Bude to šest let, co Norman Eisen opustil zdi americké velvyslanecké rezidence v pražské Bubenči. Ve dvacátých letech ji nechal postavit právník Otto Petschek. Druhá světová válka však jeho rodinu vyhnala za oceán a novobarokní klenot se stal domovem německého generála Rudolfa Toussainta a mnoha dalších. O těch nejvýraznějších figurách vypráví Eisen v románu Poslední palác, který vydalo nakladatelství Argo.
Vaše maminka, která je původem z Československa a přežila holokaust, nebyla šťastná, že míříte jako velvyslanec do Prahy. Chápal jste, proč?
Nejprve mě svou reakcí překvapila, ale pak jsem ji pochopil. Ona samozřejmě byla na jednu stranu velmi potěšená, na druhou už tehdy v roce 2012 rozeznávala, na rozdíl od mnoha odborníků, vzrůstající vliv populismu a nacionalismu ve společnosti.
Petschkova vila však zajisté zažila krušnější časy. Kdybyste si mohl vybrat – v jaké éře byste tam nejraději žil?
To je záludná otázka. Nejraději bych asi po druhé světové válce pomáhal americkému velvyslanci Laurenci Steinhardtovi. Velmi dobře tušil, jak velké nebezpečí komunistický režim představuje, bojoval proti němu, bohužel neměl dostatečnou podporu washingtonské vlády. Tehdy zde měli Američané pomáhat mnohem více, naneštěstí se tak nestalo. Navíc právě toto období mělo stěžejní vliv i na život mé rodiny, protože kdyby nedošlo k převratu, moje matka by z Československa nikdy neemigrovala.
Kdy jste si poprvé uvědomil vše, co se mezi zdmi vily událo?
Určitě v momentě, kdy mě majordomus Miroslav Černík zavedl v přijímací místnosti ke starožitnému francouzskému stolu a ukázal mi k němu zespoda přilepenou papírovou cedulku s říšskou orlicí a hákovým křížem. Tehdy mi došlo, jaká historie se tam ukrývá.
Úplně první moment ve vile však zajisté doprovázely jiné pocity. Vzpomínáte si jaké?
Byl jsem uchvácen krásou a velkorysostí stavby. Šlo o dokonalou kombinaci novobaroka a modernismu, kterou jsem nikdy předtím ve světě nespatřil.
Obálka knihy Poslední palác
Knihu jste začal psát po skončení velvyslanecké mise v roce 2014. Neměl jste Česka dost?
Chtěl jsem ten příběh Petschkovy vily odvyprávět, dokud jsem ho měl čerstvě v paměti. Zasloužil si pozornost. Navíc je pro mě ten dům i osud mé rodiny takovou metaforou transatlantického století, sdíleného demokratického projektu, který započal Woodrow Wilson.
Knihu jste vydal na obou stranách oceánu. Lišily se nějak čtenářské reakce?
S radostí můžu říct, že všude byly pozitivní. Bylo vtipné, že v USA i v Česku jsem často slýchal stejnou větu: Tohle jsme nevěděli!
Česko i jeho obyvatele jste poznal velmi podrobně. Je něco, co na nás úplně nechápete?
Víte, já jsem rozený optimista, v tomto ohledu jsem velmi americký. A u vás, alespoň u velké části Čechů a Slováků, se kterými jsem se setkal, je stále přítomna jistá míra pesimismu, která asi vychází z historie. Jako velvyslanec jsem se proto musel naučit pohlížet na historii trochu vyváženěji. Nebylo to pro mne jednoduché, ale snažil jsem se.
