Už samotný začátek její partyzánské mise ozřejmil, že do Francie nastoupila s jediným cílem: bojovat s nacisty. „Doufám, že všechny stromy ve Francii budou letos dávat tak krásné ovoce,“ nezapřel v sobě francouzskou šarmantnost odbojový kapitán, když Nancy Wakeovou vyzvedával po jejím seskoku z letadla u stromu, v jehož větvích s padákem skončila.
„Tyhle francouzský kecy si nech,“ odtušila. Koketériemi, co jen odvádějí pozornost od boje, sem ztrácet čas nepřijela.
Humoru, toho se však nevzdala nikdy. „Do historie se chci zapsat jako žena, která odmítla jít do postele byť jen s jedním ze sedmi tisíc sexuálně frustrovaných Francouzů,“ prohlásila už jako penzistka. Na mysli měla svou někdejší partyzánskou armádu, které v horách velela.
Od kaviáru k hnutí odporu
Vysvětlení rebelské, divoké povahy hledají novináři v jejím dětství. Narodila se v roce 1912 na Novém Zélandu, byla nejmladší z šesti dětí a sílu v sobě musela najít už jako malá. Jednak aby se nenechala zlomit upjatou a přísně nábožensky založenou matkou, jednak aby se vyrovnala s excentrickým otcem, který byl stejně tak charismatický jako nezodpovědný. Po přestěhování do Austrálie rodinu bez vysvětlení opustil a navíc prodal její dům. „Zbožňovala jsem ho, ale byl to ničema,“ vzpomínala.
V šestnácti letech se stává zdravotní sestrou, pak však přišel zlom. Zdědí dvě stě liber a vydává se s nimi za oceán. Do New Yorku, potom do Londýna. Tam se jí povedlo vetřít do novinářského světa, když v jednom listu při pohovoru namluvila, že umí egyptsky. A bez mrknutí to doložila načmáráním vymyšlených hieroglyfů. Jako novinářka potom působila ve Francii. A jaký to byl život! Vedl se hlavně v noci, na večírcích ve společnosti mladých, bezstarostných lidí.
Seznámení s milionářem Henrim Fioccou bylo v roce 1939 jen pokračováním žitého snu. „Byl vysoký. Uměl tančit tango. A když tančíte tango s krásným, vysokým mužem, víte, co se stane, že?“ komentovala to. A stalo se. Po svatbě tráví čas pitím šampaňského dopoledne a milováním se po obědě. Kaviár, večírky, výlety. Život nemohl být lehkomyslnější.
Pak do Francie vnikla nacistická armáda. A život Nancy i jejího muže se radikálně změnil. Rázem byl prostoupen nejistotou, nepřetržitým rizikem, obavami ze zatčení, sledováním, skrýváním se, střídáním identit. Posláním, které přesahovalo jejich osobní osudy. Milionářský pár se totiž stal součástí podzemního hnutí odporu.
Obraz, který nezmizel z hlavy
Nebyli jen oběťmi. Romové, zapomenutí hrdinové protinacistického odboje Historie se k nim zachovala stejně nespravedlivě, jako se k nim mnohdy staví současnost. Ze statečných Romů, kteří bojovali jako partyzáni či vojáci proti nacistům, se stali neviditelní hrdinové. O jejich příběhy odvahy zůstaneme ochuzeni. Desetiletí totiž nikoho nezajímaly a dnes už téměř není nikdo, kdo by je vyprávěl. |
Cesta hýřivé kapitalistické paničky k antifašismu přitom nebyla tak krkolomná, jak se zdálo. Nancy pouze čekala na příležitost. Přinejmenším od své návštěvy Vídně zkraje třicátých let. Výjevy jako z Dantova pekla, při nichž členové jednotky SA bičovali na veřejnosti Židy, tam tehdy sledovala se zděšením, opovržením, ale především s jistojistým přesvědčením: „Nevím, co proti tomu podniknout. Ale až jednou budu moci něco udělat, udělám to.“ Výjevy jí nikdy nezmizely z hlavy: „Moje nenávist k nacistům byla hluboká. Velmi hluboká.“
Nakonec podnikala možná mnohem víc, než si ve Vídni dokázala představit. Život se jí převrátil vzhůru nohama. Uplácela dozorce, schovávala uprchlé vězně, převážela je v zakoupené sanitce a pašovala ze země. Život tak zachránila více než tisícům spojeneckých vojáků a mnoha Židům. Zajišťovala prostředky pro podzemní skupiny v jižní Francii, fungovala jako kurýr.
Ne vždy stačila koketérie. Musela pod palbou vyskakovat z jedoucího vlaku, jindy před nacisty uháněla na lyžích, ujížděla autem před pronásledovateli v letadle. A pak, psal se rok 1943, se kvůli vyzrazení začala smyčka utahovat. „Musíš pryč,“ řekl jí manžel. Po šesti pokusech a čtyřdenním věznění a vyslýchání v Toulouse se jí povedlo přejet Pyreneje. Ze Španělska zamířila do Británie.
Brzy se na své dlouhé cestě stala noční můrou nacistů. „Bílou myš“, jak ji začali titulovat, nemohli polapit, nepomohla ani odměna pět milionů franků, kterou na ni vypsali. Byla protřelá a sebevědomě drzá, nebezpečí potírala tím, že mu šla vstříc. „Uviděla jsem německého policistu, ve vlaku nebo jinde, někdy byli v civilu, ale poznali jste je. A místo toho, abych vyvolala podezření, jsem s nimi začala flirtovat, požádala o zapalovač,“ vracela se k oněm dobám. S upřímným a pobaveným povzdechem: „Bože, jaká flirtující sketa jsem to byla!“
Pořád měla pocit, že toho proti nacistům neudělala dost. Chtěla do francouzské sekce britských speciálních jednotek.
Tam však příliš nechtěli ji. Byla příliš energická, nezkrotná, živá. Nakonec instruktory přesvědčilo především to, že v Toulouse dokázala vzdorovat výslechům bez jakékoli průpravy. Něco v ní bylo. Po osm měsíců se tak ve Skotsku učila střílet, zacházet s plastickými trhavinami, bojovat beze zbraně, obsluhovat radiové stanice, pracovat s kódy. Vše ovládla skvostně.
Válečnice, která neodložila rtěnku Chanel
V březnu 1944 tedy seskakuje do oblasti Auvergne, do samého centra vichystické Francie. Její poslání? Napojit se na partyzánské skupiny, koordinovat je, poskytnout jim munici a zbraně shazované spojeneckými letadly a připravit je na vylodění v Normandii. A před Dnem D co nejvíc oslabit německé síly.
Nejprve si však musí mezi partyzány zjednat respekt, i proto nebylo na žádné metaforické ódy na „krásné ovoce tohoto jara“ místo. Lahev alkoholu byla mnohem lepším nástrojem, jak si mezi zhrublými odbojáři vydobýt uznání. „Nikdy jsem nikoho neviděl tak pít, jak uměla ona. A myslím, že ani partyzáni. Nechápali jsme, kam to dává,“ přiznával britský major John Farmer, který ji na misi doprovázel. Pitky, po nichž nechávala ztřískané partyzány pod stolem, jistě pomohly, respekt si však zjednala především svými vojenskými činy.
Nejenže partyzánské skupiny zcentralizovala pod svoje velení, ale rozšířila jejich sílu z dvou tří tisícovek na 7 500 mužů. Podnikala útoky na mosty, vlaky, německé konvoje. Při útoku na velitelství gestapa zabila 38 nacistů. Během napadení továrny na zbraně osobně zabila esesáckého strážného předtím, než stihl spustit alarm. Holým rukama, kvůli hluku. Sekem plochou rukou, jak jí to ve Skotsku učili. „Zabilo ho to docela snadno. Až mě to překvapilo,“ líčila později bez vzrušení.
„Je to ta nejženštější žena, co znám. Ovšem jen do doby, než začne boj. Potom je jako pět mužů,“ odtušil partyzánský velitel Henri Tardivat na adresu velitelky, která nikdy neodkládala rtěnku Chanel, pleťový krém a cestovala s červeným saténovým polštářkem.
Zabít co nejvíc nacistů
Přitom byla tvrdá jako ocel. „Když ji nezastřelíte, zastřelím ji já,“ sdělila partyzánům, kteří se zdráhali popravit lapenou německou agentku, protože to byla žena. Zatímco připravovali popravčí četu, od snídaně špionce vysvětlila: „Moc mě mrzí, že si vás nemůžeme nechat. Kdybych vás měla kam dát, udělám to. Je mi to moc líto, budete zastřelena.“ Později dodávala, že by bývala nelitovala, kdyby se musela stát katem špionky, která před popravou křičela „Sieg Heil“: „Ano, zastřelila bych ji. Bože, s největší radostí.“
Opravdu nelitovala. „Nebyla jsem moc hodný člověk. A nevyrušilo mě to od snídaně. Konec konců, měla lehkou smrt. Netrpěla. Věděla jsem, že její smrt byla o moc lepší, než bych měla já.“ A též měla pořád v hlavě ony výjevy. Výjevy plné bolesti, krutosti, ponižování, křiku a pláče. Výjevy z Vídně.
Pořád věděla: jejím cílem je zabít tolik nacistů, kolik bude možné. „Nenávidím války a násilí. Pokud na ně však dojde, nevidím důvod, proč bychom my ženy měly jen zamávat svým mužům hrdé sbohem a šít jim čepice,“ vyložila svůj postoj později.
Edelweiss Piraten: děti, které děsily nacistické Německo Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. |
Její partyzánská armáda byla pro nacisty problém, který rostl. Museli se ho zbavit. Na náhorní plošinu nad Chaudes-Aiguwes, kde měli partyzáni základnu, poslala německá armáda 22 tisíc esesáků. Výsledek? Tvrdá bitva za sebou nechala 1 400 mrtvých nacistických vojáků a stovku partyzánů. Právě den před vyloděním spojeneckých sil v Normandii. Zbytek odbojářů v pořádku ustoupil do bezpečí. „Jednou se mě kdosi zeptal: Bála jste se někdy? Huh! Nikdy v životě jsem se nebála!“ říkala.
Kousků Nancy Wakeové byl přehršel. Jeden z nejlegendárnějších? Aby obnovila přerušené spojení, zdolala po francouzských horách za 71 hodin 500 kilometrů. „Když jsem se vrátila, ptali se mě, jak mi je. Plakala jsem. Nemohla jsem stát, nemohla jsem sedět. Nemohla jsem nic. Jen jsem plakala,“ vzpomínala.
Jak žít bez boje? S ginem a tonikem
Nejtrpčeji však plakala, když po válce seznala, co již dlouho tušila. Její milovaný manžel se míru nedožil. Kvůli podzemním aktivitám jej nacisté zatkli, vyslýchali, mučili a popravili. Neprozradil ani slovo. Do konce života si vyčítala, že za to mohla ona.
Po válce krátce pracovala u tajné služby, ale práce v kanceláři ji nudila. Podle listu The New York Times se nikdy nenaučila s poválečným životem vycházet. „Je to strašné. Pořád se něco dělo – a najednou to zvadne,“ uvedla v roce 1983.
Odstěhovala se do Austrálie, dvakrát neúspěšně kandidovala ve volbách. Vrátila se do Anglie, kde pracovala na ministerstvu, po svatbě s důstojníkem RAF zamířila opět do Austrálie. Hráli golf, cestovali. Po mužově smrti v roce 1997 prodala všechny medaile, které za svou válečnou činnost dostala. „Nebyl žádný důvod si je nechat. Pravděpodobně skončím v pekle a tam by se stejně roztavily,“ objasnila. Především však potřebovala peníze na život.
Zvlášť proto, že se ho rozhodla strávit tak trochu v nápodobě svého pařížského mládí. Vrátila se do Anglie, bydlela v hotelu a ráno začínala v baru, se svou první sklenkou ginu s tonikem. „Ve tři odpoledne měla čtvrtou sklenku,“ vzpomínala na dny, kdy ji chodila portrétovat, malířka Melissa Beowulfová. Nancy Wakeové zemřela ve věku osmadevadesáti let v roce 2011.
Vždy trvala na tom, že během války neměla ani jeden románek, navzdory své slabosti pro „dobrý drink“ a „muže, francouzské zejména“. „Ve stáří jsem toho litovala,“ přiznávala, dodávala ovšem: „Ale chápejte, kdybych vyšla vstříc jednomu, rozneslo by se to a musela bych vyjít vstříc celé té chásce!“
To tedy byla ženská.
