RECENZE: Hokej ani limuzína Popelce v Národním ke štěstí nepomohou
Rossiniho opera není ani tak pohádkou, jako spíš komedií s kapkou sentimentu, v níž si Princ neboli Don Ramiro vymění šaty se svým komorníkem, a tak si může ověřit upřímnost citů své nastávající. Na kouzla se tedy nedá spoléhat.
Maďarská režisérka Enikö Eszenyiová, která v opeře debutovala, umístila rodinu Popelky alias Angeliny do obytného kontejneru kdesi na špinavém předměstí. Samo o sobě by to nevadilo, i když logice příběhu to také příliš neodpovídá. V Rossiniho verzi je Popelčin otčím, Don Magnifico, zchudlým šlechticem, který promrhal věno nevlastní dcery, zastavil kdeco ve vlastním paláci, nejspíš se za ním vleče stín vězení, ale jak z textu vyplývá, zatím se na to nepřišlo, nebo aspoň ne v celé katastrofě. Proto se mu moc hodí, že se nedaleko usadil Don Ramiro a chce si vybrat nevěstu. V nějaké zanedbané čtvrti by se mu to už asi nepoštěstilo.
Leč fantazii se meze klást nesmějí. Jenže právě s ní si režisérka neví rady. Za každou cenu se snaží „vyrábět srandu“, a to nejprimitivnějšími prostředky, útočícími na bránice nenáročného publika. Bezmyšlenkovitě vytahuje ze šatníku jeden obnošený gag za druhým, skládá je vedle sebe, ale žádný nápad nerozvede a hned uteče k dalšímu. Don Magnifico na začátku chvilku bruslí na kolečkových bruslích a hraje hokej, ale vlastně nic se z toho nevyvine. Princ má, zdá se, jakýsi fotoateliér, ale víc se člověk také nedoví.
Nic originálního inscenace nepřináší, už i ten hokej se v opeře hrál (ve Smolkově Naganu dokonce na světovější úrovni). A kdyby se měla spočítat auta, která v operách „přijela“ na jeviště, byl by z nich slušný autosalon. V Popelce se to nabízí tak okatě, až to je trapné. Ačkoli je fakt, že vertikálně shůry se asi ještě žádná limuzína nesnesla. Jen jestli to nebyl nápad z nouze, daný omezeným prostorem Stavovského divadla...
Také by se těžko spočítalo, kolikrát se postavy v komických operách donekonečna všelijak pohupovaly a pitvořily do rytmu, pobíhaly sem a tam a dělaly různá „legrační“ gesta. Pokud režisérka v Rossinim neslyší nic jiného než zdánlivě banální rytmus, který je nutno neustále vnějškově ilustrovat, tak velmi podceňuje rafinovanost tohoto autora. Pro srovnání: Popelku odvysílala do kin Metropolitní opera, dokonce dvakrát. Ani její inscenace sice nebyla zrovna čítankově invenční, ale humor v ní mnohem víc vycházel zevnitř, z jednání postav, dělal se s „vážnou tváří“, a tím byl účinnější.
Princ by zpěvem neokouzlil
Pěvecky s Metropolitní jistě srovnávat nelze, ale na druhou stranu limitované možnosti Národního divadla z principu nemohou být omluvou. Popelka zkrátka vyžaduje zpěváky schopné zvládnout náročné virtuozní party. Ukrajinská mezzosopranistka Lena Belkina má v sobě jistě potenciál, hlas se jí půvabně rozpínal do výšek, ale ve střední a hlubší poloze postrádal sytou barevnost, často dokonce ani nebyl slyšet. Řecký tenorista Vassilis Kavayas na roli Dona Ramira nestačí vůbec. Jeho hlas je zoufale úzký a neznělý, technika špatná, hlasové rejstříky rozpadlé, takže zpěv postrádá plynulost a působí trhaně. Popelku by jím určitě neokouzlil.
Gioacchino Rossini: PopelkaDirigent Jan Kučera Režie Enikö Eszenyiová Národní divadlo, premiéra ve Stavovském divadle 21.ledna 2016 |
Jen malou útěchou může být, že domácí pěvci František Zahradníček jako Don Magnifico, Jiří Hájek jako komorník Dandidi a Pavel Švingr jako princův vychovatel Alidoro nebyli horší. Aspoň slyšitelně odzpívali notičky. Jenže od nich se pěvecké projevy v italském bel cantu musejí odpoutat, musejí být také krásné, mít v sobě noblesu a vtip a něco sdělovat. Ty premiérové nesdělovaly nic, leda to, že to uzpíváme, jak se dá. Něco podobného pomyslně sděluje i dirigent Jan Kučera v čele orchestru: nějak to seč mohu všechno držím pohromadě, ale lehkost, šarm a naprostou přesnost si raději domyslete.
Tipy z televizního programu
Recenze: Taxi 5 40 %, Labyrint lží 60 %, Equalizer 2 55 %, Wanted 60 %, Lítám v tom 80 %, Láska je láska 60 %, Tomb Raider 40 %, Sherlock Holmes 60 %, Případ Goldman 60 %, Rédl 55 %, Malé ženy 70 %, Transformers 70 %
Klíčová slova: Jana Doleželová, Agatha Christie, Tina Turner, Survivor Česko & Slovensko
Seriály: Stíny v mlze, Jedna rodina, Iveta
Zemřel Vlastimil Harapes. Baletní mistr Národního divadla i českých filmů
Ve věku 77 let zemřel tanečník a herec Vlastimil Harapes. Dlouhá léta byl sólistou baletu Národního...
RECENZE: Kdo může soudit falešnou Svatou? Nejlepší dar pro Bohdalovou
Premium Ošidil se, kdo premiérové drama ČT Svatá vzdal kvůli anotaci sdělující, že hrdinka v podání Jiřiny...
{NADPIS}
{LABEL} {POPISEK}
Bohdalová a Stašová spolu ve filmu? To by nefungovalo, říká režisér Strach
Rozstřel Pravda a láska. Dvě zásadní témata nového filmu Svatá s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Snímek...
Ozzák vzpomíná: jak mě učil Kaiser. Dejdar o začátcích i fenoménu Comeback
Premium Jak jej Oldřich Kaiser chystal na DAMU, jak ho v Ypsilonce zbavili pocitu, že může do všeho kecat,...
{NADPIS}
{LABEL} {POPISEK}
VIDEO: Bohdalová dojala Lucernu. Na premiéře Svaté oslavila 87 let kariéry
V neděli Česká televize uvede nový film s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli Svatá. Zvaní už jej však...
GLOSA: Bystrovovy variace na bluesové klasiky mají smutek, osudovost i humor
Publicista, překladatel, básník a muzikant Michal Bystrov v knize Pekelnej pes má na mě vztek...
TRENDY V KLIPECH: Coming out Billie Eilish a darkpop Adama Mišíka
Adam Mišík a rapper Rohony přibližují ve své novince atmosféru berlínské klubové scény. V hitparádě...
Táta mi začal říkat kolego, hlásí Svěrák a zve na nekorektní ranní show
Premium Nejsem v tom sám. Nezbláznil jsem se. Jan Svěrák napsal a zrežíroval nekorektní komedii Dobré ráno...
Tvůrci seriálu Nadace u nás utratí až miliardu korun. Točí tu třetí řadu
Třetí řada amerického seriálu Foundation (Nadace), za kterým stojí Apple TV+, se natáčí i v českých...
Rozdáváme tělové mléko Kind od Mádara ZDARMA
Kosmetiku Mádara určitě od nás už znáte – potkat jste je mohli veletrhu FOR KIDS v Praze nebo také v nedávném v uživatelském testování, kde jsme...