"Prosím, jestli na něj máte někdo kontakt, dejte mi ho, já pana Koudelku léta obdivuju, chtěla bych se s ním sejít," poprosila, než se řeč stočila k filmu.
Líčíte v něm osud světové modelky, původně somálské pasačky koz, která v dětství prodělala krutou ženskou obřízku. Je pravda, že jste točili v Džibuti za velmi napjatých podmínek?
O tom vám budu moc ráda vyprávět. V Somálsku, kde zuří občanská válka, jsme točit nemohli, ale i do Džibutska jsme si museli přivézt úplně všechno, od generátorů po žárovky. Pracovali jsme s limi, kteří dosud nikdy neviděli kameru, mnozí ani bělocha. A neměli z nás velkou radost, byť je tam ženská obřízka oficiálně zakázána. Jsou negramotní, nečtou noviny, takže jsme si nemohli dát na kompars běžný inzerát. Vybírali jsme statisty pro scénu na tržišti ve městě Džibuti podle sedmi stovek malých pasových fotek. Najatí policisté zmizeli, když se doslechli, že produkce dává o kus dál jídlo zdarma, a dav se do nás pustil kameny. Ale naopak nomádi v poušti byli velmi vstřícní, otevření a vlídní.
Záběry z filmu Sherry Hormanové Květ pouště, který je uváděn i na Febiofestu.
Jak vznikala scénu, kdy pětiletou hrdinku podrobí obřízce?
Pro roli ženy, která ji provádí, jsme nechtěli herečku, hledali jsme ženu, která se tím opravdu živila. Nakonec jsme na etiopské hranici našli paní, která obřízky dělala čtyřicet let, teprve nedávno přestala. Přesvědčili jsme ji - možná že účinkováním ve filmu chtěla odčinit minulost a splatit všem zohaveným dívkám dluh. Pokud jde o holčičku, byla tam i s rodiči už týden před natáčením i týden po něm, aby si co nejpřirozeněji zvykla.
Nemá film potíže s distribucí v zemích, kde je problém ženské obřízky stále živý?
S distribucí teprve začínáme, už jsme film uvedli v Marakéši a lidé, z osmdesáti procent muslimové, i během projekce vstávali a tleskali. Za deset dní Květ pouště promítneme na velké plátno na tržišti v Džibuti - snad na nás zase nebudou házet kamení, a pak s ním pojedeme na venkov.
Film vznikl podle vzpomínkové knihy Waris Dirie. Pustila jste ji do střižny? Měla námitky, co ze své minulosti nechce zveřejnit?
Strávily jsem spolu dva dny, kdy jsem jí četla scénář. Smála se, občas plakala a když jsem skončila, povídá - Bezva, teď to spolu natočíme. Já jsem namítla - Kdepak, to není dokument, ale hraný film, takže ty ho teď musíš opustit. A ona jen řekla - Tak fajn. Měla jediné přání, a oprávněně: aby se na plátno dostal i humor.
