Ovšem už při původním startu projektu v roce 1993 sledovalo jeho první díly více než šedesát procent tehdejší české populace. Tehdy až přes čtyři miliony lidí – pravda, v nesrovnatelné době, kdy ještě nevysílaly komerční stanice.
I Zeman má šanci na GEN. Otázkou je, čím by mohl národ inspirovatRozhovor s Feničem  |
Ale jinak se toho moc nezměnilo. Stejně jako před čtyřiadvaceti lety, kdy sérii osobností zahajoval Václav Klaus, si také nyní hned úvodní portrét, který patřil Haně Zagorové, vysloužil jedovatou slinu. „Obyčejná tuctová interpretka komunistické totality je prezentovaná jako elita národa, to už je snad vtip,“ objevilo se v diskusi na stránkách České televize. A nebyl to zdaleka jediný výkřik.
Mohla by následovat obhajoba v podobě jedenácti milionů prodaných desek nebo klíčové role zpěvaččina podpisu pod peticí Několik vět v roce 1989. Neboť právě lidová „Hanička písnička“ prolomila svým gestem proti režimu dosavadní ostražitost většiny sice naštvaného, leč ještě stále mlčícího národa vůči chartistům a jejich akcím.
Jenomže ani celá advokátní komora by nestačila, aby ospravedlnila další desítky jmen, která GEN představí. Podstatnější než konkrétní jména je navíc fakt, že původně GEN vznikl na podporu povadlého národního sebevědomí – ale podle tehdejších i nynějších půtek se zdá, že o hrdost na výjimečné rodáky vlastně příslušník samostatného státu nestojí. Raději by v jejich seznamech škrtal, přidělával k nim vousy, otazníky a černé puntíky.
Petr Pithart, jehož profil už je nachystán na začátek února, zastává teorii, že Češi nemají pojem elita zrovna v lásce. Že prý jsme národem plebejským. V tom případě potěš pánbůh Zdeňka Sternberga, šlechtice původem i duchem, který přijde v sérii medailonků na řadu v neděli. Nicméně plebejec, ve starém Římě původně bezprávný, ale svobodný občan, znamená jinou kategorii než buran, což je ústřední postrach GEN, genů i géniů.
Pokud se od budovatelských dob projektu GEN nezměnil odtažitý vztah k oslavovaným veličinám, kam Češi milostivě vpustí nanejvýš pár lékařů s Jaromírem Jágrem a který lze doložit jiným internetovým povzdechem – „Stačí pár let a z poloviny té elity národa je vám spíše divně od žaludku“, nabízí se otázka, jestli se proměnily elity samy. A v neposlední řadě elity filmařské.
Přirozeným vývojem se od 90. let musely objevit osobnosti, jejichž pozvání před kameru stojí přinejmenším za úvahu. Ale za kamerou přišla revoluce možná zásadnější. Stručně řečeno, dneska točí každý, kdo chce.
Nepotřebuje školy ani miliony, neláme si hlavu, jak vystavět uvnitř dokumentu příběh, jak šokovat, překvapit, rozesmát, dojmout, jak se dostat obloukem k pointě. V digitální éře se také nemusí šetřit materiálem, tudíž laik může dospět k tvůrčí představě, že se dotyčný příslušník elity čistě mechanicky „kropí“ po dva natáčecí dny od snídaně přes procházku až po večer u piva; co to dá. Načež se dvacet hodin materiálu hodí střihačovi na stůl s jediným osobním režijním pokynem – Udělej mi z toho patnáctiminutovku.
A to je zatím nejméně viditelné, nicméně největší profesní úskalí, na které v budoucnosti může GEN narazit. Protože dvacet hodin nasnímá robot, kdežto čtvrthodinka, která dává smysl, potřebuje mistra.
Uvidíme, co v našich omezených zásobách dojde dřív. Jestli skutečné elity, skuteční filmaři, nebo skuteční diváci, kteří se na GEN alespoň podívají, než začnou soudit jména v titulcích.
