Tahle momentka není tak dramatická jako jeho ostatní příběhy, napovídá o něm ale mnohé. Flandry, rok 1940, ústup britských vojsk. Krajinou se řítí motorka, na světlometu se houpe trofej - čapka německého oficíra, kolem rámu přivázaný luk, za řidičovými zády ční šípy.
"Haló, Clarku," zahřmí po zastavení Jack Churchill, evidentně v dobré náladě, "nemáš něco k pití?" Při drinku se ukáže, že mu z hlavy teče krev. "Lízl mě německý kulomet," odtuší mezi doušky Churchill bez mrknutí oka, "vojáci na mě křičeli, ať běžím, ale už jsem toho měl dost."
Za další historkou se přesuňme do poválečné Palestiny. Jaro 1948, židovský konvoj pod útokem Arabů, přímo k němu míří vyprázdněnou ulicí chlapík v kiltu, podkolenkách a bílých botkách, v ruce točí vycházkovou holí a směje se od ucha k uchu. "Šklebil jsem se, jak to šlo," vysvětlil Churchill lakonicky později, "protože když se smějete, je menší šance, že na vás lidi začnou střílet."
Blízkost smrti ho neděsila a neodolatelně ho přitahovaly výstřednosti. Rád šokoval. Jeho vojáci mu nepřezdívali Šílený Jack pro nic za nic.
Cokoli, jen ne nudu
Vojenskou dráhu měl kluk narozený v roce 1906 nalinkovanou už od začátku, v armádě skončil stejně jako jeho dva bratři. A taky bylo hned zkraje zřejmé, že jako fádní povinnost službu pojmout nehodlá.
Svou první vojenskou misi v Indii si tak ozvláštnil "Born To Be Wild" jízdou na motorce z Puny do Kalkaty: celkem asi 2 415 kilometrů. V Barmě, kde sloužil během povstání v letech 1930 až 1932, k nim přidal něco přes 800 kilometrů, mnohde po území, kde nebyly žádné silnice. Ale nebyl tam jen kvůli enduro rokenrolu. Jeho prapor patroloval na lodi po řece Iravadi, podnikal nájezdy do vesnic a zastrašoval místní zločince.
Když se však jeho regiment vrátil do Anglie, bylo nebezpečí a vzrušení konec. A bez vzrušení se Churchill nesnesitelně nudil. A když se nudil, zaháněl to aspoň excentrickým chováním. Rušil důstojníky v kasárnách ve tři ráno hrou na dudy. Na vojenskou přehlídku si vyšel s deštníkem, a když byl za tuhle urážku armádní důstojnosti pohnán nadřízenou šarží k zodpovědnosti, vysvětlil: "Pršelo, pane."
Školácké vylomeniny ale nemohly jeho duši rozeného dobrodruha uspokojit, v roce 1936 dal armádě po deseti letech vale. A hledal dobrodružství a zábavu, kde se dalo. Dělal redaktora v Nairobi, pózoval jako model pro časopisy, hrál křoví ve filmech. V roce 1938 skončil jako druhý na soutěži dudáků, naučil se střílet lukem - tak dobře, že reprezentoval Velkou Británii na světovém šampionátu v Oslu v roce 1939.
Brzy se mu to bude hodit, protože měl mít znovu to potěšení ochutnat atmosféru bojišť.
Středověk uprostřed moderní války
Když začala druhá světová válka, byl na rozdíl od většiny Evropanů šťastný. To, co ostatní naplňovalo úzkostí, bylo pro žoldáckou duši Jacka Churchilla otevřenou branou k rozkoši z dobrodružství a blízkosti smrti.
Odjel jako důstojník s britskou armádou do Francie, kde u Maginotovy linie vedl válku s Němci ve vlastním stylu a vlastními zbraněmi. Zatímco Britové ustupovali, prováděl agresivní noční výpady mezi nepřátele, aby byl každý metr, o který přijde, vykoupen co největšími ztrátami nepřítele. Vždy bojoval v čele svých mužů a tyčil se před nimi jako přízrak: na zádech luk a šíp, v ruce meč.
Nejpůsobivější byl pohled na kapitána Churchilla, jak kráčí po pláži se svým lukem a šípy, stojí ve válečném deníku čtvrté pěší brigády. Jeho noční směny Němce zneklidňovaly: zůstávaly po nich rozsekané mrtvoly jako ze středověkých bojišť. "Důstojník, který jde do akce bez meče, není řádně ozbrojen," říkal. Jeho šípy dokázaly potichu zabít i na nějakých 180 metrů.
Z Francie se domů vrátil se svým prvním Válečným křížem, ale žízeň po riskantních eskapádách neuhasil.
Když to na ně srozumitelně zakřičíte, poslechnou
Vstoupil do nově zakládaných oddílů Commandos a jako velitel křižoval Evropu od akce k akci. V Norsku zahájily jeho dudy (hrál The March of the Cameron Men) útok na ostrov Maaloy, aby po jeho dobytí ukořistil stovku zajatců, jinde deptal po tři týdny jen se svými pěti Commandos tři stovky Němců. Na Sicílii se svými hochy zlikvidoval nepřátelskou pozici u města La Molina.
Pak se rozšafný žoldák s knírem nadechl ke svému nejlepšímu kousku. Zadání znělo zmocnit se sicilského města Piegoletti. Churchill do něj vstoupil v noci jen se svým desátníkem Ruffellem. Když ze tmy namířil meč na první dvoučlennou hlídku, na níž narazili, a nařídil "Hände Hoch", vypadal jako démon.
S jedním ze zajatců poté Churchill sám obešel všechny německé posty. Jeden po druhém. A jeden po druhém se vzdaly. Hlas zajatého druha je ukonejšil, nepochopitelné zjevení divouse s mečem, jehož napřažená čepel odrážela měsíční světlo, je odzbrojilo. Celkem tu noc Šílený Jack s Ruffellem zajali dvaačtyřicet Němců.
"Soudím, že pokud říkáte Němcům hlasitě a jasně, co mají dělat, a jste jim nadřízený, zvolají jen ´Jawohl´ a nadšeně se do toho pustí, ať je situace jakákoli," podělil se později o své mínění na to, proč se nepřátelé stavěli tak poslušně do pozoru s rukama nad hlavou tváří tvář jedinému muži s obstarožní zbraní. Správně, bylo v něm něco samorostlého solitérství, které si dovedlo utahovat ze slepé armádní poslušnosti.
Po válce vás pozvu na večeři, nepříteli
Další štací Commandos byla Jugoslávie, kde jeho chlapci podporovali operace Titových partyzánů. A tam se štěstí obrátilo k Šílenému Jackovi zády.
Při útoku na ostrově Brač skončil v nepřátelském obklíčení na vrchu kopce s třemi zraněnými druhy. Když jim došla munice, chopil se fatalisticky dud a spustil smutný nápěv písně Will ye no come back again? (Němci fascinovaně poslouchali "žalostný zvuk neznámého nástroje", uvádí svědectví). Přijde záchrana, nebo smrt? Dobrodruh Jack Churchill s ní vždy počítal.
Pak jej německý granát připravil o vědomí. Smrt ale nespěchala, od popravy ho uchránila "stará dobrá" vojenská sounáležitost. Když se totiž o přeživší Commandos ucházelo gestapo, aby je zabilo, nacistický kapitán Hans Thuener, který je zajal, je odmítl vydat. "Jste voják jako já," řekl Churchillovi, "odmítám dovolit, aby s vámi zacházeli tito civilní řezníci."
Churchill důstojnickou galantnost džentlmensky opětoval. "Zacházel jste s námi dobře," napsal mu spolu se svým telefonním číslem na lístek Churchill, "pokud se po válce dostanete do Anglie či Skotska, zvu vás na večeři ke mně a mé ženě."
Nakonec to nebylo jen starosvětské gesto: když po válce chtěli Thuenera v Jugoslávii popravit, zachránil mu lístek život.
Škoda. Dalo se ještě válčit
Churchill putoval do Sachsenhausenu. První měsíc strávil přikurtovaný k podlaze, a protože si nacisté mysleli, že je příbuzný britského premiéra, ve společnosti VIP vězňů, jako byl někdejší rakouský kancléř Kurt von Schusnigg či bývalý německý ministr ekonomiky Hjalmar Schacht. V září roku 1944 odtud s jedním důstojníkem RAF uprchl, u Rostocku je ale chytili. Putovali do tábora Niederdorf v Rakousku. Odtud utekl v dubnu roku 1945, po osmi dnech bloudění narazil na americké vojáky.
Po klidu ale rozhodně netoužil, tím víc jej hněvalo, že válka končila. Ještě toho mohl tolik zažít! A měl našlápnuto k povýšení! Vše ale nebylo ztraceno, všude zbraně neutichly: "Pořád tady jsou ale ti Japonci, že?"
Jenže i východ ho zradil. Než se s britskými silami dostal do Indie, umlčely Japonsko americké atomové výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Šílený Jack to nesl s žoldácky vyšinutou hořkostí: "Zatracení Amíci, nebýt jich, mohla válka ještě deset let pokračovat."
Záchranu našel, jak už víme, v Palestině. Když tam britské angažmá skončilo, uzavřela se i vojenská dobrodružství Šíleného Jacka. Musel si najít jiná. Zatímco učil kadety v Austrálii, seznámil se se surfem - a propadl mu. Stavěl si vlastní prkna a v Londýně zdolal vlnu na River Severn. Měla jen metr a půl, ale berme v potaz, že se psala raná padesátá léta a bylo to v Evropě. Kromě toho závodil na motorce, vyráběl radiové modely lodí, ale kupoval, opravoval a podnikal výlety i se skutečnými parníky. Šeď a zahálku nenáviděl.
Zálibu pro provokaci si uchoval do konce života. Když se vracíval z práce v Londýně, kde dohlížel na kadety, vlakem domů, kochal se úžasem spolucestujících, když znenadání otevřel okno a vyhodil z něj kufřík. Vysvětlení: zavazadlo přistávalo na jeho zahradě, kolem níž trať vedla.
Legenda Commandos a nositel dvou Válečných křížů a Řádu za vynikající službu, jehož mottem za všech okolností bylo "Budu v pořádku", zemřel v roce 1996.
