V hotelu v centru Lisabonu se mezitím u kulatého stolu schází běžecká elita z celého světa (dílem náhody jsem tu i já), aby u snídaně doplnila potřebnou energii. Pocity? “Dneska by to mohlo klapnout”, usmívá se Sara Moreira, nejlepší portugalská běžkyně, zatímco krmí malou neteř. Hned vedle sedí skupina běžců z Keni, o jejichž vítězství nikdo nepochybuje, nejspíš ani oni sami. A jak vypadá snídaně profesionálních běžců? Vajíčka, slanina, pečivo s marmeládou. V tom to tedy evidentně nebude. Já sama mám žaludek na vodě, zvlášť při pohledu na všudypřítomné sportovní celebrity. Otázky „Co tady dělám?“ se nemohu zbavit celé ráno.
Čas se nachýlil a je potřeba se dopravit na start. Elita nasedá do VIP autobusu, my se vydáváme na metro a na vlak. S každou další stanicí přibývají desítky a stovky pestrobarevně oděných, a především evidentně výborně naladěných závodníků. Nutná tlačenice je tak kompenzována zábavou a společným prozpěvováním.
Vystupujeme ve stanici a čeká nás už jen kilometr chůze na místo startu. Slunce se sice urputně snaží, nemá ale šanci vyhrát nad nepříjemným a všudypřítomným větrem. Teplé oblečení však nemáme, nebylo by ho na startu kam dát, což někteří řeší vskutku kreativně, natahují si na sebe pytle na odpadky.
Po cestě nás zdraví kapely i kolemjdoucí a my se již blížíme na start nacházející se přímo pod majestátní sochou Ježíše Krista. Její stavbu v padesátých letech podpořil i sám diktátor Salazar, podporou náboženství chtěl upevnit svou moc. To se mu sice nakonec nepodařilo, ale socha podobná té v Brazílii setrvala, a díky rozpřaženým rukám teď vypadá, jako kdyby chtěla obejmout a ochránit celé město i neustále se zvětšující dav běžců. Inu snad tomu tak bude… Na start přicházíme včas a čeká nás ještě další hodina nervózního podupávání, neboť startovací pistole vystřelí po portugalsku, tedy o půl hodiny později. Aspoň mám čas pořádně si prohlédnout své spoluzávodníky. Dávám se do řeči se skupinou holandských padesátníků a šedesátníků, kteří prý společně obrážejí téměř všechny půlmaratony a maratony v Evropě. „Aspoň se dostaneme na chvíli od manželek,“ vysvětluje možný motiv poněkud neobvyklé zábavy nejstarší z nich. Když se začnou chlubit s časy z předcházejících závodů, rozhodnu se je rovnou pustit před sebe.
Kolem jedenácté hodiny se dav konečně dává do pohybu a řece Tejo konkuruje barevná řeka desítek tisíc běžců proudící po mostě 25. dubna. Pohled je to opravdu impozantní, na velké dívání ale nemáme čas, je potřeba se soustředit, neboť někteří závodníci se snaží dostat na přední pozice vskutku dravě, dokonce neváhají použít lokty. Začínáme tak chápat, jak se asi cítí sardinky, tradiční lisabonské jídlo. Přesto je ale první část trasy nádherná, přebíháme, respektive se necháváme unášet davem po mostě dlouhém více než dva kilometry, nabízejícím krásný výhled. Mezi obíháním a předbíháním ostatních běžců se tak můžeme nechat okouzlovat pohledem na město s bohatou historií, na jehož území se postupně vystřídali Féničané, Římané, Vizigóti, Maurové a další. I teď, o stovky let později, kolem sebe slyšíme celý babylón často neidentifikovatelných jazyků, což jen svědčí o proslulosti a oblíbenosti lisabonského půlmaratonu.
Pod více než třemi desítkami tisíc párů půlmaratonských nohou se most chvěje, stejně jako se chvěli v očekávání velkých změn obyvatelé Lisabonu 25. dubna roku 1974. V den, na nějž název mostu odkazuje, propukla takzvaná Karafiátová revoluce, puč, který umožnil přechod od tehdejšího režimu autoritářské diktatury k demokratické formě vlády. Demonstrace tehdy probíhaly téměř bez násilí, ulice sice byly zbarvené do ruda, ale pouze díky karafiátům, které lidé pokládali na zbraně vojáků. Dnes jsou pokryty jen hromadami barevných kelímků od pití, které kolem sebe žízniví běžci odhazují.
Sbíháme z mostu a vydáváme se doprava směrem ke čtvrti Alcantara. Dav se začíná trhat, síly přece jen s přibývajícími kilometry ubývají. I slunce se nakonec dostalo do formy a my jsme tak vděční za každou občerstvovací stanici. Běžíme po ulici 24. července, připomínající další slavné datum, další vítězství nad absolutismem, tentokrát v roce 1833. Čeká nás na ní ještě několik kilometrů, v protisměru už ale vidíme skupinku vedoucích závodníků. „To není možné, ti to snad vzali zkratkou“, říkáme si. Soudě podle gazelích kroků a tempa, kterého já nedosáhnu ani při sprintu, ale rozhodně ne.
Motivace se trochu vytrácí, ale nenecháme se tím zviklat a běžíme dál. Po pravé straně se nám míhají koleje a řeka, po levé řada budov, mezi nimiž spatřujeme i pobočku Banco Espírito Santo. Největší portugalská banka v loňském roce podala návrh na konkurz, nakonec ji zachránili investoři, jak jinak než z Číny. Není divu, tzv. zlatá visa, která mají nalákat bohaté imigranty a investory a která přinesla zemi již 1,3 miliard eur, jsou většinou poptávána právě obyvateli z říše středu.
Běžíme dál, po cestě zdravíme první povzbuzující diváky. Těsně před otočkou, která nás obrátí zpět k mostu, zahlédneme v dálce tyčící se radnici, sídlo současného starosty Antonia Costy. Ten se rozhodl kandidovat v nadcházejících volbách za socialistickou stranu a dle výsledků výzkumů má velkou šanci na úspěch. Konkurenční sociální demokracie totiž upadla u občanů v nemilost kvůli restrikcím způsobeným finanční krizí, a tak Costova strana sází ve své kampani na slibování konce utahování opasků. To ale nebude lehké, protože Portugalsko musí v rámci závazku vůči Evropské unii snížit rozpočtový deficit o dvě procenta. „Slibem nezarmoutíš,“ říká se, a tak uvidíme, jestli tato strategie zabere i v případě portugalských voličů, unavených řadou korupčních skandálů. Tím posledním byl případ premiéra Josého Sokrata, obviněného z přijmutí úplatků ve výši více než 20 milionů eur.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Vracíme se zpět po ulici 24. července a ve chvíli, kdy jsme přibližně v polovině trasy, se dozvídáme, že první závodníci jsou již v cíli. Výborně. Probíháme opět kolem mostu a po chvíli se nám po pravé straně objevuje vysněný cíl. Zatím si ho však můžeme jen prohlédnout, stejně jako tváře našich rychlejších kolegů, kteří jím již probíhají. Nás čeká ještě přibližně sedm kilometrů závodu. Cílová rovinka se nachází v parku mezi Klášterem Sv. Jeronýma po pravé straně a Belémskou věží po straně levé. Obě nádherné stavby pochází z počátku 16. století a byly zařazeny do programu UNESCO. Krom krásy staveb lze však obdivovat i vůni z blízké pekárny, jediného místa na světě, kde dělají známé portugalské pečivo Pasteis de belém podle původního pradávného receptu. Ten je pevně střeženým tajemstvím a o tom, že na něm přece jen asi něco bude, svědčí každodenní fronta táhnoucí se daleko před obchodem. Vůně skořice a krému je vážně lákavá, musíme si ale zatím nechat zajít chuť a běžet dál. Alespoň máme dobrou motivaci.
Říká se, že krize přichází mezi šestnáctým a osmnáctým kilometrem a je to pravda, nohy jsou najednou o hodně těžší, jazyk se lepí na patro a v rukou cítím lehké brnění. Pořadatelé to asi tušili, úsek je lemován zvýšeným počtem občerstvovacích i obveselovacích stanic. Vyslechneme si tak celou řadu koncertů i jiných vystoupení. O náročnosti posledních kilometrů bohužel svědčí i výrazně navýšený počet kolabujících závodníků lemujících cestu. „Chudák, za tohle to fakt nestojí...“ pomyslím si při pohledu na jednoho z nich, který byl zrovna v péči zdravotníků. To ještě ale naštěstí netuším, že jeden ze závodníků, 43 letý Němec, už se bohužel neprobral.
Pokračujeme dál, cíl už je takřka na dosah ruky a poslední tři kilometry výrazně zvyšujeme tempo (byť pro keňské závodníky by to byl pořád jen výklus). Atmosféra cílové rovinky je nepopsatelná, davy lidí a dětí s transparenty pokřikují a motivují všechny závodníky k ještě lepšímu výkonu. Nutno dodat, že to pomáhá, posbíráme poslední zbytky energie a proběhneme cílem v čase 2:02:03. Dozvídáme se, že první muž, Mo Farah přepsal evropský rekord na neuvěřitelných 59:32. Po závodě prohlásil: „Nebylo to lehké, na konci jsem necítil nohy.“
No aspoň v tom nejsem sama. Také jsme zjistili, že portugalská běžkyně měla ráno u snídaně pravdu - opravdu to klaplo a Sara skončila druhá s novým osobním rekordem 1:09:18. Náš čas byl sice téměř dvakrát vyšší, ale to nám nadšení nekazí. Mohli jsem sice závod zvládnout pod dvě hodiny, ale aspoň bude příště co zlepšovat… Možná za rok, zase tady v Lisabonu?
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
