Váš otec, profesor Václav Žilka, prý vašim hereckým začátkům nepřál. Ostatně vy sama jste chtěla být původně tanečnicí.
Jak říká můj bratr, někdy je lepší si některé sny nesplnit. Vzhledem k tomu, že například ve StarDance jsem vypadla už v prvním kole, kdovíjak by to s mojí kariérou tanečnice bylo! Umělecké ambice svých dětí si navíc náš otec splnil díky mým dvěma starším sourozencům, kteří se umění věnovali od prvopočátku.
Definitivní impuls k herecké kariéře jste dostala prý od kolegy Jaroslava Duška?
To je spíš taková vtipná historka. Oba jsme tehdy navštěvovali Filozofickou fakultu (já obor výchova a vzdělávání dospělých), a já předbíhala ve frontě na skripta, což rozhořčený Jarda komentoval slovy: Ty jsi pěkná hysterka, z tebe by byla dobrá herečka! Později jsme se ale skamarádili a Jarda mi přiznal, že jen nevěděl, jak začít konverzaci. Na fakultě bylo na mě tehdy až moc politiky a mě to pořád táhlo k tomu tanci. Shodou okolností se ke mně dostala informace o škole, kde se studovalo herectví, a v rámci něho i tanec. Když se to tatínek dozvěděl, odvedl mě ke své kamarádce Ireně Kačírkové s tím, že mu jistě potvrdí, jaký je to v mém případě nesmysl. Jenže ona mu řekla, že to rozhodně mám zkusit!
Patřila jste k neobyčejně silnému ročníku na DAMU. Čím to bylo?
Moji spolužáci Eva Holubová, Ivana Chýlková, Karel Roden a další jsou dnes velké hvězdy a já si myslím, že na tom má velkou zásluhu režisér Petr Kracík. Studoval režii o rok výš než my a hodně jsme se toho od něj naučili. Shodou okolností je teď mým pedagogickým kolegou na Mezinárodní konzervatoři, kde oba učíme.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Malý pitaval z velkého města: Dlouhá bílá stopa: |
V době studií jste málem dostala vysněné angažmá všech mladých herců ve Vinohradském divadle.
Spíš jsem byla postavena před zásadní volbu. Nabídka přišla ve třetím ročníku a já zrovna otěhotněla. Očekávalo se ode mě, že těhotenství ukončím, což bylo tehdy celkem běžné, a začnu normálně hrát. Já se ale rozhodla pro Agátu, takže Vinohrady se protentokrát nekonaly. Nabídka se opakovala o rok později, ale s podmínkou, že musím vstoupit do KSČ, což pro mě znamenalo opět odmítnutí. Třetí nabídka přišla o mnoho let později, a to, že jsem ji přijala, mi osudově změnilo život.
Mezitím jste začala hrát ve slavném Činoherním klubu.
Ivo Krobot tehdy hledal náhradu do Činoheráku za Libušku Šafránkovou, která byla na mateřské, a já ten konkurz vyhrála. Vždycky, když vidím Pepu Abrháma juniora, si vzpomenu, jak vlastně dlouho v tom Činoheráku jsem a jak už hodně vzdálené je to od mateřské dovolené Libušky Šafránkové! Tehdy mi navíc přišlo absurdní, jak se nabídky jen hrnuly, přestože já vůbec herečkou být nechtěla. Už na škole jsem točila filmy, hrála v divadlech, natočila svůj první seriál… a vůbec jsem si toho nepovažovala. Všechno mě totiž pořád zdržovalo od toho vysněného tancování!
Ivo Krobot sehrál později ještě jednu významnou roli v životě vaší rodiny.
Ano, stal se kmotrem mého syna Vincenta. Od té doby se sice asi už nikdy neviděli, nicméně je možné, že ta skutečnost zahrála významnou roli ve Vincentově pozdějším výběru profese. A já dnes učím své studenty tak, jak k nám Ivo Krobot kdysi na jevišti přistupoval. Prosazoval totiž totální svobodu, což se dříve moc nenosilo. Oproti dogmatu, že se herec má převtělit a poslouchat režiséra, po nás Ivo chtěl, ať jsme hlavně svobodní a ať postavu hledáme v sobě, ne naopak.
Mohlo by být herectví pro herce, který v sobě hledá svou postavu, určitou formou terapie?
Ne, herectví nemá být terapie. Studenty učíme, že ať zkoušíme cokoli, měla by to být stále jen hra. Že sice jejich slzy jsou na jevišti opravdové, ale ve chvíli, kdy hra skončí, z ní musí vystoupit a jít si třeba koupit svačinu. Jako si fotograf hraje se světly, herec rozehrává světla v sobě. Musí u toho ovšem dbát na duševní hygienu.
Se kterým kolegou jste si na jevišti „sedla“?
Třeba s Oldou Víznerem. On totiž, stejně jako já, nebazíruje na tom, aby bylo každé představení stejné. Často jsme si rádi zaimprovizovali a to nás bavilo. Sex noci svatojánské jsme spolu hráli patnáct let a nikdy nám to nezevšednělo. Olda nebo třeba Bolek Polívka mi dovolili vzít si s sebou na jeviště své momentální rozpoložení dne a reagovali na to skvěle. Samozřejmě texty a aranžmá zůstávají, ale nějakých patnáct procent hry můžete náladou měnit. Například „mám tě rád“ se dá říct na spoustu různých způsobů a oni to dokázali zaznamenat přesně v mé náladě a v ní mi také v dialogu odpovědět. Nádhera! Momentální rozpoložení herce je vůbec specialitou Činoherního klubu, tam se tohle toleruje od pradávna.
Litovala jste někdy odmítnuté role?
Dodnes lituji odmítnuté nabídky Miloše Formana být součástí Amadea. Hrála jsem na flétnu v souboru Chorea Bohemica a právě flétnistku pan Forman do několika scén potřeboval. Já ale potřebovala nutně vidět absolventské představení našeho idolu Marka Vašuta, takže jsem na to natáčení prostě neměla čas! Podobnou hloupost jsem udělala ještě jednou a zase v tom hrála roli flétna. Bylo mi nabídnuto stipendium v Londýně, což bylo pro dítě z katolické a pronásledované rodiny v té době něco nevídaného. Nicméně já byla zamilovaná do našeho předsedy SSM a odjet jsem odmítla… Dopad svých tehdejších rozhodnutí vnímám samozřejmě naplno až dnes.
Druhý dech (1988)
My všichni školou povinní (1984)
Když rozvod, tak rozvod (1982)
Co vám říká postava jménem Veronika Stehnová?
Coby Veronika Stehnová jsem v seriálu Druhý dech byla konečně manželkou Marka Vašuta! V roli manžela - násilníka mě tehdy i znásilnil, z čehož jsem v tom seriálu otěhotněla a narodilo se mi miminko, které pak hrála moje dvouletá dcera Agáta. Navíc jsem se kvůli té roli musela učit slovensky. Najali mi tehdy dokonce slovenskou kolegyni, aby mě to naučila. Základy jsem ale měla, jako mladá jsem jezdívala na Slovensko na pobyty k řeholnicím.
Veronika Žilková* 16. 10. 1961 Dcera českého hudebníka a hudebního pedagoga profesora Václava Žilky. Získala Českého lva za vedlejší roli ve filmu Zapomenuté světlo. V roce 2008 se vdala za Martina Stropnického. |
I přesto, že pečujete o velkou rodinu, patříte k nejobsazovanějším českým herečkám. Jaký máte recept na skloubení toho všeho?
Žádný recept na to nemám, vůbec nejlepší je to takhle nedělat. I když chcete sebevíc, nakonec stejně někde šidíte práci i rodinu. Když už se to ale takhle semele, nějak v tom bruslit musíte.
Váš manžel, herec a politik Martin Stropnický, byl svého času v Divadle na Vinohradech i vaším režisérem. Jaké to bylo hrát pod jeho vedením?
Martin je přísný režisér i manžel. Režíruje mě vlastně neustále, ale mně to vlastně vyhovuje. Měla jsem totiž takového otce, takže to ani jinak neumím. Můj předchozí partner byl stavař, takže jsem neznala hovory o divadle i doma, ale musím přiznat, že se mi to takhle líbí.
Veronika Žilková
Jak jste prožívala, když jste viděla poprvé hrát svého syna Vincenta Navrátila?
Já ho moc hrát neviděla, doma se na televizi nedíváme. Děti prožívám spíš jako své děti než jako herce. Při jeho představení na konzervatoři, kde hrál naprosto svobodně roli přitroublého sluhy, mě ale moc pobavil. Co naopak hodně prožívám, je hraní mých studentů. Jako pedagogovi mi samozřejmě záleží na tom, aby to dělali dobře, a když to zrovna nejde, viním z toho sebe. Mám v takových chvílích větší trému, než když hraju sama.
Jaké vaše krédo si studenti ze školy odnášejí?
Že by člověk měl stejně dobře přijímat svou prohru jako vítězství. Tahle pružnost je v životě hodně důležitá. Nezbláznit se z toho, když jste první, a ani z toho, když jste zrovna ten poslední.
Čím momentálně nejvíc žijete?
Strachem z toho, co se bude dít v rámci improvizovaného představení, na které se chystáme s Martinem Zbrožkem a Pepou Poláškem. Improvizaci jsem nikdy nedělala, takže je klidně možné, že nás lidi vypískají. Ale jak jsem řekla, je potřeba vydržet vítězství i prohru. Můj další strach se týká, nebo spíš týkal, dcery Agáty, ale právě se proměnil ve velkou radost, narodila se jí zdravá krásná dcerka Mia. A můj třetí strach se jmenuje Jiří Strach, se kterým budu točit další řadu televizního seriálu Labyrint, na což se moc těším.
31. ledna 2015 |
