Do roku 1570 se v případě Osmanské říše dá hovořit spíše o vzestupu či mírné stagnaci, ale čtvrtou benátsko-osmanskou válkou se definitivně situace láme. Počátkem konce kdysi obávané říše se údajně stala závislost sultána Selima II. na dobrém víně. A nejbližší dobré víno tehdy bylo k dostání na Kypru, který přináležel Benátské republice.
Osmanský sultán Selima II.
Historici sice vidí pravděpodobnější příčinu v muži jménem Joseph Nasi, sefardském židovi, který byl blízkým sultánovým rádcem a osobním přítelem. Právě tento Nasi měl v nestřízlivém vladaři přiživovat jeho mocenské ambice, ze kterých by mu kynul osobní prospěch.
Ale jistě ne nadarmo se sultánovi přezdívalo Piják. Útok na Kypr tak dostal brzy přednost před Habsburky v Evropě nebo vyhrocenou situací v Portugalsku. Boje o Kypr byly opravdu tvrdé, a každý doušek nakonec přišel sultánovi hodně draho. Přímým dopadem jeho žíznivého dobrodružství totiž bylo vytvoření Svaté ligy, politického sdružení katolických panovníků. A také námořní bitva u Lepanta, ve které Osmanská říše pozbyla veškeré své loďstvo. Kocovina z kyperského vína pak musela být děsivá.
V roce 1851 uzavřeli američtí osadníci první mírovou dohodu s kmenem Siouxů. Ta jim zajišťovala právo volné a bezpečné cesty přes indiánská teritoria. Spokojenost s mírem ale nevydržela dlouho: o tři léta později se totiž projíždějícím mormonským osadníkům zaběhla jedna kráva ze stáda. A jako z udělání si to stračena zamířila přímo k tábořišti indiánů Brulé, kteří ji už dokázali chutně zužitkovat.
Osadníci si na nespravedlnost stěžovali ve Fort Laramie. Opomněli přitom zmínit, že kráva se zaběhla sama. Naopak řekli, že byla ukradena. Vojáci tedy vyslali jednotku do Brulé s jasným záměrem: ať Siouxové ihned vydají onoho zloděje dobytka spravedlnosti. Jenže vyjednávání nešlo vůbec podle plánu. Výsledkem byl zabitý indiánský náčelník.
Siouxové pak v bleskové odvetě zlikvidovali 27 kavaleristů. A z Fort Laramie obratem vyrazila trestná výprava, která indiánskou osadu Brulé srovnala se zemí. A pro jistotu ještě druhou, v Blue Water. Šest stovek vojáků tehdy zajalo sedmdesát žen, a zbytek obyvatel pobili.
Tím vlastně začala „indiánská válka“, plná vypalování poštovních stanic, přepadávání dostavníků, táborů osadníků, farem. S nesčetnými masakry na obou stranách. Tady, v žáru bitev, vynikla jména indiánských náčelníků, Sedícího býka a Šíleného koně. Válčilo se až do roku 1890. Že celému konfliktu, který tak neblaze pro původní domorodé obyvatele dopadl, zavdala příčinu jedna zaběhnutá kráva, už nikdo pozornost nevěnoval.
Tábořiště Siouxů poblíž Fort Laramie, 1884
Velmi drahá bageta
Nesmějte se, křupavé bagetky, čerstvé briošky nebo nadýchaný croissant mohou být důvodem k válce. V Mexiku by vám o tom mohli povídat, byť zrovna na tento střípek historie vzpomínají jen neradi. Protože jim to kazí vzpomínky na „velký rok“ 1821, kdy si hrdě vydobyli nezávislost na Španělsku.
Veselí porevoluční nálady se totiž odrazilo na nevraživé náladě vůči všemu evropskému. V roce 1838 pak při pouličních oslavách došlo k vypálení pekárny a prodejny pečiva jistého Remontela, rodilého Francouze. Ten se vcelku věcně ohradil, že jako Francouz má jen málo společného s nějakou předchozí španělskou nadvládou, a požádal mexickou vládu o kompenzaci škod.
Vysmáli se mu, a z požadovaných tisíc pesos neviděl ani centavo. A tak se obrátil na vládu francouzskou, která situaci vyhodnotila jako vynikající záminku pro konflikt. Elysejský palác si teď žádal 600 tisíc pesos, z čehož 60 tisíc mělo být náhradou za zničenou pekárnu. A zbytek za konflikt v Texasu.
Mexičané se už nesmáli, ale platit nehodlali. A tak francouzská flotila zahájila blokaci mexických přístavů, v čemž jim ochotně pomohli i Američané. Když to nepomohlo, Francie po ultimátu nechala vybombardovat Veracruz. Mexiko vyhlásilo Francii válku… a kdyby se do toho nevložila britská smírčí diplomacie, těžko říct, jak by to dopadlo. Mexiko Francii statisíce pesos za vypálenou pekárnu nakonec rádo zaplatilo.
Samé sádlo, samé sádlo…
Vzpoura indických vojáků sloužících v britské armádě v roce 1857
Britové dali Indům víc než dost důvodů k tomu, aby proti nim roku 1857 povstali. Přesto se tradovanou příčinou konfliktu stala údajná provokace britských důstojníků, když dali domorodým vojákům do pušek patrony ošetřené proti korozi hovězím lojem či vepřovým sádlem.
Chutná záminka k nechutným válkám
|
Je to pravda? Těžko říct. Jisté je, že hinduisté se na zabíjení a konzumaci krav nedívají hezky, a podobně do mají nastavené i muslimové s vepřovým. Takže fáma, že munice byla povrchově upravena zvířecím tukem, zavdala podnět k odmítání poslušnosti.
Britové tento příběh s podobnou zápletkou vypráví jinak: munici ve skladech potírali hovězím a vepřovým tukem právě proto, že vzpoura už byla v plném proudu, ale namazaných zbraní se povstalci netkli. Což je mazané.
Sůl škodí zdraví
Po dvě léta zuřila Guerra del Sale, která svému slanému názvu navzdory měla velmi hořký konec. Jednu stranu sporu hájily Benátky, které měly monopol na obchod se solí. Pochopitelně, že takové uspořádání se ostatním městským republikám zajídalo, a chtěly si také dopřát osolený krajíc.
Do živého pak ťal Ercole I. d’Este, ferrarský vévoda. Začal totiž distribuovat sůl z vlastních zdrojů, a o poznání levnější. Benátky se ozvaly svému vlivnému zastánci, papeži Sixtovi IV. A válka byla na světě.
Její účastníci však měli rozdílnou motivaci. Zatímco papež si štědrým financováním bojů a Benátek upevňoval svůj vlastní vliv a zbavoval se městských republik, pánové z Benátek a ferrarského vévodství víceméně hájili jen obchodní zájmy svých měst.
Benátčané získávali postupně navrch, a papež se zalekl. Hrozilo, že jeho dosavadní favorité nakonec budou silnější než on sám. Roku 1484 proto takticky změnil strany, a nakonec dostal infarkt, protože Ferrara s Benátkami bez jeho přispění uzavřely mír.
Ferrarský vévoda Ercole I. d’Este distribuoval sůl z vlastních zdrojů, a o poznání levněji. Benátky se ozvaly svému vlivnému zastánci, papeži Sixtovi IV. A válka byla na světě.
