Toto je příběh Lenky a jejího boje se zákeřnou nemocí:
Bylo mi šestnáct, když mě každé ráno začal budit pocit podivné nevolnosti. Každodenní zvracení, které mě někdy už ve čtyři hodiny ráno vyhánělo z postele, se stalo součástí mého života na mnoho let.
Tenkrát jsem ještě nevěděla, že to byl pouze začátek daleko tvrdšího boje, který budu možná svádět až do konce života. Dnes, o deset let později, jsem si tím v podstatě jistá.
Nejsem bulimička
Mnozí lidé by si už po přečtení prvních řádků řekli, že jsem jen další bulimička. Ale bulimičkou opravdu nejsem. Nikdy jsem si necpala prsty do krku s naivní vidinou štíhlejšího těla, byť uznávám, že i já jsem si přála být krásná, štíhlá, žádoucí.
Tři čtenářky, jejichž nejzajímavější texty jsme zveřejnili na stránkách OnaDnes.cz, získaly nejnovější běžecké boty LunarGlide+4, inspirované závodními modely pro vrcholové sportovce a určené pro každodenní běh na elitní úrovni.  |
Je však nutno uznat, že dokonalostí svým způsobem posedlá jsem. Jsem silná neurotička a perfekcionistka, která se vždy snažila vyhovět požadavkům všech v maximální možné míře (možná i přemíře).
Nejlépe vždy upravená, milá, s úsměvem a s plánem B v záloze. Jsem idealistka žijící v představě, že jednou budu šéfka zeměkoule, ale že pro to musím něco udělat – nejlépe maximum.
Tělo to nezvládlo
Moje tělo tenhle tlak ovšem přestávalo zvládat poměrně brzy. Už ve dvaceti letech ke zvracení přibyly stavy panických záchvatů, při nichž má člověk pocit, že se udusí, hučí mu v hlavě, tuhne mu šíje, přestává mít cit v končetinách, přestává ovládat tělo.
Zpravidla se pak dostavují i silné mdloby a současně i pocit na zvracení nebo... No člověk zkrátka neví, zda to půjde dříve horem nebo dolem. A to všechno bez varování, doma, ale i na veřejnosti, což je obzvlášť "skvělé"...
Přestože s těmito stavy a neustálou nevolností, kterou normální zdraví lidé mají občas při jízdě v MHD nebo když to přeženou s pitím na mejdanu, žiju už deset let, do péče odborníka jsem se dostala až před třemi roky.
To jsem neustála přechod z malého města do Prahy, kde jsem měla pokračovat v navazujícím studiu na vysoké škole.
Kolaps organismu
Strach, že to tam nezvládnu, že selžu, byl pro mě zřejmě poslední kapkou. Ta věčná snaha něco dokázat, být lepší, všem vyhovět, zkrátka být dokonalá, si vybrala svou daň.
A k tomu ty neustálé fyzické potíže, nevolnosti, záchvaty a obrovský strach z toho, že se dostaví v nejnevhodnější dobu, kdy si to společensky nebudu moci dovolit, se staly uzavřeným kruhem bez možného východiska.
Nic jiného než totální kolaps organismu nemohlo nastat. Dostala jsem se do velmi zuboženého stavu, kdy už jsem si kolikrát jen přála být. Jen být, nic víc. Škola šla tedy stranou.
Zkuste běhat
Po letech trápení jsem se nakonec odhodlala, odhodila stud a s neskutečným strachem z neznámého jsem se svěřila do péče vynikajícího psychiatra, který mě mimo jiné dovedl i k běhání.
Info o závoděWe Run Prague startuje v sobotu 1. září ve 14 hodin ze Žlutých lázní. Závod zahájí spolu s moderátorem Tomášem Hanákem také Carl Lewis, legendární americký atlet a devítinásobný olympijský vítěz. Areál Žlutých lázní bude otevřen už od 9 hodin ráno. Ve čtyři hodiny odpoledne začne vyhlašování vítězů, kterým osobně pogratuluje olympijská vítězka Bára Špotáková, bronzová medailistka Zuzka Hejnová a již zmiňovaný Carl Lewis. Pak už se všichni mohou těšit na We Run Prague party se spoustou hudebních hvězd. Stejně jako loni vás zveme do iDNES café, kde si budete moci zjistit na internetu výsledný čas svého běhu. Můžete zde soutěžit v kvízu o ceny, nechat si udělat památeční fotografii, ale také se zde zabaví i ti nejmenší v Alíkově hracím koutku. Podrobné informace k závodu najdete ZDE. |
Jen tak mezi řečí v rámci jednoho sezení prohodil: "Co kdybyste zkusila sportovat? Nějak ten přetlak vypustit musíte, zkuste běhat."
A já, která jsem do té doby sportu neholdovala (spíš jsem ho z duše nenáviděla), jsem šla. Bez většího uvažování jsem si koupila tenisky a pustila se do toho.
Ředitelkou zeměkoule nebudu
Nebudu lhát, první běh nebyl nic, u čeho bych se cítila dobře, natož aby mé pohyby vypadaly lehce a ladně. Lil ze mě pot, byla jsem unavená, funěla jsem jako lokomotiva.
Paradoxně jsem ale nenadávala, ani jsem po návratu domů tenisky nehodila do kouta. Další den jsem tenisky obula znovu, následující opět... Dnes je běhání pro mě drogou, bez které si nedokážu představit den. Pomaloučku a polehoučku se ze mě asi stává onen aktivní sportovec a stejně zvolna se smiřuji také s tím, že ředitelkou zeměkoule nejspíš nikdy nebudu.
A to jsem během své léčby stihla ve jménu této idealistické myšlenky vystudovat dvě vysoké školy současně, obě v prezenční formě, ve dvou městech vzdálených od sebe sto kilometrů…
Ač je mi teprve šestadvacet let, už vím, že zdraví má před kariérou vždy přednost a běhat pro radost venku, na čerstvém vzduchu mezi stromy, je daleko krásnější než běh na čas mezi lidmi, kterým se stejně nikdy úplně nezavděčím, protože všem vyhovět nelze.
