Tempem se tak mladší návštěvníci vyrovnali třem stovkám seniorů, kteří "v nedělním ohozu" vyslyšeli tradiční pozvání pořadatelů podívat se na festival poslední den zcela zdarma. Pro celkovou pozici festivalu ve městě je to bezpochyby záslužný krok: i starší lidé se mohou na vlastní oči přesvědčit, že ti "divní" lidé v barevném oblečení a často atypickými účesy žádné nepřístojnosti na svém srocení neprovádějí.
Z programu tentokrát skutečně jen velmi výběrově, jakkoli den byl opět hudbou nabitý k prasknutí. Pro autora začal odpoledním "překrytým dvojákem" tradičně výborné Radůzy na hlavním pódiu, která doprovodila některé písně i tak trochu "etno" pohybovou složkou, a americké kapely Jeffa Kleina My Jerusalem, skvělého baladicko-hlukového projektu ve stylu Marka Lanegana.
Sam Lee
Velmi silný zážitek přinesl komorní koncert britského zpěváka Sama Leeho, velké hvězdy tamního současného folku, která zcela originálně a se srdcem na dlani zpracovává staré písně britských kočujících Romů. Ovšem v naprosto neortodoxních, a přitom zbytečnou křečí nepoznamenaných instrumentacích, ve kterých mají místo i mimoevropské perkuse nebo japonský tradiční nástroj koto.
Rokia Traore
O největší zážitek dne a jedno z nejsilnějších vystoupení celého festivalu se postarala malijská zpěvačka a kytaristka Rokia Traoré. Od jejího bloku, v němž zpívala písně ze svého posledního alba Beautiful Africa (recenze zde), se čekalo mnohé, ale skutečnost očekávání ještě předčila. Její vemlouvavý hlas s až erotickým témbrem, mile přirozená komunikace s posluchači a exotická ženská krása v nejednom muži v hledišti vzbudila hříšné myšlenky.
Tomahawk
Po zážitku z "afrického softrocku" Rokie Traoré se jen velmi těžko přelaďovalo na navazující blok kapely Tomahawk, ve které se slavný zpěvák Mike Patton obklopil skvěle instrumentálně disponovanými hudebníky z kapel The Jesus Lizard, Helmet a dalších. Výsledkem byl tak trochu "podivný" tvrdý rock, postavený ale na solidních amerických stylových základech. Pozoruhodný byl feeling Pattonova projevu, zcela odlišný od jeho jiných zástojů včetně Faith No More.
Devendra Banhart
Další dva překrývající se bloky, vlastně už těsně před finále festivalu, bolely asi nejvíc. Bylo by tak hezké vyslechnout si celou hodinu amerického nu-folkaře Devendry Banharta, který se projevil jako možná největší introvert celého festivalu a ve svých krásně podivných písních proplétal snivé melodie s občas až "pokleslými" a třeba nesourodými zvuky v jeden organický celek, čistý jak slovo Boží.
Haysee Dixie
Jenže ve stejnou dobu to rozjížděli na scéně Drive jeho krajané Hayseed Dixie. Přes celkem důvěryhodně nasazené mimikry ožralých jižanských vidláků, neschopných se odtrhnout od svých lahváčů, neutajili svoje muzikantské mistrovství, které tkvělo v neomylné souhře celého kvarteta i jednotlivých hráčských partů. Jejich hillbilly country byla prvotřídní a vysokooktanová i v coververzích rockových pecek. Skutečná "highway to hell"...
Jamie Cullum
Tečku za čtyřmi dny Colours pak se švihem napsal britský multiinstrumentalista, lezec po klavíru a zpěvák Jamie Cullum. Už od svého nástupu na pódium byl k nezastavení a neuhlídání, fotografové marně chytali do objektivů jeho postavičku, lítající po pódiu jak tryskomyš. Na Colours přivezl nové, oproti minulosti výrazně popovější album Momentum. Jeho muzikantský talent je zjevně bezbřehý, přesto se člověk nemůže zbavit dojmu, že se snaží dělat všechno proto, aby se udržel v hledáčku zájmu co nejširšího publika. Čímž byl v kontextu Colours vlastně výjimkou.
Dvanáctý ročník jednoho z nejdůležitějších českých letních festivalů je za námi. Existuje-li z něj nějaký obecný výstup, je to potvrzení faktu, že se jedná o festival, jehož dramaturgii čeští hudební fanoušci věří a nesoustřeďují se jen na zvonící "velká jména". A to je dobrá zpráva nejen pro pořadatele téhle konkrétní akce, ale pro celkové hudební niveau v této zemi.
