Zatímco v čele každodenního hlasování jedenácti zástupců mezinárodní kritiky oslovených časopisem Screen stál takřka od začátku film Toni Erdmann, překvapivě vtipná a moudrá celovečerní prvotina německé režisérky Maren Ade s hodnocením 3,7, a těsně za ním překrásný film Jima Jarmusche Paterson, v posledních dnech snížily filmy Nicolase Windinga Refna Neonový démon a drama Xaviera Dolana Jen konec světa score na takřka potupných 1,6 a 1,4.
Vzápětí pak film Seana Penna Poslední tvář označilo sedm kritiků za zcela špatný, čímž jeho hodnocení kleslo na 0,2. Netřeba zdůrazňovat, že se na konci novinářských projekcí nových děl dosavadních miláčků festivalů bučelo a pískalo. Konec konců nepříliš pozitivně byl už pár dní předtím přijat film Oliviera Assayase Osobní nákupčí a ani Nicole Garcia, autorka dalšího francouzského želízka v ohni to s melodramatem Kameny bolesti nedotáhla výš než na nepříliš lichotivý průměr 2.
Není divu, že se už veřejně začala zpochybňovat kritéria letošního výběru: že by Thierry Frémaux odpovídající za program, známý jako cinefil s neobyčejnými znalostmi i vkusem, tentokrát podlehl v několika případech spíš kouzlu jména autora než objektivnímu posouzení hodnot jeho nejnovějšího díla? Samozřejmě se to zdají popírat přinejmenším dvě třetiny filmů letošní soutěže, jejíž poslední dva tituly Ona (režie Paul Verhoeven) a Forushande (režie Asghar Farhadi) zvedly laťku hodnocení znovu výš.
Z těch dřívějších si jednoznačné kritické i divácké přijetí zasloužily zejména oba rumunské filmy: tři hodiny trvající Sierranevada (režie Cristi Puiu) dává nahlédnout zachycením atmosféry setkání početných členů rodiny v jednom bytě nejen do komplikovaných vztahů a skrývaných tajemství příbuzných, ale vypovídá mnoho i o stavu současného Rumunska. Obdobné kvality má i Maturita, kde Christian Mungiu, laureát Zlaté palmy roku 2007 za 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, v příběhu otce, který chce pro svou dceru to nejlepší nedbaje morálních kompromisů, mluví o nesplněných nadějích na lepší zítřky svobodné společnosti.
Rodina byla letos, ne-li základním, tedy alespoň častým tématem soutěžních filmů: ať už v jejích zkreslených podobách jako ve vaudevillově stylizovaném Dumontově filmu Ma Loute či v ještě víc excentricky originálním Stát vertikálně (režie Alain Guiraudie), nebo v naopak neorealisticky pojatém filipínském filmu Ma ́Rosa (režie Brillante Mendoza).
V německém filmu Toni Erdmann chce otec odvrátit dceru od jednostranného zaměření na kariéru, v Julietě nabízí Pedro Almodóvar s lehkou ironií půvabné melodrama o vztahu mezi matkou a dcerou, Jarmusch situuje svůj poetický film do manželské domácnosti, Loving Jeffa Nicholse evokuje historický případ pronásledování manželů odlišné barvy pleti. Laura, ústřední postava brazilského filmu Aquarius (režie Kleber Filho Mendonca) má silné vazby na svou rozvětvenou rodinu. Assayasova hrdinka truchlí po bratrovi, v Neznámé dívce nechávají bratři Dardennové ústřední postavu nahlížet do špatně fungující rodiny, postavám z road-movie American Honey nahrazuje nedostatek rodinného zázemí komunita podobně frustrovaných mladých lidí. Třebaže ve filmu Já, Daniel Blake se Ken Loach zaměřil na kritiku byrokracie sociálního systému, i tady jeho hrdina supluje postavu otce chybějící cizí mladé ženě a jejím dětem.
Ještě jeden prvek vyznačoval letošní soutěž: zatímco mezi výrazné mužské postavy lze počítat kromě Jarmuschova básně píšícího řidiče Patersona (Adam Driver) a Loachova Daniela Blakea (Dave Johns) ještě otce (Peter Schimonischek) z německého filmu, silné ženské postavy rozhodně převažují: skvělá, i ve stáří krásná Sonia Braga (Aquarius), Emma Suarezová jako matka v Julietě, Sandra Hüllerová, dcera ve filmu Toni Erdmann, Marion Cotillardová v Kamenech bolesti, Sasha Laneová v American Honey, Ruth Negga v dramatu Loving, Isabelle Huppertová jako Ona i Kristen Stewartová v rozporně přijatém Assayasově filmu.
Podívejte se na úvod festivalu aneb hvězdy se slétají do Cannes:
11. května 2016 |
