Možná právě proto je nejznámějším a nejčtenějším spisovatelem českého původu. Loni byl francouzský občan původem z Brna, jehož poslední díla zůstávají českým čtenářům nedostupná, v Česku oceněn Státní cenou za literaturu. Nedávno pražský Činoherní klub představil v premiéře jeho starší hru Ptákovina.
. Proč jít, či nejít na PtákovinuČtěte souboj kritiků MF DNES |
Kunderovy knihy velebí kritika i čtenářská obec po celém světě. A to jeho díla nepatří k jednoduchým: autor v nich důmyslně rozvíjí témata iluzivnosti života i politiky, vykořenění jedince, relativizace a manipulace, rozostření kořenů či dichotomie lehkosti a tíhy lidského života. S trochou nadsázky lze říci, že to vše vystihují jen samotné názvy některých jeho románů: Nesnesitelná lehkost bytí, Totožnost, Život je jinde, Neznalost či Nesmrtelnost.
Milovník ironie a skepse ("Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám.") a esejista je mistrem románové kompozice, kterou promyšleně rozvrstvuje a dle hudebních děl často dělí na věty.
Spisovatel tvrdí: "Romanopisec je ten, kdo, jak říkal Flaubert, chce zmizet za svým dílem. Zmizet za svým dílem, to znamená zřeknout se role veřejné osobnosti." Té se ale Kundera svým životem ani dílem nikdy nezřekl.
Debutoval ve čtyřiadvaceti sbírkou básní stalinistického ražení a širokého lyrismu Člověk zahrada širá (1953). Sám Kundera o ní později řekl, že "je to ovšem slabá poezie". Jeho exkurze do poezie končí záhy - sbírkou Monology (1957).
To už se Kunderovo jméno stalo v Československu pojmem, na úplné výsluní se dostal dramatem Majitelé klíčů, za které v roce 1963 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda. Všechna tato díla někdejší dvojnásobný člen komunistické strany (1948-1950 a 1956-1970) později zavrhl a svým "opusem číslo jedna" stanovil sbírku povídek Směšné lásky (1963-1967, celé 1970).
. Romány Milana KunderyŽert (1965) |
Tyto rozmarné příběhy vnesly do české literatury skeptický tón, rezonující s tehdejším střízlivěním společnosti. Svůj trumf ale Kundera vynesl na jaře 1967, kdy vydal román Žert. Dílo, které se Zbabělci Josefa Škvoreckého a Sekyrou Ludvíka Vaculíka patří k hlavním dílům české poválečné literatury, bylo přivítáno jako "mimořádně zdařilá kritika období kultu osobnosti".
Z Kundery se stala známá osobnost, jež se vyjadřovala k lecčemu - známá je jeho polemika o okupaci s Václavem Havlem v roce 1968. V roce 1970 ztratil Kundera zaměstnání a žil z honorářů za cizojazyčná vydání svých děl.
O pět let později odjel do Francie. Po vydání knihy "stesku po Čechách", románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v níž je prezident Gustáv Husák "prezidentem zapomnění" a zpěvák Karel Gott "idiotem hudby", byl zbaven československého občanství. Francouzské získal o dva roky později.
A vynesl další trumfy: sarkastické účtování s "lyrickým věkem" Život je jinde (1973), černou komedii předjímající jeho rozloučení s domovem Valčík na rozloučenou (1976), své chef-d'oeuvre Nesnesitelná lehkost bytí (1985) či román Nesmrtelnost (1990), v němž mimo jiné představil vládu manipulujících imagologů.
Toto dílo je posledním Kunderovým česky psaným románem a též posledním, který znají čeští čtenáři. Důraz autora na kvalitu překladů neumožnil převést další tři francouzsky psané romány - La Lenteur (Pomalost, 1993), L'Identité (Totožnost, 1998) a L'Ignorance (Neznalost, 2000) - do češtiny.
V roce 2006 se čeští čtenáři dočkali aspoň prvního oficiálního vydání Nesnesitelné lehkostí bytí; předtím vyšla jen v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Česky vyšly i některé Kunderovy eseje.
. Knihy Kunderových esejůMůj Janáček (Atlantis 2004) |
Bratranec básníka Ludvíka Kundery pochází z rodiny muzikologa a rektora JAMU Ludvíka Kundery. V mládí se věnoval hudbě, pak studoval v Praze, nejdříve filozofii, poté scenáristiku na FAMU, na níž později přednášel světovou literaturu. Po listopadu 1989 několikrát navštívil Československo i ČR, stále ale žije s manželkou Věrou v Paříži.
