nad atraktivně znějící spiklenecké teorie, kterým každičké sdílení celebritou ve veřejném prostoru ještě zdánlivě přidává na vážnosti.
Zato kdyby nám babička Boženy Němcové řekla, ať si myjeme ruce, cpeme se česnekem a nechodíme s kamarády na mariáš, znělo by to všedně, nudně, prozaicky, starosvětsky. „Jistě, babi,“ pravili bychom shovívavě a pak u dotyčného pospolitého mariáše bez roušek s útrpností vykládali, že ta naše stařenka už patří do jiného století. Co asi tak na Starém bělidle mohou vědět o koronaviru?
Stejně jako ti z uměleckého světa: vůbec nic. Přesto do toho mluví.
Svým způsobem to mozek nebere. Přece když člověk potřebuje spravit auto nebo postavit dům, povolá odborníka; těžko si lze představit, že by herečce svěřil výměnu karburátoru či zpěvákovi míchačku na beton. Tady se divadelní Thálie ani Zlatí slavíci do kvalifikace nezapočítávají.
Naopak automechanik zase nebude nositele Českého lva zkoušet z herecké metody Stanislavského a zedník poučovat muzikálovou hvězdu, jak má při zpěvu dýchat bránicí. Ale fotbalu, televizi a nyní i koronaviru přece rozumí každý, na to nemusí mít doktoráty, stačí sociální sítě a vžitá víra, že statut populární osoby opravňuje ke kazatelské misi.
Jako by si známé tváře přisvojily okřídlené rčení označující spisovatele za svědomí národa – jenže kdo si vezme na svědomí, že občan uvěří spíše hvězdičkám z kategorie experimentů zázračných diet než lékařským specialistům?
Jistě, existují i rozumní umělci, Václav Kopta, Hana Zagorová či Simona Stašová si nákazou prošli a varují před jejím zlehčováním, jenže hlas rebelů zní vždycky přitažlivěji než hlas rozumu. A nic s tím neuděláme, právo vyslovit svůj názor má každý.
Jedině si můžeme opakovat, že vyjadřovat se k čemukoli od MeToo přes oteplování planety až po koronavirus je svým způsobem sport provozovaný zpravidla lidmi, kteří zrovna nemají nic užitečnějšího na práci. Sport neškodný, dokud jej divácké tribuny neberou vážně.
