Je pravda, že představení Liška Bystrouška v Národním divadle pro vás bylo prvním impulsem k herectví?
Maminka mě ve čtyřech letech vzala poprvé do velkého divadla, z opery jsem mnoho neměla, ale uchvátilo mě, že člověk může být na jevišti čímkoli, třeba i liškou. Víceméně od té doby jsem nesnila o ničem jiném, než že jednou budu herečkou.
Část dětství jste s rodiči strávila v tehdejším NDR, co to pro vás znamenalo?
Na své německé období nevzpomínám moc ráda, byla jsem tam od šesté do osmé třídy. Tehdejší německý socialismus byl jiný než ten u nás, přátelství se SSSR se nám připomínalo na každém kroku. Problém tam byla třeba i igelitka s nápisem západoněmeckého obchodního domu nebo sledování západoněmecké televize. Díky ní jsem ale už v té době poprvé viděla televizní reklamy, a byla jsem z těch kraťounkých filmečků naprosto nadšená. O to víc jsem propadala přesvědčení, že za berlínskou zdí musí být úplný ráj. Nejhezčí vzpomínky z tohoto období mám na velké zrcadlo v berlínském bytě, kterým jsem utíkala do světa fantazie. Učila jsem se před ním i padat v přesvědčení, že právě tohle je pro herce to nejdůležitější a že bez toho mě na konzervatoř nevezmou.
Kdo vás na konzervatoři nejvíce ovlivnil?
Mým prvním profesorem herectví byl Jiří Vala, proslulý „Král Šumavy“. Měla jsem ho moc ráda pro jeho laskavost a sentimentální povahu, které jsem v té době moc nerozuměla. Dalším profesorem byl Jiří Štěpnička, kterého mám velmi ráda jako herce. Ovšem největší vliv na můj herecký vývoj měl Josef Vinklář, kterému jsem do oka právě nepadla. Když je člověk mladý, není totiž moc připravený na tvrdší zacházení. Profesor Vinklář mě do života vyzbrojil takovým způsobem, že mě pak už těžko něco překvapilo, ale rozhodně mi dal nejvíc. Po absolutoriu jsem napsala do všech oblastních divadel a první nabídka k angažmá přišla z divadla v Karlových Varech, kde jsem hrála pod vedením režisérky Jany Kališové. Díky jejímu přístupu jsem se navíc zbavila všech nepříjemných mindráků z konzervatoře a šla jsem tam z role do role, což bylo na oblasti v těch dobách normální a pro hereckou zkušenost k nezaplacení.
Po dalším angažmá na Kladně jste měla možnost pracovat s legendárním Otomarem Krejčou.
Díky konkurzu jsem v jeho Divadle za branou 2 dělala Višňový sad a ještě další představení, ale myslím, že návrat onoho kdysi slavného divadla nebyl příliš šťastný. Laťka byla nastavena moc vysoko a přeskočit se ji už nepodařilo. Projela jsem tehdy se souborem velkou část Evropy, ale nebyla to cesta, kterou jsem chtěla jít. Později jsem dala sama výpověď a vrátila se zpět na Kladno. Té zkušenosti ale v žádném případě nelituji, osobnost Otomara Krejči mě nesmírně obohatila. Pak následovala moc hezká éra v divadle Labyrint s režisérkou Hanou Burešovou a nakonec jsem zakotvila v mém posledním stálém angažmá v Činoherním klubu, které jsem před sedmi lety opustila a dnes už tam jen hostuji. Svoboda volné nohy je přesně to, co se slučuje s mou povahou.
Díky herecké volné noze si můžete dovolit vstoupit do různých projektů jako jsou třeba Shakespearovské slavnosti. Jak se vám líbilo noční zkoušení Večera tříkrálového?
S režisérkou Janou Kališovou, která stála u mých hereckých začátků v Karlových Varech, jsem se před sedmi lety potkala i v Hudebním divadle v Karlíně. Spolupracovali jsme spolu na činohře Včera tě zabiju a před dvěma lety jsme se potkaly na Letních shakespearovských slavnostech. Noční zkoušení je ale jedno z nejnáročnějších. Často jsem na něj jezdila po představení a ráno pak vstávala třeba na natáčení. Navíc nejsem noční typ jako většina herců, takže jsem občas měla blízko k mdlobám. Možná i proto jsem jednou omylem přišlápla ruku ležícímu Martinovi Pechlátovi a byl z toho zlomený malíček To mě opravdu moc mrzí. Jinak se ale těším, že se zase všichni v létě na Pražském hradě sejdeme a zahrajeme si nejen v Praze, ale i v Brně, Ostravě nebo na hradě Loket.
Ve Večeru tříkrálovém hrajete prostořekou Marii, komické role hrajete i jinde. Je to to, co vám nejvíce sedí?
Ano, většinou tomu tak je. V Divadle v Rytířské hraju například v komediích Úhlavní přátelé a Můj nejlepší kamarád. Moje hodně oblíbená hra je Žena, která uvařila svého manžela. Tato velmi originální a vtipná černá komedie je exkurzí do světa žárlivosti, zrady, nevěry, klamů a ponížení a ukazuje nový význam rčení, že „láska prochází žaludkem“. Nikdy jsem nezažila tolik hlasitých reakcí z publika, tím nemyslím smích, ale přímo hlasité komentáře, samozřejmě zejména od žen.
Leni Riefenstahlová, kterou hrajete v Divadle v Řeznické je ovšem poněkud jiný žánr.
Je to fascinující žena, o které jsem přečetla, co se dalo. Byla jsem ale ráda, když jsme hru odpremiérovali a já s ní nemusela prostřednictvím zkoušek trávit každý den. Vnitřně se s ní absolutně neztotožňuji, i když ji na jevišti ze všech sil hájím. Člověk by měl dobře vědět, co dělá, a stavět ambice nad morálku není to, s čím bych souhlasila. Samozřejmě, nikdo jsme nebyli v kůži Hitlerovy oblíbené filmařky a fotografky, takže se nám dnes lehce soudí a moralizuje. Myslím, že dnes je téma umělce a doby také nesmírně aktuální. Když pozoruju vyostřenou společenskou situaci, doufám, že jednou nebudu muset budoucí generaci říkat to, co říká Leni v naší hře: „Nikdo nevěděl, kam až to může zajít“.
Zažila jste někdy vy sama situaci, kdy jste musela volit mezi ambicí a morálkou?
Prostřednictvím podobných situací v životě se člověk o sobě dozvídá pravdu. Před revolucí jsem podepsala Několik vět nebo petici za propuštění Václava Havla a měla jsem tehdy samozřejmě pocit, že dělám něco maličko odvážného. Doba byla, jaká byla, a nikdo jsme nevěděli, že dojde k převratu. Věřím v boží mlýny a v karmu, a také v to, že co zasejeme, to si také sklidíme. Mám svou osobní zkušenost s tím, že když jsem se v životě nezachovala zrovna nejlíp, přesně vím, kdy a prostřednictvím čeho se mi to vrátilo. Jsem v takových chvílích vždy vděčná za to, že pochopím, o co šlo. To jsem dřív neuměla.
Je to vaše duchovní poznání, které vás táhne do míst jako jsou Indie nebo Malý Tibet?
Indii jsem procestovala už dávno s kamarádkou, která tam byla napůl obchodně, a myslím, že mi ta cesta v mnoha směrech změnila pohled na život. Třeba jsme se tam dostaly do rodiny z vyšší kasty, kde se otec našeho známého z vlaku pohoršoval nad tím, jak je možné, že my dvě ženy cestujeme na vlastní pěst bez doprovodu mužů, což u Indů moc nevidíte. Já se na oplátku zeptala mladíka, jak to, že mu nevadí, že mu rodiče vybrali nevěstu, kterou nikdy předtím neviděl. Odpověděl mi moc hezky v tom smyslu, že věří, že jeho milující rodiče pro něj chtějí to nejlepší a že si je vědom faktu, že zamilovanost pomine, ale láska se musí budovat a stavět na jiných hodnotách. To se mi moc líbilo a já si uvědomila, že něčeho takového my Evropané vůbec nejsme schopní. Při prvních neshodách většinou vše balíme a jdeme dál.
K Tibeťanům, kteří žijí v exilu v Indii, jsem se dostala prostřednictvím neziskové organizace Most pro Tibet, kde jsem ve správní radě. Pomáháme zprostředkovávat takzvané adopce na dálku. Adoptovat můžete děti, buddhistické mníšky nebo starého dědečka, jako jsem to udělala já. Můžete koupit kozu nebo školní potřeby a tím zlepšit životní úroveň těchto lidí. Naše pomoc mění lidem v Tibetu a v indickém Himálaji život. Já si při své předloňské návštěvě zas a znovu stačila uvědomit, jak moc dobře se tady u nás máme.
Nela Boudová a její synové Andrej a Dalibor
Jeden z vašich prvních televizních seriálů se jmenoval Bylo nás pět. Co se vám vybaví při vzpomínce na guvernantku tlustého Otakárka?
Ta práce je pro mě spjatá především s režisérem Karlem Smyczkem, se kterým jsem už před tím měla možnost spolupracovat na jiných projektech. Karel má rád herce a je to láskyplný člověk, což jsem v plné míře ocenila až zpětně, protože jsem od setkání s ním žila v naivním domnění, že takoví jsou režiséři všichni. Navíc to skvěle uměl s dětmi a v dospělých naopak dokázal svými filmy to dítě probouzet.
Naopak jedním z vašich posledních seriálů byli Doktoři z Počátků, kde vašeho syna hrál váš skutečný syn Andrej.
To byl na tom pro mě asi ten nejpozitivnější zážitek, že jsme mohli být často spolu. Andrej je typ člověka, který žije ve svém světě a na tak rychlém natáčení se musel probudit a fungovat. Myslím, že by byl skvělý herec. Jeho jméno je navíc tak trochu spjaté s divadlem. Pojmenovala jsem ho totiž podle Andreje Bolkonského z představení Vojna a mír v Českých Budějovicích, ve kterém jsem kdysi dávno hrála Natašu a Andreje skvělý Erik Tabery. Nicméně, Andrejovi herectví nic neříká, od dětství se věnuje hře na violoncello a zdá se, že to bude jeho životní osud. Díky němu pronikám do vážné hudby a opery a moc mě to baví.
Jak je na tom s uměleckými geny váš mladší syn Dalibor?
Daliborovi vybral jméno pro změnu jeho otec. Pojmenoval ho po svém kamarádovi, který emigroval. I Dalibor by mohl klidně být hercem, už několikrát se mihl v různých menších rolích, ale jemu učaroval tanec. Když přišel s tím, že by se tanci chtěl seriózně věnovat, úplně mi zatrnulo. Vzpomněla jsem si totiž na proroctví Helenky Růžičkové, která mi poslala vzkaz, když se Dalibor narodil. Stálo v něm: „Tvůj syn bude výborný tanečník a hlavně velký muž!“
Jaké jsou podle vás nejdůležitější předpoklady k herectví?
Citlivost, empatie a sebevědomí. Ale to vám nesmějí na herecké škole zničit, když už se tam dostanete. Píle je taky důležitá, ale ta není u herectví úplně to zásadní. Kde není talent, tam se pílí už moc nedohoní. Hodně důležitá je podle mě otevřenost vůči životu, chápání mnohdy i skrytých souvislostí a neodsuzování věcí, kterým třeba hned nerozumíme. Také je třeba umět nadřadit záměr a společný cíl nad případné sympatie a antipatie k jednotlivým kolegům. Ovšem takovým případům se vyhýbám, seč můžu.
Život a doba soudce A. K. (2017)
Bylo nás pět (1994)
Jestřábí moudrost (1989)
Díky filmům Líbáš jako bůh a Líbáš jako ďábel jste měla možnost pracovat s Marií Poledňákovou. Jak jste ji vnímala?
Silná žena se zajímavým osudem. Namluvila jsem její životopisnou knihu pro Český rozhlas S kým mě bavil svět, takže mám pocit, že její život znám skrz naskrz a doslova mě okouzlil. Stala se režisérkou vlastně náhodou. Z politických důvodů se nedostala na vysněnou Chemickou vysokou školu. Jasný důkaz, jak některé životní neúspěchy a nepřízně osudu můžou být zdánlivé. Jsem navíc moc zvědavá na nový film Jana Pachla, který natáčí právě podle poslední knihy a scénáře Marie Poledňákové. Bude se jmenovat Ten, kdo tě miloval.
V dabingu propůjčujete hlas například Julii Robertsové. Jak dalece je pro vás její proslulá velká pusa dabingovým oříškem?
Na její pusu jsem si za ty roky zvykla. Ano, má ji velkou, a tak je pak i dobře vidět, když jste mimo a netrefíte se přesně. Myslím ale, že si poměrně rozumíme. Stárneme spolu a pro mě je moc zajímavé ten proces takhle on-line sledovat. Teď nedávno jsem se s ní zrovna zase setkala při dabování nového filmu Srpen v zemi indiánů.
Kdybyste nebyla herečkou, je něco jiného, čím byste se chtěla živit?
Kdysi jsem z legrace prohlásila, že rekvizitářkou. Vycházelo to nejspíš z mé zkušenosti z jednoho seriálu, kde nám rekvizitáři doslova pili krev. Ráda kombinuji věci v interiéru, mám ráda i starožitnosti. Moji rodiče měli kdysi starožitnictví a já si dokonce udělala tříletý starožitnický kurz, takže se v těchto věcech docela vyznám. Jsem ale ráda, že se živím herectvím. Prostě mě to stále baví.
