Jiří Sovák svým typem vztekajícího se pedanta osobitě rozvíjel odkaz Jaroslava Marvana, kterého ostatně zastoupil v seriálu Chalupáři. Stejně jako představitel revizora Anděla poodhalil leccos z národní povahy.
Dařilo se mu i jako divadelnímu herci, ale jeho jevištní postavy se tak výrazně nevtiskly do paměti. Když se při odchodu do důchodu loučil s Národním divadlem, pronesl: „Konečně jdu zase mezi normální lidi.“
Šťastný tatínek Schmitzer, jinak hospodský, vyhlásil na počest novorozeného syna den a noc otevřených dveří. Však taky štamgasti byli prvními diváky, které malý Jiříček bavil recitací a zpěvem. Kdyby tak tušili, jak bude syn pana hostinského jednou slavný! Ještě několik let to netušil ani on sám. I když hrával s ochotníky, živil se úřadováním ve spořitelně a pak i jako skladník.
Začínající herec nechtěl mít za okupace německé jméno. Zdůraznil, že „Sovák není starej od sovy“. Jeho tři manželky byly Schmitzerové, i syn je Schmitzer.
Všechny jeho postavy jsou dobře odpozorovány ze života, i přes komediální nadsázku jsou to živí lidé, žádné šarže. Sovák se stále snažil vyjádřit, že život není černobílý. „Když je situace takzvaně legrační, hledám její smutek a vážnost. Když je vážná, pokouším se najít její humornou stránku. Je to dokonce základ herectví a odporuje to dělení herců na komiky a tragédy a otázkám, co je obtížnější.“
Sovákovým typickým vyjadřovacím prostředkem byl nezaměnitelný hlas – potměšilý a jízlivý, spiklenecký, karikaturně zvýšený a s „nosním“ přízvukem. Dá se tak krásně parodovat a napodobovat, podobně jako třeba u Jana Pivce. Komické je i kožené držení těla.
Herec se dobře přizpůsoboval jednotlivým rolím, jejichž profesní i charakterový rozptyl je značný. Byl montérem z ČKD, z něhož se stane panovník Tamanského království (Král Králů), účetním, který zlikviduje agenty (Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky), vědcem schopným přemoci Supermana (Kdo chce zabít Jessii?), popasoval se s rolemi podvodníčka (Mezi námi zloději), spisovatele detektivek (Přísně tajné premiéry). Splnil si i touhu být detektivem (Na kolejích čeká vrah). Roli bodrého majora StB v jedné z prvních normalizačních slátanin (Člověk není sám) si však mohl odpustit.
V komedii Nejlepší ženská mého života vymyslí jeho donchuánský úředník podvod, aby získal peníze na vydržování své marnivé mladé ženy. Šlo o poslední film Martina Friče. Právě Frič obsadil předtím Sováka ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk do role vojáka, který vystoupí z řady a řekne – hovno! Režisér mu to zdůvodnil: „Vybral jsem si tě právě kvůli tomu, protože nikdo z českých herců neumí říct hovno tak, aby nebylo sprostý.“
A co Hollywood?
Filmoval hodně, v šedesátých a sedmdesátých letech vytvořil téměř padesát postav. V komedii Tři nevinní z roku 1973 byly čtyři najednou. Autor a režisér Josef Mach dokonce uvažoval o šesti, čímž by padl světový rekord, ale pak nápad zavrhl, protože prý už sám ztrácel přehled.
Ale jednu významnou roli mu hvězdy odepřely. Vojtěch Jasný počítal s tím, že ho obsadí jako sedláka Zášinka ve filmu Všichni dobří rodáci, z nějž se stala legenda. Režisér ovšem na herce sestavoval horoskopy. A Sovákovi vyšel špatný, proto ho zastoupil Waldemar Matuška.
Jiří Sovák v seriálu Chalupáři (1975)
Svou zdatnost prokázal Jiří Sovák i tím, že dokázal ztvárnit záporné postavy, které rovněž působí komicky. Vnímavému divákovi neujde, že v pohádkové komedii Až přijde kocour nosí Sovákův bezcharakterní ředitel podobné brýle, jaké měl bývalý premiér Petr Nečas.
„Nikdy nechci dělat negativní postavu jako odstrašující příklad. Chci v ní najít vždycky něco lidského,“ řekl jednou Sovák. „Člověk není špatný proto, že chce být špatný. Zvládnout negativní vlastnosti, to je i kus odvahy odhalovat sám sebe.“
Jiřímu Sovákovi nechybělo přehnané sebevědomí. Často zdůrazňoval, že aby byla v natáčených veselohrách legrace, je nucen scénáře spoluautorsky dopisovat. Dokonce se veřejně nechal slyšet: „Mockrát mě napadlo, že bych si měl stoupnout za kameru a režírovat. Měl jsem to udělat, nápady mi nescházely, ale doba nepřála tomu, aby jeden člověk režíroval, psal a hrál – bylo by na něj moc vidět. To nešlo. Taky bych měl víc peněz. To taky nešlo.“
Sám jsem od něj slyšel, jak se chlubil, že by s Menšíkem udělali kariéru v Hollywoodu. Urazil se, když jsem namítl, že tam by jim netolerovali jejich pijácké výstřelky, kvůli nimž se mnohdy muselo přerušit natáčení.
Režisér Zdeněk Podskalský jako první usadil Jiřího Sováka do dvojice, a to s Vlastimilem Brodským, který byl pouze o dvanáct dnů starší. Svou volbu zdůvodnil: „Už jako divadelní herec mě Sovák zaujal a zalíbil se mi schopností svérázně hrát obyčejného člověka. Totéž platí o Brodském. Ti dva se mohli stát díky talentu světovou komickou dvojicí. Byli vzácně obdarováni dokonale věcnou reakcí na absurdní situaci. Nebo ještě jinak: jejich zvláštní přemýšlivost o absurdních věcech, která byla zdrojem neobyčejné komičnosti, se blížila té, kterou měli kupříkladu Laurel a Hardy. Ale kdyby tak díky autorům měli co hrát!“
Letní seriál filmového historika Pavla Taussiga má čtyři díly:V závorkách jsou data, kdy články vyšly v Magazínu DNES. |
Zajímavé je, jak oba zdůvodňovali svůj rozchod.
Jiří Sovák vzpomínal: „Sešli jsme se zásluhou Podskalského, který se tehdy víc kamarádil s Brodským. Našel v nás zalíbení. Natočili jsme pár filmů a pak jsme toho nechali. Nechtěl bych celý život hrát s jednou tváří, protože to příliš svazuje.“
Vlastimil Brodský přece jenom ukázal prstem: „Sovák byl líbezný partner a nás jsem měl rád i jako dvojici. Proto mě trochu rozesmutnilo, že on to nechce dál dělat, ale chápal jsem ho. Diváci by si na nás mohli zvyknout do té míry, že bychom nemohli existovat samostatně.“
Sovák byl zdatným partnerem i samotnému Janu Werichovi. S režiséry Jánem Roháčem a Vladimírem Svitáčkem připravovali televizní film Uspořená libra. Sešli se několikrát u Wericha i na jeho chatě. Hostitel bavil vyprávěním, na zkoušení mnoho času nezbylo. Ve studiu před natáčením se Werich dožadoval, že by raději hrál partnerovu roli. Naštěstí se ukázalo, že partner se přičinlivě naučil obě role. Byla to šťastná volba. Sovákův kumpán je aktivní, rozhodně výkonnější polovinou dvojice. Vyjednává s poštovní úřednicí, vede opilejšího parťáka, hovoří a jedná, jedná a hovoří.
Sovák neskrýval k partnerovi obdiv: „Werich byl pro mě gigant. Gigant klidu, suverenity. A o to víc jsem si ho zamiloval, když jsem na place zjistil, že tento veliký Werich má taky trému, že se mu taky třepotá dušička.“
Anžto umíte!
Sovákovým vyvoleným partnerem i parťákem byl ovšem Vladimír Menšík. Hráli spolu, zářili na besedách, ale hlavně se veselili a nezřízeně flámovali.
Když se jednou vraceli z Barrandova, poprosil Menšík, jestli by ho Sovák nevzal do města. „Kdybys tolik nepil a neutrácel, měl bys taky už auto,“ opáčil Sovák. Menšík se bránil, že má hodně dětí. „Tak ať tě nosej!“ opáčil Sovák a odjel.
Jiří Sovák, Vladimír Menšík a Juraj Herz ve filmu Což takhle dát si špenát (1977)
Juraj Herz vzpomínal na natáčení veselohry Což takhle dát si špenát: „Vidět ty dva pohromadě bylo obzvlášť zábavné, neboť už tak byl každý zvlášť zábavný dost, ale společně se trumfovali, strhávali pozornost. Byl to jejich věčný souboj konaný pro zábavu všech zúčastněných.“
A Miroslav Horníček řekl: „Dvě sopky, dva nádherné gejzíry, dva prameny vody živé.“
Jan Werich jednou poslal Sovákovi dopis, v němž se vyznal: „Pane Sováku, hráli jsme spolu bohužel málo. Měli bychom víc. Anžto umíte!“ Mohl si český herec přát větší ocenění?
Pět slavných rolíFasádník Skopec (Světáci) Vedoucí horské boudy Alois Renda (Bohouš)  Světáci (1969)  Bohouš (1968)  Byli jednou dva písaři (1972)  „Marečku, podejte mi pero!“ (1976) Bouvard (Byli jednou dva písař) Jiří Kroupa st. („Marečku, podejte mi pero!“) Evžen Huml (Chalupáři) |
1. září 2020 |
