Byla to nejpřiléhavější možná dramatizace rčení „přistihnout někoho v nedbalkách“. Ta dáma měla na sobě květované šaty, rukavičky, v rukou kabelku, na krku náhrdelník s perlami, ústa velkoryse obkroužená rudou rtěnkou. Byla to velmi parádivá paní. Až na to, že to byl agent Jejího Veličenstva Dudley Clarke. Byl na cestě do Káhiry za velitelem sil Středního východu.
Když onu osobu frankističtí policisté v roce 1941 v Madridu zatkli, o její pravé totožnosti nevěděli. Jen žasli, v jejím kufru objevili další ženské šaty, ale též uniformu válečného korespondenta. Pak však spolu s Němci něco začali tušit, roli superjemného toaletního papíru z Clarkeho zavazadla proto poslali na pečlivý chemický rozbor.
Clarke nejprve tvrdil, že je spisovatel a chtěl na ulicích studovat mužské reakce na procházející ženu. Britský konzul jej v cele zastihl v dobré náladě, bez jakýchkoli rozpaků. Jemu Clarke nabídl jinou verzi, prý šlo o žert. Tomu však příliš neodpovídalo, jak ambasáda v tajné zprávě pro Londýn dodala, že měl i ženské spodní prádlo a že mu lodičky i šaty perfektně seděly.
Madridská extravagantní a potenciálně velmi kompromitující historka by však neměla zůstat tím nejdůležitějším, co o životě tak trochu výstředního Dudleyho Clarka budeme vědět. Do dějin druhé světové války se zapsal skutečně zásadním způsobem, i když tyto jeho stopy nejsou o nic méně dramatické, neuvěřitelné a vpravdě teatrální až groteskní.
Vojenství jako sen
Narodil se v roce 1899 v Johannesburgu, a byť strávil jihoafrické roky jako batole, něco si z nich odnesl. Touhu stát se vojákem, to kvůli příběhům z druhé búrské války, které mu otec po návratu rodiny zpět do Velké Británie vyprávěl. Když tedy přišla bratrovražedná jatka první světové války, mladý Dudley věděl, kde je jeho místo. Tehdy však ještě šanci neměl, jako patnáctiletý byl ke své lítosti na zabíjení a smrt příliš mladý.
Čas ale nepromrhal, vystudoval vojenskou školu, nastoupil do leteckých sil, poté se obrátil zpět do náruče pozemního vojska. A v poválečném období jde v armádě od mise k misi, střídá státy i kontinenty. V roce 1919 působí v Mezopotámii, o rok později asistuje při útěku Evropanů během povstání v Iráku.
Mimořádně výjimečná je pro něj dovolená v roce 1922 v Turecku, schyluje se tam k bojům mezi tureckými a britskými a francouzskými vojsky. Clarke se vrhá do středu dění a poprvé dostává úkol z kategorie, v níž se stane géniem – má oklamávat Turky falešnými informacemi. Podobně jej nasměruje i zkušenost z Palestiny, kam přijíždí v roce 1936. Formuje tam komunikační kanály uvnitř britských jednotek, vytváří informační sítě.
Všechny nabyté zkušenosti a kontakty přidal ke svému nadšení pro válčení a kreativnímu a invenčnímu mozku a doba mu chtěla dát možnost, aby jich využil. Přišla druhá světová válka. A na ni už byl Dudley Clarke starý dost. Tato šance mu již neměla uniknout mezi prsty. Ujme se jí jako velmi speciální agent MI6.
Commandos, Ranger i SAS
Šílený Jack od Commandos Vůdce Commandos, velitel bezpočtu přepadů a riskantních misí, rozený žoldák. Hladový po nebezpečí, s nervy ze železa. A svéráz. Do akcí se vrhal s lukem a mečem. Jack Churchill byl výstřední postavou druhé světové války, ale též brilantní hráč na dudy a zapálený surfař. |
Ještě než se dostal k válce vedené klamy, triky, iluzemi a podvody, měl dát britské armádě jiný dar. V roce 1940 doporučil svým nadřízeným vytváření malých formací pro vedení rychlých, gerilových akcí na nepřátelském území. Inspirovaly jej jednotky arabských povstalců z jeho působení v Palestině a búrské ozbrojené skupiny, jak je znal z otcova vyprávění. Jím načrtnuté speciálně vycvičené jednotky skutečně vznikly, podle svých búrských předchůdců dostaly jméno Commandos a nezřizoval je nikdo jiný než právě Dudley Clarke.
Svou parketu však měl najít v severní Africe, v Egyptě. Vyžádá si ho tam jeho někdejší nadřízený z Palestiny, a protože ten v něm rozpoznal důstojníka s originálním, tvořivým myšlením, dává mu jediný úkol – klamat nepřítele. Clarke to bude dělat po dalších pět let. Umění klamání však musel budovat od píky, metodou pokusů a chyb, studoval ho v praxi, učil se, bez jakýchkoli vzorů a manuálů, bez možnosti nápodoby.
I omyly byly cenné. Ten první přišel hned záhy, když dostal za úkol přesvědčit Italy, že Britové vtrhnou do Somálska, zatímco jejich skutečným terčem byla Eritrej. Italskou armádu se mu přesvědčit podařilo, ovšem k naprosto opačnému manévru, než bylo cílem. Místo aby Italové nasměrovali své jednotky na obranu Somálska, rozhodli se je uchránit boje – a stáhnout je právě do Eritreje. Tak Clarke nabyl prvního poučení pro válku klamáním: není důležité přimět nepřítele, aby si myslel, co chcete, ale aby dělal, co potřebujete.
Clarke si lekci zapamatoval a šel dál. V lednu 1941 vybudoval svou první „phantom army“, fiktivní armádu. Chtěl využít strachu Italů z výsadkářského útoku, a proto se jim rozhodl britské výsadkáře dodat. Jeho vymyšlená formace dostala název brigáda První zvláštní letecké služby, dostala k dispozici výcviková střediska. Italové se o přítomnosti výsadkářů v Alexandrii, Káhiře a Port Saidu dozvěděli skrze podstrčené fotografie, články v místním tisku. Aby ne, když se oněmi městy potulovali vojáci v uniformách neexistující brigády a popíjeli v tamních barech. O existenci vymyšlené brigády začali být přesvědčení dokonce i sami spojenečtí důstojníci.
Britské oddíly Commandos při výcviku, rok 1943
Ještě téhož roku Clarke oprašuje svůj koncept Commandos a nabízí ho Američanům, dokonce i s návrhem jména Rangers, to podle filmu Cesta na severozápad. Do roku je o takovou speciální jednotku americká armáda bohatší. A do třetice armádní strukturu obohacuje ještě o jeden prvek, tentokrát dává malým týmům operujícím za frontou název „L“ Detachment, Special Air Service. Moderní a obávané britské jednotky SAS jsou jejich přímými následníky.
Dirigent neexistujících armád
Z Clarkeho se stává gambler, rozehrává partii za partií, hýbe s neexistujícími jednotkami, spojuje reálné útvary s vymyšlenými. A taky inkasuje svou madridskou epizodku. Dodnes se neví, co za ní stálo. Byl homosexuál či transsexuál? Nejspíš ne, jeho život sice nepřinesl manželství, krásných žen však prý kolem něj bývalo hojně. Některé zdroje mají za to, že mu příliš stouplo sebevědomí a myslel si, že si může střihnout jakoukoli agentskou taškařici. A londýnští nadřízení počítali se všemi možnostmi. „Okamžitě se spojte, bude-li vykazovat známky duševní vyšinutosti,“ psali madridské ambasádě. Jisté je, že to bylo naposledy, co Clarke vyrazil jako agent do terénu, od té doby výlučně tahal za provázky za scénou.
MI6 založil schopný amatérBritský výzvědná služba MI6 vznikala od roku 1909 tak trochu amatérsky, u jejích kořenů byli nadšení začátečníci, píše v článku k dějinám tajné služby Karel Pacner. |
A jisté je též, že jeho zaujetí pro divadlo, psal a režíroval pantomimy i divadelní hry, rozšířilo jeho klamavé války o další dimenzi. Možná i proto netrpěl skrupulemi, když do svého nejužšího týmu spolupracovníků vybral Jaspera Maskelyneho z třetí generace známé kouzelnické rodiny. Jeho specializací se stalo organizování útěků válečných zajatců z nacistických území a tvořil též falešné tanky – než se rozhodl odejít do zábavní armádní jednotky a bavit vojáky svou původní, kouzelnickou profesí.
Clarke založil útvar se záhadným názvem A Force a byl v jednom kole, naznačoval invaze, aby před nepříteli skryl ty skutečné, přesouval armády, předhazoval před nepřátelské zraky makety tanků a vymyšlené znaky neexistujících jednotek na uniformách. Cestuje mezi Sýrií, Libanonem, Lisabonem a Londýnem, na žádost nejvyššího britského velení, které je z výsledků jeho válek ohromeno, sepisuje svá poučení. Odmítá post londýnského velitele pro podvodné válčení, bezprostředně podřízeného ministrovi války – jeho místo je v Káhiře, kterou s jejími obyvateli tak miluje. A kde má tolik konfliktů, které musí vyhrát a k nimž nemá nikdy dojít.
Za nasazení tří stovek neexistujících tanků přesvědčuje v roce 1942 v Libyi německého generála Erwina Rommela, že mu hrozí past, a zpomaluje jeho postup. Téhož roku v operaci Cascade přiměl Němce k akceptaci zesilující vojenské přítomnosti spojenců v severní Africe, jejich skutečné síly nafoukl fiktivní existencí osmi divizí, tří brigád a formace SAS. Po měsíci Němci nadsazovali spojenecké síly o třicet procent a Clarke pořád přihazoval, vrhal fiktivně do severní Afriky divizi za divizí. A Němci věřili a nepochybovali.
Členové SAS v Itálii, při nástupu před generálem Montgomerym. Čekají na pochvalu za úspěšnou akci za nepřátelskými liniemi.
Nakonec díky Clarkemu přeceňovali počty spojeneckých vojáků v severní Africe o plných 250 tisíc mužů. Pro pana dirigenta to byl doklad, že rozsáhlé klamavé strategické kampaně lze vést i v dlouhém časovém rozmezí a na velkém území.
A jde od úkolu k úkolu, A Force podniká operaci Sentinel, Bertram, Canwell, Treatment, následuje Torch, Barclay, Mincemeat. Zaznamenává si, že v středomořské válečné zóně mohou přestávky mezi klamavými operacemi činit nanejvýše jeden dva týdny. Oddych je nebezpečný, je třeba udržovat vysoké tempo.
V roce 1943 má A Force pobočky na Sicílii, v Alžírsku, v Keni a Clarke konstruuje operaci, která bude jedním z jeho mistrných tahů. I k ní milovníka kinematografie inspiruje film, tentokrát Pět hrobů u Káhiry. Zatímco je generál Bernard Montgomery v Británii, aby připravil invazi do Normandie, bylo by užitečné Němce zmást a držet je při tom, že je stále v Africe, myslí si Clarke. Jak na to? Najdeme mu dvojníka. Stane se jím voják Clifton James, který se před válkou dokonce živil jako herec. Poté, co po generálově boku nastuduje jeho způsoby a gesta, se okázale vystavuje v Africe, aby se poté opět propadl ke své jednotce, s přísahou o všem mlčet. (Až devět let po válce napíše o svém angažmá knihu a zahraje si sám sebe i Montgomeryho ve filmu, který je podle ní natočen.)
Ta podoba byla dokonalá. Clifton James jako generál Montgomery
Generál Montgomery při tiskové konferenci v roce 1944
Bez Clarkeho se poté samozřejmě neobejde ani operace spojená se spojeneckým vyloděním v Normandii, poté však již není jeho řemeslo potřeba. V říjnu roku 1944 v Káhiře, stylově v tamním biografu, uspořádá Clarke večírek pro členy svého oddělení, po konci války, v červnu 1945 své oddělení oficiálně rozpouští.
Fiktivní armády a téměř neexistující muž
V roce 1947 odchází do penze, se všemi poctami, vyznamenáními a tituly, jichž se mu za vojenské služby dostalo. Konspirátorskou práci ochutnává ještě jednou, v polovině padesátých let si jeho služby oficiálně, ale s certifikátem nejvyššího stupně utajení, vyžádá Austrálie. Chce, aby jí Clarke poradil, jak vést propagandistický boj proti nebezpečí komunismu ve východní Asii i doma, kde sílí komunistická strana. A Clarke skromně, věcně a vizionářsky radí.
Získávejte na svou stranu asijské ženy, vysílejte tam pod pláštíkem australských dobrovolnických ženských organizací své misionářky. Zavádějte rozhlas po drátě, posluchači budou muset poslouchat onu jedinou stanici, kterou vy budete plnit svou nenápadnou propagandou, radil vládě jako podle Orwella. Zakládejte vlastní propagandistické sítě knihkupectví, aby konkurovaly těm levicovým, doporučoval. A samozřejmě, doporučoval nepodceňovat film – a nejspíše tak podle mnohých nepřímo přispěl k rozvoji australské kinematografie, protože stát na jeho rady dal. A ovšemže, propagoval, aby Austrálie v asijských zemích bojovala proti komunismu za pomoci náboženství a aby demonstrovala přednosti a sílu své, kapitalistické společnosti například tím, že každá ambasáda dostane Rols Royce, který zaručeně přinese respekt a pozornost.
Především se však Clarke snažil zprostředkovat dějiny svého výtvoru A Force. Marně, kvůli utajení nemohly jeho dvě kniha vyjít. Pracoval pro britské konzervativce, poté působil ve firmě Keir and Cawder. Zemřel v roce 1974, vlastně jako zapomenutý muž. Jeho příspěvek do kapitoly druhé světové války mohl začít být odhalován až v devadesátých letech, kdy vláda dokumentaci k A Force odtajnila.
