Že by kriminalistům nabídla dosud neznámé sériové vrahy čirá náhoda, to se často nestává. V Krasnodaru byla umocněná tím, že fotky z nalezeného mobilního telefonu přímo dokumentovaly několik desítek hrůzných činů. Zájem o případ manželů Bakšejevových přesto vyhasl. Přesněji byl udušen. Rozpracovaný případ skončil u ledu, byl oficiálně uzavřený jako jediná vražda. Z vášně, podbarvená emocemi, ovlivněná alkoholem. Banální, fádní, všední.
Proč? Velmi podstatný byl kontext, to, co se tehdy odehrávalo a mělo odehrát v Rusku. Z pročítání černých kronik v denním tisku by se kolem roku 2017 totiž mohlo zdát, že velká země trpí kanibalskou epidemií.
Čtenáři se děsili nad čerstvým případem z Chabarovského kraje, v němž si násilník a opilec Denis Gorin pochutnával na tělech svých obětí. Hned nato se dozvěděli, že na tržnici ve Vladivostoku se lidského masa zbavoval další obdobný šílenec a že kdosi další, později dopadená Sofia Žukovová, vraždil kvůli masu děti a důchodce v Nižném Novgorodu. Krátce na to byl v Archangelsku dopaden Eduard Seleznev, obviněný z vraždy a konzumace tří lidí. Již odsouzený Nikolaj Ogolobjak se z vězení doznával k dalším vraždám s kanibalským motivem.
Všem těmto případům byla v celonárodních médiích věnována maximální pozornost. O kanibalské historky byl extrémní čtenářský zájem. A to vadilo.
Ony krváky se až příliš propíjely do fantazie Rusů a nepodporovaly hezký obraz o úspěšné zemi, která se v březnu následujícího roku chystala na prezidentské volby. Bylo třeba změnit úhel pohledu a přitáhnout pozornost k příjemnějším věcem. K nehynoucí slávě vlasti, hrdosti, národním úspěchům.
Jenže právě tehdy se přišlo na Bakšejevovy. Úplnou náhodou.




















