Váleční hrobaři jako hrdinové bitvy o Normandii, o nichž se nemluvilo

aktualizováno 
Těla padlých k válce patří. Pro armády však představují problém, vojenský, morální, technický, logistický. Při spojenecké invazi do Normandie ho řešila speciální jednotka. Armádní havrani byli nepostradatelní a nedocenění. A umírali zaživa zevnitř.

Identifikace obětí byla jedním z úkolů příslušníků Graves Registration Service. Na snímku z druhé světové války zachytil práci jednotky fotograf americké armády. | foto: commons.wikimedia.org/U.S. ArmyCreative Commons

Na první listopadové dny roku 1943 američtí vojáci nově utvořené 612. čety jen tak nezapomenou. Vcelku typická vojenská jednotka složená z odvedenců sedmatřiceti různých amerických států byla po základním výcviku převelena do Fort Warren a ubytována v oddělené sekci budovy číslo 341.

Válka a její oběti: fotografovo svědectví od GRS z první světové války

Tam to začalo vypadat trochu tajemně. Nafasovali odlišné uniformy a jejich kapitán Thomas A. Rowentree jim sdělil, že budou speciální jednotkou. Nadšení ovšem vystřídalo zklamání.

Budou totiž přiděleni k týmu GRS (Graves Registration Service), tedy k vojákům registrační služby. K polním hrobařům. „Jistě, byla to práce, která k válce patří a někdo ji udělat musí,“ vzpomíná na své první myšlenky vojín Thomas J. Dowling. „Ale proč bychom to měli dělat zrovna my?“

Hrdinství a slávu u mrtvol nečekejte

Podobně smýšleli i jeho kolegové. Do armády se přihlásili proto, aby bojovali. Ne aby pohřbívali těla. Nemůže to dělat někdo jiný? Jenže los, na koho chmurná práce připadne, vyšel zrovna na ně.

Vojíni z 612. čety, ale též ze všech dalších hrobařských jednotek, to neměli lehké. „Co chcete napsat domů rodičům nebo své dívce? Že k válečnému úsilí budete přispívat zahrabáváním těl, ale že na vás mají být dál hrdí?“ dodával Dowling.

Podobné to bylo i se vztahy s vojáky z jiných vojenských útvarů. Lidé z GRS sice nikdy neslyšeli jedinou výtku, šlo přeci o důstojné pohřbívání padlých spolubojovníků, ale atmosféra kolem nich vždy nápadně ochladla. S hrobaři si nikdo v baru nebo u jídla povídat nechtěl.

Oni sami se navíc cítili do krajnosti podhodnocení. Věděli, že boj nejspíš nikdy nezažijí, a obávali se, že je ostatní vojáci budou brát za ulejváky.

Cvičení, které kolegové nesmějí vidět

Smrt k válce patří, ale normální vojáci se přirozeně snaží udržet se od ní co nejdál. Když to nejde fyzicky, aspoň psychickou bariérou. Právě za ní se vojáci z 612. pohybovali. Biblí jejich speciálního tréninku se stal Polní manuál 10-63. Praktická příručka, která shrnovala všechny funerální a administrativní procedury. Registraci padlých, kopání vzorových hrobů v rozmanitém terénu, tvorbu a správu celých vojenských hřbitovů.

Kvůli psychickému zocelení byli několikrát přizváni k pitvě těla ve vojenské nemocnici. „Většina vojáků se celou dobu dívala do stropu a potlačovala dávení,“ vzpomínal Dowling. Během závěrečného cvičení musela celá četa v rekordním čase vytvořit hřbitov o stovce hrobů, označit je kříži a samozřejmě zaevidovat padlé. Vše samozřejmě mimo dohled jiných vojáků, aby je podobné cvičení nedemoralizovalo.

Operace Tiger: o neúspěchu se mluvit nesmí

Vojáci z 612. byli přesunuti do Velké Británie, aby se účastnili Dne D, vylodění v Normandii. Jenže smrt je zasáhla, osobně i z hlediska jejich specifické profese, o pět týdnů dřív. V květnu 1944 se u Slapton Sands u Devonu konalo velké vojenské cvičení. Operace Tiger měla vojáky připravit na realitu vylodění. Ostré střelby, postup zaminovanou pláží a přepravu výsadku plavidly tu nacvičuje 30 tisíc spojeneckých vojáků.

Všeobecný zmatek, k němuž přispěly i nedostatky v radiové komunikaci mezi britským a americkým velením, způsobil, že přímo k pláži proniklo devět německých hlídkových člunů. Okamžitě zahájily palbu na cvičící vojáky. Masakr si vyžádal 749 mrtvých. Hned 16 z nich patřilo mezi hrobaře. Vojáci z 612. tedy museli pohřbívat stovky padlých, včetně svých kamarádů, ještě než vylodění začalo. Kvůli přísnému utajení se o incidentu nesmělo hovořit.

Mrtvá těla demoralizovala

Mimochodem, právě kvůli onomu kritickému pochybení během Operace Tiger, při níž padlo třikrát více vojáků než při vylodění na sektoru normandské pláže označené jako Utah, se velení rozhodlo zajistit během vylodění v Normandii i vyslání předvoje dobrovolníků z jednotek GRS. Ve štábu se totiž důstojníci začali obávat, že by se během kombinované operace vzdušných a lodních výsadků mohly vyskytnout větší ztráty. 

Ucelené týmy jednotek GRS měly podle prvních plánů nastoupit v Normandii až v čase D+3, tedy tři dny po vylodění. Vzhledem ke zprávám z bojiště však byli hrobaři nasazeni dříve, protože pláže poseté těly tisíců padlých kamarádů vyloďující se Spojence těžce demoralizovaly.

Hřbitov pod palbou

Jedním z předvoje hrobařů byl též jednadvacetiletý seržant Elbert F. Legg, který se „svezl“ kluzákem s výsadkáři z 82. výsadkové divize, v podstatě ještě za plné palby. Jeho úkolem bylo vyhledat v terénu potenciální místa pro dočasné vojenské hřbitovy. Jak asi takový úkol musel motivovat všechny spojenecké vojáky, na které v okolí Ste. Mere Eglise narazil, je jasné. Zvlášť, když tu ze stromů, střech domů a vysokých keřů visela těla parašutistů.

Bitva o Normandii

Cílem rozsáhlé spojenecké operace bylo prolomit Atlantický val, systém opevněný vybudovaný nacisty na pobřeží severní Francie a Normandie na obranu před invazí z Anglie.

Den D, tedy začátek bojů, přišel 6. června 1944. V koordinaci s francouzským hnutím odporu se spojenečtí vojáci vylodili na normandských plážích, zatímco vzdušné výsadky obsadily strategická místa, aby znemožňovaly německým jednotkám invazi zatlačit zpět do moře. Navzdory značným ztrátám a chaosu ve vedení se spojeneckým silám podařilo území nejen udržet, ale postupovat.

Třicátého června 1944 dobyli Spojenci město Cherbourg s opevněným přístavem, po dvou měsících těžkých bojů pak 6. srpna i Caen. Díky operacím Cobra a Goodwood se spojeneckým silám podařil průlom z Normandie hlouběji na francouzská území.

„Čas prostě nadešel, a pro mě v oné situace bylo podstatné chovat se tak, jak se sluší od představitele registrační čety. I když to příjemné nebylo nikomu, ani mně,“ prozrazuje Legg. Vhodné místo našel mezi stromořadím u vesničky Blosville. A hned si tu také začal organizovat práci. První den musel Legg pohřbít a zadokumentovat čtrnáct těl docela sám. Jen s pomocí polní lopatky.

Jeden živý vládne šesti tisícům padlých

Další den mu začali pomáhat místní. K jejich naverbování ho jeho velitelé vybavili velmi prostě, batohem plným okupačních franků. Legg postupně přijal do práce pětatřicet vesničanů, přišli i s lopatami a krumpáči.

„Neměl jsem pořádné náčiní, pohřební matrace ani celty, žádné předtištěné formuláře. První den vylodění jsem přitom byl jediným spojeneckým hrobařem v Evropě a množství padlých silně překonalo to, co by se ode mě nejspíš očekávalo, že zvládnu,“ vzpomínal Legg.

Když Němci zahájili protiútok, musel se stáhnout. A sledovat, jak minometné granáty dopadají na založený hřbitov. „Spojeneckých vojáků mi tehdy zbývala k pohřbení poslední stovka, ale též přibývaly stovky mrtvých Němců,“ líčil.

Legg byl zaplaven municí, zbraněmi a osobními předměty pohřbívaných vojáků, ale zatím neměl nikoho, kdo by mu je pomáhal třídit. Mrtví šli pod zem v uniformách i s obuví. Tak to šlo až do sedmého dne po vylodění, kdy na místo, teď už rozrostlé na tři rozlehlé hřbitovy, dorazil zbytek havranů.

Legg tehdy zaměstnával na 70 Francouzů a stovku německých zajatců, pohřbívali kolem 200 mrtvých za den. Než se těžiště bojů přesune za St. Lô, bude tu pod zemí dočasně uloženo na šest tisíc těl. I když byla často potrhaná a zapracovaly na nich rozkladné procesy umocněné teplým podnebím, bylo to prý pořád snesitelnější, než pohřbívat mrtvé na plážích.

To si vyzkoušel vojín GRS John D. Little, který byl zařazen k druhému sledu vojáků. „Tisíce živých vojáků se vyloďovaly na plážích a první co tito muži viděli, byla rozkládající se těla ve stejných uniformách, jako na sobě měli oni,“ popisoval.

Umírali jsme zevnitř a pomalu

Vyplétat vodou nasáklé mrtvoly z protipěchotních překážek, potápět se za nimi a sbírat je na pobřeží prý bylo nejhorší zkušeností, jakou Little zažil: „Pach rozkladu byl neúnosný. Ani s gázou nasáklou dezinfekcí zaraženou v nose to nebylo snadné. Nic jiného nám však nezbývalo. Snažili jsme se dělat to, co jsme dělat měli.“

Po pár vyčerpávajících dnech se prý lidé z GRS změnili na roboty. „Nebylo o čem přemýšlet. Pohřbívali jsme roztrhaná těla s pokřivenými obličeji nebo úplně bez tváří. Bylo to děsivé. Ne, většina mužů z registrační jednotky nebyla nikdy v plné palbě nepřítele, neměli jsme mnoho padlých. Ale většina z nás umřela zevnitř. To, co jsme viděli, nás zlomilo a otupilo,“ líčil.

S respektem k pohřbívaným bylo třeba vypracovat potřebnou dokumentaci, určit původ ostatků. Omyl a pochybení se nepřipouštělo, respektive neodpouštělo. K tomuto účelu primárně sloužily vojenské identifikační známky, které však u granáty potrhaných těl dost často chyběly. Pak bylo zapotřebí snímat otisky prstů, případně ztuhlé prsty oddělit a injekcí je napustit tekutinou oživující papilární linie.

V případě posádek zničených tanků a kluzáků se většinou z těl nedochovalo nic víc než jen spečené zbytky masa. „Ničivá povaha moderních zbraní v zásadě důslednou identifikaci znemožňovala,“ doplňuje Merwin J. DeKorp, major 46. GRS. „K dispozici jsme většinou měli jen zuby, pár rozteklých prstenů.“

K určení totožnosti se používaly všechny dostupné metody, ale přímých svědků bojů se většinou nedostávalo. Ti postupovali kupředu.

Vraťte ty kluky domů

Poté, co spojenečtí vojáci překročili hraniční řeku Rýn, převáželi havrani těla padlých, bylo-li to alespoň trochu možné, k pohřbení mimo německou půdu. „Cítili jsme, že pozůstalí doma by nebyli rádi, že jejich synové jsou pohřbeni v Německu. Proto jsme je zaváželi na hřbitovy do Belgie nebo Nizozemska,“ vzpomínal Dowling. To už se těla padlých vojáků nacházela na 359 hřbitovech.

V květnu roku 1946 schválil americký Kongres program na repatriaci těl padlých vojáků zpět do USA. Náklady byly odhadovány na 191 milionů dolarů. Zhruba 170 tisíc těl bylo postupně exhumováno a převezeno, dalších zhruba 107 tisíc bylo na žádost pozůstalých ponecháno na vojenských hřbitovech v Evropě. Celkem 10 356 těl se nikdy nepodařilo plně identifikovat.

I když havrani z GRS viděli válku jen ze svého chmurného úhlu pohledu, vždy se snažili naplnit motto svého poslání: „Ke cti těch, kteří sloužili“.

Veteráni si spanilou jízdou připomněli 75. výročí Dne D (6/2019):

Autoři:

Nejčtenější

Zbožňuji jídlo, mohla bych jíst celý den, říká MOgirl Libuška

Na svém životě bych nic neměnila, říká MOgirl Libuška.

Svědomitá, sarkastická, romantická, impulzivní a silná osobnost. Právě tak se vidí MOgirl Libuška. A též se doznává k...

Žena nahoře a 13 minut. Vědci zkoumali cestu k ženskému orgasmu

Orgasmus je vděčným tématem věděckých zkoumání.

Dámám rozdali stopky a instrukce, kdy je zapnout a kdy zastavit. Cílem bylo zjistit, za jak dlouho se u nich po...

Dlouhodobý lidský fyzický výkon má hranice. Vědci je nalezli

Anton Krupicka patří mezi nejlepší světové ultra-běžce. Prolomil by limit,...

Limity jsou jen v hlavě, říká se v extrémních sportech, které testují hranice lidského výkonu. Není to celá pravda. O...

Kdo má vanu, ten má ránu, směje se MMA zápasník Petrášek

Postavu má Miloš Petrášek jako kulturista. V kleci to však není výhoda.

Má téměř kulturistickou postavu, proto bylo pro laiky nepochopitelné, že jej dvakrát porazil Jeremy Kimball, jehož...

Váleční hrobaři jako hrdinové bitvy o Normandii, o nichž se nemluvilo

Identifikace obětí byla jedním z úkolů příslušníků Graves Registration Service....

Těla padlých k válce patří. Pro armády však představují problém, vojenský, morální, technický, logistický. Při...

Další z rubriky

Útěky z vězení: šibal se vydával za inspekci, mafián vsadil na bazuku

Vlevo ztělesnění krutosti a hrubé síly, vpravo příklad šibalství, drzosti,...

Ta operace byla vojensky naplánovaná, střílelo se z bazuky i samopalů. Útěk francouzského trestance byl příkladem...

Absurdita v khaki: rébus „nezfilmovatelné“ Hlavy XXII luští George Clooney

Na nabídku zfilmovat Hlavu XXII George Clooney nekývl hned. Kromě aktuálnosti...

Pro jejího hrdinu Yossariana byla válka vraždící, monstrózní rébus. Jenže tím je i sama kniha Hlava XXII. Je...

Velkolepé útěky z vězení: na svobodu odnášejí trestance i helikoptéry

Policie přezdívá Nordinu Benallalovi „Úhoř“. Z vězení se mu podařilo...

Je rekordmanem i proto, že kromě drzosti se pyšnil též věrností metodě. Pascal Payet se účastnil celkem tří útěků z...

Najdete na iDNES.cz