Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvUkončení války přineslo radost, úlevu, ale též zvýraznilo praskliny v americké společnosti. Válčení ji proměnilo hned v několika ohledech. Průmyslový boom zbrojní výroby nasál do severních měst levnější afroamerickou pracovní sílu z jižních států. Mezi lety 1910 až 1920 počet afroamerických pracujících v tamních městech strmě stoupal. V Chicagu jich přibylo 148 procent, ve Filadelfii 500 procent. Když se dobří bílí hoši vraceli z války přes oceán domů, zjišťovali, že neseženou práci. Místa jim obsadili „špinaví černoši“, kteří „přitáhli“ z Jihu.
A válka se podepsala i na afroamerických vojácích, kteří tvořili 20 procent registrovaných branců a 13 procent vojáků nasazených na válečných polích. Oněch 367 710 Afroameričanů, kteří jatka přežili a vrátili se, rozhodně nechtěli návrat k rasové segregaci. Pokud stáli za to, aby riskovali život za americký stát, stejně jako pro jeho ekonomiku dřeli jejich druzi v továrnách, nebyl jediný důvod, aby neměli stejná práva jako bílí.
Ztělesňovali nárok na zasloužený respekt. Nikdo nemohl zpochybnit, že to jsou hrdinové, vzbuzovali však i obavy. A právě proto je vlast zrovna nevítala. Černí infanteristé i námořníci byli zocelení výcvikem, měli disciplínu, uměli používat zbraně, viděli kus světa. Nechtěli jen tak spořádaně poskládat uniformy a medaile do truhlic v dřevěných chatrčích a jít znovu pokorně sbírat tabák na pole, za pár centů měsíčně. Už je nebavilo stát u pumpy na vodu, vyhrazené jen černochům, chodit pěšky za autobusem, být na každém kroku vystaveni posměchu a urážkám. Už ne.
Výslednicí všech rozporů byly krvavé události roku 1919, které dostanou název Rudé léto.
Jih není pro každého
Jeden z prvních hlášených incidentů se odehrál 13. dubna 1919 v Jenkins County. Námořník na dovolené se tam s několika kamarády civilisty domáhal skleničky whisky v baru. V čem byl zádrhel? Byli to černoši a takoví do baru pro bílé nesměli.
Rosa Parksová: tichá žena, která dokázala otřást Amerikou Byla nepřizpůsobivá a neposlušná. Odmítla v autobuse pustit sednout bělocha, i když podle předpisů rasové segregace měla, a změnila dějiny. Hrdá Rosa Parksová se stala ikonou amerického protirasistického hnutí. |
Strkanice přerostla ve rvačku. A někoho z bílých pak v noci napadlo vypálit baptistický kostel, ve kterém se scházela místní afroamerická komunita. V následujících dnech shořely další tři kostely a několik farem. Další rvačka a „umravňování negrů“ přerostlo v pouliční nepokoje a drancování.
Za dvacet dní se podobný scénář zopakoval v Charlestonu. Černí námořníci byli tentokrát tři a svou žádost o drink nepřežili. Porvali se se čtyřmi bílými námořníky, šlo se na nože a skončilo to tak velkou bitkou, že město muselo zavést stanné právo. Raněných bylo pětadvacet, černochy chtěl zmlátit leckdo.
Pochybení jednotlivců?
V arizonském Bisbee, s početnou černošskou komunitou a slavnou historií černošského oddílu Vojáků z Buffalo, se dostala místní policie do konfliktu s těmi, kteří oslavují návrat afroamerických veteránů. Následovaly rvačky a žhářství. Pouliční nepokoje v texaském Longview vyústily ve čtyři mrtvé. Černochy. Dav je ukamenoval. V Indianopolis však do černochů demonstrujících za důstojné mzdy rovnou stříleli. Protože zastřelit černocha, který má „bolševické“ choutky zakládat odbory, to je skoro legální, ne?
A ne, nebyly to ojedinělé případy. Od ledna do prázdnin roku 1919 došlo v jižanských státech k nejméně k 38 bouřím, po kterých zůstaly desítky mrtvých a stovky raněných. Vesměs černochů. Davem bylo zlynčováno třiačtyřicet Afroameričanů. Šestnáct bílí rasisté pověsili, osm upálili, zbytek postříleli. A prakticky nikdy do násilí nezasáhl zákon, nic se nevyšetřovalo, nikdo nebyl obviněný.
Mimochodem, mainstreamový výklad americké historie tvrdí, že ony konflikty byly dílem extrémních pravičáků, militantních, organizovaných vyznavačů nadřazenosti bílé rasy, příslušníků Ku-Klux-Klanu. Není to pravda. U zmasakrovaných těl a vypálených domů černochů se hrdě fotili obyvatelé celých vesnic, protože ruku přiložil „k dobrému dílu“ leckdo.
První americký velkofilm byla rasistická propaganda. Skvostně natočená Měl soukromou projekci v Bílém domě, přepsal filmové učebnice, jeho postupy kopírují režiséři dodnes. Byl Hvězdnými válkami své doby, bitevní scény Pána prstenů by dnes bez něj vypadaly jinak. Kromě toho byl ale film Zrození národa prolhaným rasismem, který posloužil Kukluxklanu. |
Proč? Bylo třeba dezorientovaným „negrům“ ukázat, kde je jejich místo. Americká společnost byla nastavena a vychována k nerovnoprávnosti a segregaci, černochy majorita vnímala jako nedůstojný, cizorodý a špinavý živel.
A o černochy, kteří bílým „brali práci“, nestáli ani ve městech na severu Spojených států. A právě tam se rasistická horečka rychle přesunula.
Špatná strana města
Konec července roku 1919 byl neobvykle horký, proto bylo na chicagských plážích u jezera Michigan plno. Sedmnáctiletý Eugene Williams však udělal chybu: na prámu, který si vyrobil, se vlnami nechal zanést na půlku pláže pro bílé, kterou formálně vymezovala devětadvacátá ulice. A protože byl Afroameričanem, stal se rázem terčem pro kamenování. A ani tady neútočily paramilitární krajně pravicové bojůvky. Kameny na chlapce metali spořádaní občané. Ten, který hodil George Stauber, mladíkovi rozbil hlavu. Ve vodě utonul.
Viděly to stovky lidí, očitých svědků ubohosti, nenávisti a nelidskosti bylo nepočítaně. Když však na místo dorazila policie, odmítla vzít jejich výpovědi v potaz. Jeden utopený černoch ji netrápil.
Afroamerická komunita vzkypěla, došlo k násilí, z pláže se přesunulo do města. Zraněny byly desítky lidí. Navečer se z bílých starousedlíků, vesměs mladých kluků a těch, kterým válka a černí „vzali práci“ zorganizovala garda vyzbrojená puškami. V desítkách aut projížděli černošskými ghetty, vypalovali obchody a domy. Policie po dlouhé čtyři dny na přestřelky, žhářství a lynčování nereaguje. Výsledkem bylo tisíc lidí bez domova, 500 raněných a čtyři desítky mrtvých.
Černí vojáci vrací úder
Souběžně s tím začaly nepokoje ve Washingtonu. Po zveřejnění zprávy o tom, že nějaký černoch znásilnil bělošku, vyrazili do ulic stovky mužů. Aby se mstili, vybili si emoce. Jednou z prvních obětí byl veterán Randall Neal. Coby černoch v uniformě byl ideálním cílem nenávisti.
Místní tisk rasistické násilí podporoval, na titulních stránkách doporučoval, kde mohou bílí muži do protičernošských pořádkových milic vstoupit. Při explozích agrese přišlo o domov 500 afroamerických rodin a umírali lidé. I na straně agresorů, Afroameričané totiž odmítali být oběťmi. Jen do Washingtonu se z armády vrátilo kolem pěti tisíc černochů. A uměli se bránit. Prezident Woodrow Wilson nakonec povolal národní gardisty.
Válka jako ekonomické požehnáníNavzdory bolestným ztrátám na lidských životech byla první světová válka pro Spojené státy americké ekonomickým požehnáním. Za čtyři léta vzrostl obrat exportu do Evropy z 1,5 na 4,1 miliardy dolarů. Před válkou byly USA světovým dlužníkem, po ní jim jiné státy dlužily 6,4 miliardy dolarů. I proto se mezinárodní obchody začaly počítat v dolarech. Federální financování během války vyskočilo devítinásobně na 8,5 miliardy dolarů. V průmyslové výrobě našlo zaměstnání 44 milionů lidí, skokově rostly mzdy. A z prakticky neexistující armády vznikl kolos, který se opíral o deset milionů dobrovolníků, z nichž tři miliony byly skutečně nasazeny v Evropě. I proto se nedá říct, že by američtí podnikatelé zrovna s nadšením uvítali německé příměří z Compiègne. Válka, které se tehdy ještě neříkalo světová, totiž byla dosud nejvýhodnějším obchodem jejich životů. A mírová jednání z Versailles? Ta byla signálem, že éra hojnosti končí. Zatímco v Evropě se rok 1919 nesl ve znamení míru a velkých změn, v USA byl spíše předzvěstí velké krize. |
V Chicagu mezitím nečinnost státních orgánů nechala situaci dozrát až k chaosu, který připomínal občanskou válku. Ve městě hořely domy, které v černošských čtvrtích nikdo nehasil. Stavěly se barikády, zatloukala se okna. Nefungovala divadla, opery, kina, uzavřené byly obchody.
I v Chicagu bylo dost černochů, kteří bojovali ve válce za stát, který je předhodil rozvášněným násilnickým davům. Vloupají se do vojenského skladu a vyzbrojí se. Utvoří „dobrovolnický sebeobranný oddíl“, který bude hlídkovat na ulicích a střechách ghett. V amerických uniformách. Jim i bílým násilníkům připomínaly, co pro vlast udělali.
A Afroameričané v dalších městech se jejich příkladem brzy inspirovali. Jejich sebeobrana se zbraní v ruce Rudé léto ukončila.
Hluboká rýha uvnitř americké společnosti
Ozbrojení Afroameričané byli totiž docela jinou výzvou než bezbranné komunity čekající, koho si násilníci vyberou k lynčování, koho připraví o střechu nad hlavou. Policie neměla k odzbrojení afroamerických patrol kapacity, armáda se zdráhala vůči vlastním veteránům zasahovat. Zvlášť když si vlastně vůbec nepočínali násilně. „Nosili zbraně s takovým klidem, jak by šli střílet králíky nebo vojáky německého císaře,“ poznamenal jeden z kazatelů v Jižní Karolíně.
Lynčování a rasistické nájezdy neskončily, ale výrazně jich ubylo. Bouře násilí postupně utichala, život ve městech se vrátil do normálu a spolu s tím zmizeli i černí vojáci z ulic v ghettech. V prosinci 1919 už vlnu nepokojů nic viditelně nepřipomínalo.
Ve skutečnosti vytvořily události Rudého léta mezi bílou majoritou a černou minoritou zeď, která není zbourána dodnes. Ve státní administrativě, na úřadech, v prezidentské kanceláři nedošlo k sebereflexi. Vůdce státu zajímalo pouze to, zda veteráni evropských bojů nezasévají v Americe bolševické myšlenky a zda Afroameričané nejsou ozbrojenou pěstí revoluce.
Afroamerické společnosti udělil americký stát velmi zvláštní lekci o tom, že k tomu, aby její muži umírali ve státních uniformách, jsou dobří, že je však hned vzápětí možné předhodit je zaslepenému násilí davů. Výzvám k boji za americký stát však afroameričtí muži naslouchali dál. Když je Bílý dům zavolal na pomoc za druhé světové války, přihlásilo se jich do armády dobrovolně 1,2 milionu. Byť řada z nich osobně pamatovala, jak odvahu nasazovat život americký stát a společnost oplácí.
Jenže součástí lekce z Rudého léta bylo i to, že zbraně ve vlastních rukou mohou představovat řešení. Bylo to poučení, po němž sáhla čtyřicet let nato Strana černých panterů.
