Co se vám nejčastěji honí hlavou, kdy šlapete do pedálů svého kola? Je možné si při jízdě třeba i opakovat role?
Technicky je to určitě možné, ale když sedám na kolo, všechno ostatní odkládám v garáži. Při jízdě v lesích okolo Říčan je dobré se řízení věnovat naplno a zbytek pozornosti věnovat té kráse kolem. Fascinuje mě, s jakou rychlostí se lesní zákoutí proměňují. To, co jsem obdivoval posledně, tam sice opět je, ale o dost jinak.
Svou první roli jste prý musel odříkat v pěti letech z paměti, protože i když byla pro rozhlas, neuměl jste v té době ještě číst. Jak svou paměť nyní udržujete v kondici? Zradila vás někdy?
Naštěstí si stále spolehlivě pamatuji, co má být řečeno. Když mě stanovený pojem nechce naskočit, pomohu si obdobným. Baví mě křížovky a sudoku, ačkoli nevím, prospívá-li to paměti. O zradě paměti si zakazuji mluvit, abych si to u ní nerozházel, připouštím ale, že se mnou občas laškuje. Jsme spolu už docela dlouho, smí si to dovolit.
Stál jste u zrodu většiny legendárních seriálů. Vzpomenete si na nějakou roli, která vám nedala spát?
Své role jsem si do postele nikdy nebral, omlouvám se, ale tahle klišé nehrála v mém případě nijakou roli. Nabízím jiné klišé. Postavu v sobě nosím od rána do večera, dokud nezačne ona nosit mne.
Seriály Nejmladší z rodu Hamrů nebo Byl jednou jeden dům byly vaše vůbec první. Co se vám vybaví, když se řeknou jména pánů Kódl či Tvaroh?
Vybaví se mi šlachovitá postava, něco mezi dvaceti a třiceti lety, s nevyčerpatelnou energií. Na dýchání, tepotu srdce a mládí nikdo nemá nejmenší zásluhy. Přesto se nám to zpětně jeví jako ztracená dovednost. Určitě ale stojí za námahu uchovat si v sobě co nejvíc toho, co mládí evokuje. Zvědavost, zkoumavost a pozitivní vztah ke změnám.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: |
Výpravný seriál Cirkus Humberto, kde hrajete Karla Kerholce, se natáčel v roce 1988. Jedním z koproducentů bylo i tehdejší západní Německo. Jak jste vnímal tuto dobu a spolupráci s takzvaným „imperialistickým“ koproducentem?
Chtělo se mi být západoněmeckým imperialistickým morčetem. To přijelo natočit jedno přeběhnutí po slonovi - od konce chobotu až k ocásku. Dělalo to spolehlivě už delší čas. Problém byl v tom, že s morčetem nepřijel do pražských hostivařských ateliérů i západoněmecký imperialistický slon, kterému morče nevadilo. Našemu socialistickému slonovi se imperialistické morče eklovalo. Vyváděl tak, že hrozila zkáza ateliérů. Po marných pokusech byl krotiteli morčete vyplacen sjednaný honorář. V západoněmeckých imperialistických markách přesahovala tahle jednodenní odměna ekvivalent v korunách, kterým byla oceněna moje role Kerholce v celém seriálu. Obávám se, že i dnes jsou na tom cvičená německá morčata lépe než čeští herci.
Mnoho vašich starších televizních projektů se čas od času opakuje. Podíváte se někdy na mladšího Václava Postráneckého? Jak vnímáte své herectví s odstupem času?
Nepatřím k lidem, kteří se na sebe nedokážou vynadívat. Nenacházím žádnou spojitost mezi tehdejším a dnešním sebou. K čemu ji také hledat, když je tak svázána s tehdejšími danými okolnostmi. Ze stejného důvodu také nerad plánuji. Zabývám se tím, co mě bezprostředně zaměstnává a co se bezprostředně nabízí.
Na svém kontě máte i režisérsko-scenáristický počin pozoruhodného hororu Travis. Máte rád tuto tématiku? K dalšímu režírování či psaní scénáře se nechystáte?
To páchám průběžně. Zakousl jsem si jedno větší sousto, ale doba a okolnosti si s ním hrají tak trochu demoliční hru. Doufám, že jen ku prospěchu celé věci to má tak těžký prenatální vývoj. Snad se to vyvrbí, dokud budu mít dost sil to ještě i realizovat.
Původně jste se vyučil řemeslu. Kdybyste nebyl hercem, chtěl byste být třeba lékařem nebo vinařem, které jste hrál v seriálech Doktoři z Počátků a Vinaři?
Vojtěch Jasný natočil dnes poměrně málo reprízovaný film Až přijde kocour. Chtěl bych být tím kocourem. Kudy bych chodil, tudy by lidé přiznávali svou pravou barvu. Myslím, že všelijakých kamufláží je víc, než je zdrávo, a stále přibývají.
V Národním divadle, které je vaší domovskou scénou, jste hrál hlavní roli ve hře Pán z Prasečkova. Netradiční pojetí Moliérovy komedie vám dokonce ukládalo obléct si honosnou dámskou róbu.
Moliérova hra už udělala místo novým inscenacím. Vzpomínám na ni vděčně. A výstup v dámské róbě byl velmi vděčný. Při každé repríze byl trochu jiný, takže kolik měl repríz, tolik měl premiér. I při derniéře. Diváci ji většinou odměňovali někdy i několikanásobným potleskem. A moji vnukové začali chodit pravidelně do divadla. Trochu jim ze začátku vadilo, že opět nejsem v sukních.
Čím pracovním momentálně žijete? A co vás čeká v létě?
Něco píšu, a abych nabral nových sil, nehodlám se letos rekreovat. S manželkou jsme oslavili zlatou svatbu, tak podnikneme jen docela kratičkou svatební cestičku.
