Díky svému vzhledu většinou kobylky nebudí u lidí odpor. Jsou nejen půvabné, ale také velice užitečné. Živí se totiž drobným hmyzem, jak larvami, tak i dospělci. Obývají louky i zahrady, ale nevyhýbají se ani vlhčím biotopům.
Kobylky jsou všežravci, kromě hmyzu požírají trávu i listy rostlin, a jídlo je jejich hlavní náplní času. Obývají nejčastěji stromy a keře, na kterých se také pasou, takže na anglickém trávníku je potkáte jen ztěží, vyhovují jim spíš přírodní a venkovské zahrady. Jsou i hbité, a tak dokážou ulovit i mouchu či motýla. Svoji kořist uchopí předním párem nohou a pak do ní vnoří svá mohutná kusadla.
Kousnout vás může nejen kobylka sága, ale i někteří pavouci:
28. srpna 2014 |
Partnerku si najde, kdo krásně „zazpívá“
Známé „cvrčení“, které se v létě ozývá z luk, je sice často mylně přisuzováno cvrčkům, jsou to ale samci kobylek. Třou o tělíčko první pár svých tvrdých křídel, čímž neúnavně vábí samičky. Když je stridulace – jak se jejich „zpěv“ odborně nazývá – úspěšná, dochází k páření.
Samičky, které poznáme podle dlouhého kladélka u zadečku, pak vyhloubí do země díru, do které nakladou desítky až stovky zelenavých nebo hnědavých vajíček. Ta posléze pokryjí slizovitou hmotou, která zárodky chrání a funguje jako inkubátor. Tak v zemi přečkají někdy i dvě zimy.
Otestujte se, jak znáte naše brouky či pavouky |
Na jaře se z nich líhnou larvy, které vypadají jako zmenšeniny kobylek. Nemají ale vyvinutá křídla ani pohlavní orgány. Nicméně i ony už čile požírají droboučké larvy hmyzu. Než dospějí, až sedmkrát svléknou svoji kůži. Zůstane po nich na stéblech trávy jen průsvitná a suchá kutikula. Kobylky dospívají v průběhu léta, v červenci a v srpnu. Právě tehdy opět začíná páření.
Kudlanky nejen na Pálavě, při páření i na lovu    |
Poslouchá kolenem a skáče jako rekordman
V dětství jste možná slyšely poněkud podrážděnou průpovídku rodičů nebo učitelů: „Ty snad posloucháš kolenem!“
Kdyby tomu tak opravdu bylo, mohl by být váš sluch téměř dokonalý. Kobylky totiž skutečně mají sluchový orgán právě na prvním páru nohou a slyší výtečně.
Sluch je pro kobylky důležitý, každý druh totiž vyluzuje jiný zvuk, a tak samice při stridulaci vábících samců poznají neomylně samečka svého druhu.
Kobylky jsou také výtečnými skokany. Dokážou překonat délku až sedmdesáti centimetrů, což jim pomáhá v útěku před predátory. Dlouhé skoky kobylkám jednoznačně umožňují jejich silné zadní nohy. Společný znak všech kobylek, podobně jako dlouhá tykadla.
Zelená, dubová i sága
S délkou až osm centimetrů – ovšem i se šavlovitým kladélkem – je kobylka zelená (Tettigonia viridissima) jednou z našich největších kobylek.
Kobylka zelená opravdu vypadá jako koník s dlouhýma nohama.
Nevyhýbá se ani parkům velkých měst. Jejím teritoriem bývají koruny stromů, odkud se v létě ozývá její hlasitá stridulace. Je to jasně zelený hmyz, jen – zejména samečkům – se táhne podél boku hnědý proužek. Nakládka samiček čítá více než pět stovek zelených vajíček, která naklade do země na podzim.
Kobylka sága je s kladélkem a tykadly dlouhá až 15 cm. U nás ji můžete potkat na Pálavě.
Největší naší kobylkou je ale kobylka sága (Saga pedo). U nás se vyskytuje jen na několika stepních lokalitách na Moravě. Na rozdíl od svých příbuzných nemá křídla, tudíž nemá stridulační aparát. Na předních nožkách má ale výhrůžně trčící trny. Je to úspěšný lovec, jež si troufne i na mláďata ještěrek.
Kobylka dubová obývá hlavně koruny listnatých stromů.
Vzhledem k nedostatečné výbavě nemůže ani sameček kobylky dubové (Meconema thalassinum) lákat družky pomocí stridulace, má ale důmyslné náhradní řešení. Vybere si vhodný list, usadí se uprostřed a zadníma nohama na něj začne rytmicky „bubnovat“. Jeho vábivý koncert samička spolehlivě uslyší. Samozřejmě svým „kolenem“.
