Docela jsem sama sebe překvapila, s jakým klidem jsem tu diagnózu přijala. Chtěla jsem být silná a bojovat za svůj život.
Nejhorší pro mě bylo informovat o své nemoci rodiče. Měla jsem pocit, že to je daleko těžší, než pro mě byla v daném okamžiku sama choroba. Ale i oni to nakonec přijali překvapivě klidně a po celou dobu mi byli velikou oporou, zvláště láskyplná a praktická péče mojí maminky mi hodně pomáhala.
Na začátku prosince jsem nastoupila na léčení. Moc mi pomohl laskavý přístup lékařů a sestřiček. Podrobně a srozumitelně mi vysvětlili, do čeho jdu a jaký bude postup léčby.
Léčba začala chemoterapií
V mém případě se dal nádor léčit pouze chemoterapií a následnou operací. Nevěděla jsem, jak to budu všechno snášet, jestli mi bude špatně nebo nastanou nějaké komplikace. Slyšela jsem, že to bývá hodně individuální a brzy jsem poznala, že se nemusím bát, ale naopak brát chemoterapii jako prostředek k uzdravení a likvidaci nádoru. Myslím si, že to je moc důležitá věc, kterou si je třeba v první řadě uvědomit a která člověka psychicky posílí.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Hodně mi také pomohly rady a zkušenosti jiných pacientek, zvláště o tom, jak zvládat nežádoucí účinky. Nyní zpětně vím, že jsem byla připravena.
První chemoterapii jsem snesla celkem dobře, sice jsem hned ten večer zvracela a cítila jsem se slabá, ale jinak jsem neměla žádné potíže. Další chemoterapie proběhly "normálně", v podstatě jako ta první. Už jsem věděla, co mě čeká.
Preventivně jsem dostávala léky podporující obnovu zdravých buněk a léky proti nevolnosti, které mi pomohly zklidnit žaludek. Netvrdím, že mi bylo úplně dobře. Nejhorší býval první týden po chemoterapii, než se s tím tělo srovnalo. Asi nejvíc mě trápila ztráta chuti. Pro takové dny jsem dostala doporučení jíst cokoli, na co mi zrovna přijde chuť a nebo popíjet alespoň nutridrinky, abych zbytečně nezeslábla.
Po týdnu se všechno vždy vracelo do normálního stavu a mohla jsem žít jako dřív. Akorát jsem byla trochu víc unavená a musela jsem častěji odpočívat.
Operace a pak ještě ozařování
Po šesti dávkách chemoterapie se nádor zapouzdřil a byla jsem připravena na jeho odstranění operací. Když se pak rána dobře zahojila, začala jsem docházet na ozařování, kterým se mělo zajistit úplné "dočištění" okolí nádoru od zhoubných buněk.
Dnes už jsem ráda, že mám vše zdárně za sebou. Jednou za půl roku docházím na kontroly krevního obrazu a mamograf a moc si přeju zůstat už zdravá.
Svým příběhem bych chtěla všem ženám bez rozdílu věku doporučit dělat si alespoň pravidelné samovyšetření prsou (podrobný návod najdete zde), nebát se toho a při jakémkoliv podezření zajít za lékařem. Čím dříve se nádor podchytí, tím snazší a úspěšnější je léčba.
Doufám v dobrý konec
I když to může znít podivně, onemocnění mi přineslo i pozitiva. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, dokonce s některými mám blízký vztah dodnes. Také jsem se přesvědčila, že naše zdravotnictví je na stále lepší úrovni. Byla jsem v rukou opravdových odborníků a měla jsem štěstí i na ochotný a vstřícný personál.
Uvědomila jsem si životní hodnoty, které se v dnešní době poněkud vytrácejí, například důležitost dobrého rodinného zázemí. Začala jsem cvičit a vést zdravější životosprávu. A v neposlední řadě jsem poznala pravý charakter lidí kolem sebe, většinou v pozitivním světle.
Prsa pod rentgenem aneb co vás čeká na mamografu
29. května 2013 |
