Spisovatelka J. K. Rowlingová může být určitě hrdá. Septalogie knih o Harry Potterovi nejenže jí vydělala neskutečné peníze, bořila rekordy a spouštěla davové šílenství, ale hlavně přivedla spoustu dětí zpátky ke čtení.
Filmový průmysl by si asi nikdy neodpustil, kdyby se na této mánii nesvezl. Z celosvětového fenoménu se totiž zákonitě stává i stroj na peníze, a když je čtenáři dají i za lístek do kina, proč toho nevyužít. Opačně to ostatně často funguje také.
A tak se Potter dostal do kin. A pro jistotu si komerční trhák producenti pojistili i režijní zárukou jménem Chris Columbus. Jeho jméno totiž v zámoří na poli rodinných filmů znamená to samé, co u nás Zdeněk Troška v kategorii pohádka – jedno, jaké to je. Lidi prostě přijdou.
Z filmu Harry Potter a Kámen mudrců
Povedlo se, Kámen mudrců, jak se první část jmenovala, byl barevný zábavný film, zároveň sterilní jak chirurgický nástroj. Prostě solidní, svižná dětská podívaná, u které netrpěli ani rodiče.
Film zabodoval a úspěch – zejména ve filmovém průmyslu – plodí pokračování. A tak o rok později spatřila plátna kin Tajemná komnata. A zase Chris Columbus, zase spousta barviček a do poslední věty dovysvětlený příběh.
Mexická jízda drzého vizionáře
Tajemná komnata tak znamenala kvalitativní sešup směrem dolů. Navíc ve třetí knize, Vězni z Azkabanu, bylo potřeba trochu "upravit" barvotiskovost Columbusových obrázků směrem k temnějším odstínům. A tak se objevil zázrak v potterovské sáze, režisér jménem Alfonso Cuarón.
Potterovští fandové, kteří viděli jeho Mexickou jízdu, se možná mohli cítit malinko vystrašeni. Jenomže Cuarón přišel, natočil a zvítězil. Předlohu si drze přetavil do své představy a tu naservíroval způsobem, ze kterého leckomu dodnes zůstává rozum stát.
Potter a spol. už nebyli rozjívená dítka deklamující jako na školní akademii. Pryč byla pestrá barevná paleta kouzelnického univerza. Kolem školy čar v Bradavicích se najednou valily těžké dešťové mraky a vrba mlátička přestala být roztomilým stromem. Popravovala se nevinná zvířata, vlkodlaci vedli krvavé souboje se zvěromágy. Harry Potter poprvé ukázal, že v něm dřímají zatraceně silné emoce a nad tím kroužili a vše ledovým dechem zastřešovali odpudiví Mozkomorové.
Vězeň z Azkabanu se prostě povedl. A teď už víme, že až do konce celé filmové ságy si udrží díky režisérově drzosti a jedinečnému vidění kouzelnického světa výsadní postavení.
Od rozplizlosti k psychologii
O to horší bylo procitnutí u čtvrtého dílu s podtitulem Ohnivý pohár. Ten dostal na starosti Mike Newell, který sice s přehledem zvládl komedii Čtyři svatby a jeden pohřeb, ale svým způsobem zlomový díl potterovské ságy mu trestuhodně protekl mezi prsty.
Proč zlomový? Pán zla Voldemort v něm dostal konkrétní – a vlastně velmi nápaditou – podobu a Harry Potter konečně věděl, proti komu bude ještě tři roky bojovat. Umřelo pár nevinných lidí. A mělo by začít jít do tuhého. Jenže šlo spíš do rozplizlého. Jistě, Ohnivý pohár nabídl pár zábavných momentů. Hrdinové začali dospívat, probudily se hormony a spíš než o učení jim šlo o to, koho sbalit na vánoční ples. Ano, komedie Newell umí.
V Ohnivém poháru se tančilo, flirtovalo a Voldemort dostal konkrétní tvář.
Jenže zbytek jako by nebyl. Ve finále, v němž se za poměrně dramatických okolností zrodil Voldemort, bylo ve výsledku napětí pomálu a z démona se stal jen afektovaný plešoun, co si neporadil se čtrnáctiletým usmrkancem.
Ostatně reakce na film byly veskrze vlažné. Proto studia Warner Bros. učinila radikální řez – k adaptaci páté knihy, Fénixova řádu, přizvali nejen jiného režiséra, ale i scenáristu a skladatele. Vyplatilo se. Fanoušci sice Davidu Yatesovi, do té doby ceněnému televiznímu režisérovi, moc nedůvěřovali, ale obavy se ukázaly jako liché.
Ságu totiž dostal do rukou člověk, který sice věděl, že efekty jsou důležité, ale celý potterovský příběh vnímal spíše jako emocemi napěchované psychologické drama. Ruku v ruce s radikální adaptací z pera Michaela Goldenberga vznikl hodně silný snímek.
Kdo Yatesovi svázal ruce?
Těžko proto říct, proč se producenti vrátili u šestého pokračování k práci scenáristy Steva Klovese, který má na svědomí první čtyři díly. Kloves se totiž na rozdíl od Goldenberga zmohl jen na otrocké "vyzobání" všeho podstatného. Bez souvislostí. A zatímco Cuarón to dokázal zabalit do své fantazie, Yates měl svázané ruce.
Můžeme se jen dohadovat, kdo mu je svázal nebo kdo mu zakázal radikálně zasáhnout. Nezbylo mu tedy nic jiného, než slabý a nelogický scénář pojmout po svém. A díky Bohu se mu to podařilo. Až do úplného konce.
To, co Newell nezvládl v Ohnivém poháru, totiž řežbu bouřících se hormonů spolu s hlavní linií s čím dál tím hororovějším příběhem, Yates v Princi dvojí krve ukočíroval s přehledem. Navíc si na něj herci evidentně zvykli a začali mu důvěřovat.
Zúročilo se to v rozdělené adaptaci poslední části nazvané Relikvie smrti. Mantru producentů o "nezhustitelnosti" poslední knihy do jednoho filmu přejděme s nadhledem. Už Fénixův řád připomínal v knižní podobě spíš cihlu na ubíjení vorvaňů a přesto z ní vznikla svižná a poměrně krátká adaptace. V případě Relikvií byla evidentní touha po větším a stoprocentně jistém zisku.
Loučení s HarrymZ londýnské premiéry Z ČERVENÉHO KOBERCE: Potter naposledy padl "matce" Rowlingové do náruče. Díval se celý svět. Z RECENZÍ: Je to monumentální biograf, rozplývá se tisk nad posledním Potterem.  Z DĚKOVAČEK: Hermiona s Rowlingovou plakaly, Ronovi došel dech. |
I tak se posledních, dost možná z čistě ekonomického zájmu rozdělených filmů Yates zhostil se ctí. První část měla svižný rozjezd a dotáhla to se vší sílou přes putování za kousky Voldemortovy duše až do klíčového okamžiku, kdy pán zla získal nejmocnější čarodějnickou hůlku.
Čtyři různé světy
Druhá část má dynamiku naprosto opačnou. Pomalejší rozjezd rychle graduje do silného finále, plného emocí a efektů. A to vše bez sebemenší ztráty režisérova zájmu o psychologii postav a vypjatost jednotlivých pasáží.
Oba poslední filmy přitom při souvislém sledování tvoří dohromady sympaticky jednotný celek, o který byli diváci v kinosálech půlroční pauzou bohužel připraveni.
Má-li tedy potterovská sága nějaké hvězdy, vyjma hereckých, jsou jimi právě David Yates a Alfonso Cuarón. Yates za kompaktnost všech svých čtyř filmů – i přes klacky, které mu pod nohy házel scenárista, Cuarón pak za originální pohled a sympatickou drzost, s jakou se předloze vzepřel.
V celku jde o úctyhodnou sérii – nabídla nejen vděčné příležitosti pro britskou hereckou elitu reprezentovanou jmény jako Rickman, Smithová, Fiennes či Stautonová, ale i pohled čtyř odlišných režisérů na jednu látku.
Všichni pak, až na jednu výše jmenovanou výjimku, museli překonat překážku v podobě scenáristické práce Steva Klovese. A těžko jim upřít pokus o své vidění potterovského světa.
Filmový Harry Potter je ojedinělá sága. Rozsahem i různorodostí. A ať k jejím jednotlivým částem máme jakékoli výhrady, nelze jí upřít fakt, že udržela zájem diváků dlouhých deset let. To si poklonu zaslouží.
