Na internetu se často psalo, jak je to nudná a dlouhá cesta. Nahoru a dolů se jde stejnou cestou, navíc úmornou, protože vrchol vidíte velmi brzy, ale je k němu ještě zatraceně daleko. Nás ale nalákala představa dobytého vrcholu, na kterém jsme ještě nebyly. A navíc ty zaručené informace nejsou nikdy tak horké, jak se zdají.
Podle předpovědi měl přijít po poledni déšť, vyrazily jsme tedy velmi časně ráno, snad to zvládneme. Ze Starého Smokovce jsme šly nejdříve na křižovatku s magistrálou a pak na překrásnou vyhlídku Maxmiliánka. S holemi, které jsme tento rok objevily a které už budeme brát na hory vždy, to šlo parádně. Počasí bylo tak akorát, spíše pod mrakem, ale teplotně velmi příjemně. Za vyhlídkou se krajina prudce změnila, stromy se proměnily v kleče, travnaté stráně vystřídaly kameny a mechy. Stoupaly jsme krátkými serpentýnami a náš cíl stále na očích. Na jedné straně nás lákaly výhledy do drsné Velké studené doliny, na té druhé zase pohledy na osady pod Vysokými Tatrami. Až jsem chvílemi nevěděla, kam koukat dříve. Všude bylo nádherné ticho, lidé skoro žádní, jen sem tam jsem zaslechla kostelní zvony z údolí pod námi nebo houkání vlaku. A to vše šlo slyšet i na vrcholu. Nádherná atmosféra. Už tady mi však bylo jasné, že cesta dolů bude snad ještě náročnější. Terén byl hodně technický, všude samé šutry, hlína, sypající se kamení, modrá značka se místy dokonce ztrácela.
Cesta na vrchol nám trvala něco přes tři hodiny. A vůbec nebyla nudná. Byl to ohromný zážitek, protože v každém momentě máte nádherné výhledy do okolí. Hrajete hru s vrcholkem Slavkovského štítu – protože jednou už je tak blízko, za chvíli ale zase tak daleko. Samou to nádherou jsem ani nezpozorovala horšící se počasí. Nebe se zatáhlo, mraky zakryly okolní skály a rozfoukal se silný vítr. Zbojnická chata tam někde hluboko pod námi se v té šedi úplně ztrácela.
Je to ohrané, já vím, ale vrchol je jen polovina cesty. Tady to platilo dvojnásob. Nijak jsme nahoře neotálely a velmi brzy se vydaly na cestu zpátky. Bohužel po deseti minutách začalo pršet. Slavkovský štít je ta obrovská masa kamení tyčící se nad Starým Smokovcem. Před deštěm se není dlouho a dlouho kam schovat a bouřku nechce v těchto místech potkat vůbec nikdo. Navíc nám oběma to nahoru šlapalo hezky, zatímco dolů je to přesně opačně. Ale nebylo zbytí. Snažila jsem se sejít co nejrychleji, ale zároveň co nejbezpečněji, to šlo.
Tak, jak nahoru ty výškové metry vůbec nepřibývaly, tak opačným směrem se jim zase nechtělo ani trochu ubývat. Potkávaly jsme lidi jdoucí nahoru. Ptali se. Zvažovali, jestli pokračovat. Já měla jasno už na startu. Jakmile začne pršet, otáčím to. Tady v horách člověk nikdy neví. Navíc opravdu hlásili deštivé odpoledne s výskytem bouřek. Déšť byl místy docela silný a v jednu chvíli ho přerušil zvuk vrtulníku, který snášel záchranáře ke zraněné paní pár desítek výškových metrů pod námi. To vám na kuráži opravdu nepřidá. Šla na stejný výlet, stejnou cestou. V tu chvíli ve mně byla malá dušička. Ale pořád jsem věřila, že až sestoupíme k naší „Maxince“, bude lépe.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Ségra za mnou trpěla. Mokré kameny klouzaly, i na suchu by byl tento sestup náročný. Snažila jsem se o pozitivní myšlení a slíbila jsem ji kafe a zákusek, jen ať jde dál a dál. U vyhlídky déšť ustal a pominuly i naše největší obavy. Tady pod stromy už jsme se cítily mnohem bezpečněji než na nechráněných skalách. Pod námi v dolině se vytvořily nádherné bílé mraky a okolí se ukázalo zase v úplně jiném světle. Sestupovaly jsme níž a níž, do těch velkých mraků, ze kterých však samozřejmě stále pršelo. Do Smokovce jsme dorazily zmáčené na kůži, ale byly jsme tam!
Letošní Tatry byly naše třetí sesterské. A byly hodně jiné, a to zejména kvůli proměnlivému počasí, které je však pro tyto hory v létě úplně normální. Až teď si uvědomuju, jak velké štěstí na počasí jsme ty roky před tím měly. Letos sice nemám snímky modré oblohy zalité sluncem, ale odvážím si něco úplně jiného a nového. Právě to, jak zvládat výkyvy počasí, jak se jimi nenechat úplně omezovat, ale jak být zároveň velmi pokorná a zůstat nohama na zemi. Letos nepadly výškové ani vzdálenostní rekordy, posouvala jsem spíše své hranice v hlavě. Tam nahoře a hluboko v horách člověk řeší mnohem základnější a podstatnější věci.
A taky pořád tvrdím, že obloha s mraky je pro fotografa mnohem atraktivnějším objektem k focení!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
