Právě jste překročil neuvěřitelnou osmdesátku, jak se cítíte? Stále cvičíte každé ráno Pět Tibeťanů?
Cítím se velice dobře zejména díky nádhernému vztahu s mojí Evičkou. Co se týká pohybu, jsem velký vyznavač cvičení a hlavně plavání. V pražském Podolí mám už takový svůj každodenní bazénový rituál, který se skládá z několika koleček sauny a třiceti uplavaných bazénů, ke kterým někdy přidám i masáže. Bez sestavy cviků Pět Tibeťanů si už start do nového dne ani představit neumím, staly se už dávno součástí mého ranního probouzení.
Hercem jste chtěl být odjakživa, ale komunistický režim váš záměr kvůli perzekuci vašeho otce na čas odklonil.
Měli jsme úžasné rodiče. Tatínek František a maminka Růženka mně a mojí sestře Martě už od útlého dětství hrávali loutkové divadlo. Každou sobotu to pro nás byl obrovský zážitek. Už jenom ta tatínkova výprava kulis a celého loutkového arzenálu vůbec stála za to. Tam se asi začal rodit můj zájem o divadlo, které ještě podpořil strýček Jan, majitel kina Bruska. K němu jsem chodíval sledovat světové komiky stříbrného plátna, a moc mě to bavilo. V době procesů s Miladou Horákovou se ale vše zkomplikovalo, tatínek byl odsouzen na doživotí a mně bylo řečeno, že coby syn nepřítele vlasti musím smýt vinu svého otce a dát se směrem dělnické profese. Vyučil jsem se dřevomodelářem v ČKD Stalingrad, kde ale shodou okolností existoval ochotnický kroužek pod vedením pana Gselhofera. Ten mě navzdory okolnostem připravil ke zkouškám na DAMU, kam jsem se napodruhé dostal, a rovnou do ročníku k Radovanu Lukavskému.
Jaká byla studentská léta pod jeho vedením?
Byli jsme studiem doslova posedlí. Patřili jsme k historicky nejmenšímu ročníku, bylo nás jen sedm: Jan Šmíd, Milena Dvorská, Jana Hlaváčová, Ema Černá, Lexa Postler, Naďa Prchalová Vicenová a já. Pan Lukavský byl fenomenální profesor, používal například i metodu Stanislavského, ale trochu jinak než ostatní. Preferoval praxi před teorií. Přivedl k nám i Karla Högera, díky kterému jsme měli možnost nahlédnout do filmového a televizního světa. Profesor Ivan Vyskočil nás zase uvedl do problematiky herecké hygieny. Psychologie mě díky němu zaujala natolik, že jsem jí dokonce později na filozofické fakultě věnoval čtyři semestry.
V mládí jste byl členem křesťanského sdružení YMCA, vaše sestra Marta je dokonce farářka. Máte blízko k víře?
Do YMCA mě těsně po válce přihlásil tatínek, v roce 1948 ji ale komunisté zatrhli. Byly to pro mě krásné časy ve společenství, které vedlo mladé muže k čestnosti, soudržnosti a jakémusi gentlemanství. Díky YMCA jsem objevil například i plavání, které mi zůstalo dodnes. Společenství dalo základy mému budoucímu životu i toleranci k veškerým náboženstvím, i když moje přesvědčení je trochu jiné. Co se týká sestry, v době, kdy jsme nesměli studovat, byla farní škola jediná, která ji přijala. V církvi Českobratrské později poznala i svého manžela a u této profese zůstala.
Díky svým rolím jste poznal nejrůznější prostředí, třeba v seriálu Okres na severu jste hrál hokejového trenéra.
Nikdy předtím bych si nemyslel, co musí hokejový trenér zvládat. Díky té roli jsem pronikl do psychologie postavy, hodně jsem se jí tehdy věnoval. Komplikované situace jako například atmosféra v kabině, taktika hry ale i nejrůznější akutní zranění nebo psychický nesoulad v družstvu jsou v životě trenérů na denním pořádku. Fanoušci hokeje často vůbec netuší, co všechno se za pozicí trenérů skrývá.
Která z hraných profesí vás mimořádně oslovila?
Jednou jsem hrál doktora patologie a dostal se až na prosekturu. Byl to zvláštní pocit. Vedle porodnice a tady patologie.
Který český seriál byste jako divák označil za svůj nejoblíbenější a proč?
Jednoznačně seriály režiséra Františka Filipa, zejména jeho nezapomenutelný Byl jednou jeden dům. Plejádou hereckých legend počínaje a úžasnými výkony konče. Je radost se na taková díla televizní tvorby dívat zas a znovu. Temporytmus dnešní doby bohužel poznamenal i toto odvětví, „horká jehla“ je často znát nejen na českých seriálech.
Sám jste dostál svému příjmení a byl jste pedagogem na hereckých akademiích, kromě Prahy i v Banské Bystrici.
K pedagogické práci mě přitáhl Radovan Lukavský, jeho přednášky pro mě měly jakýsi pedagogický rys, což mě zaujalo. Na DAMU jsem začínal coby asistent, vedl jsem studentům herecké rozcvičky. Později jsem se stal asistentem Miloše Nedbala, což bylo velmi zajímavé, protože měl úplně jiný styl než pan Lukavský. No a nakonec jsem byl po letech osloven, abych přednášel sám. Působil jsem tam až do revoluce celých sedmadvacet let, kdy byl profesorský sbor vyměněn. V té době se mi ale ozval Jožko Adamovič ze Slovenska, že s Božidarou Turzonovovou zakládají v Banské Bystrici při AMU hereckou školu a zlanařil mě k nim. Když jsem tehdy poprvé po celonoční jízdě vystupoval v Banské Bystrici v sedm hodin ráno z vlaku, na peroně mě vítalo patnáct studentů, malá kapela a Jožko Adamovič s kyticí. Následovaly „raňajky“ v hotelu Lux a já tam nočním vlakem jezdím přednášet dodnes.
Studenty jednoho z vašich nejsilnějších ročníků na pražské DAMU byli dnes slavní herci jako Ivana Chýlková, Karel Roden, Vilma Cibulková a další. Prý jste byl kvůli nim málem vyhozen?
Mám takovou zásadu, chovám se ke svým studentům jako jejich budoucí starší kolega. Důležitá je pro mě praxe, v tomhle ohledu čerpám dodnes z toho, co mě naučili pánové Lukavský a Spáčil. Snažím se probouzet hereckou fantazii formou nejrůznějších cvičení, která často vedou k uvolněné atmosféře. A to byl právě kámen úrazu. Tahle parta milovala recesi a zábavu, a já je v tom podporoval, což se nelíbilo vedení fakulty. Museli jsme se prostě umravnit.
Co se vám vybaví, když se řekne Divadlo na zábradlí?
Tohle téma by bylo na seminární práci. V roce 1960, když jsem byl ještě vlasatý chlapec, zakládalo Divadlo na Zábradlí činohru a já dostal nabídku. Profesor Lukavský mi ji posvětil a pro mě to znamenalo třiatřicet nádherných let. V těch nejkrutějších bolševických dobách to byl pro nás i diváky takový ostrůvek svobody, v každé hře jste mohli najít politický podtext nebo poselství. Pořádali jsme tam i různé mimodivadelní aktivity, například výstavy tehdy zakázaných výtvarníků, jako například Jana Zrzavého. A jelikož existovala obava o jeho díla, střežili jsme výstavu ve foyer divadla ve dne v noci. Pomáhala nám v tom například i maminka Václava Havla! S rodinou Havlových jsem se setkal i prostřednictvím Václavova bratra Ivana, se kterým jsem seděl v lavici při studiu večerního gymnázia pro pracující. Stejně jako já i oni měli pochopitelně problémy cokoli vystudovat. Když jsem později sloužil na vojně v Českých Budějovicích, Václav Havel mi tam posílal povzbuzující dopisy. Škoda, že jsem si je neschoval. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale právě i díky Václavu Havlovi dnes žijeme v ráji.
Často jste hrával padouchy, přitom jste symbolem muže – gentlemana. Jak jste vnímal tento protiklad?
Já ty padouchy a gaunery hraju dodneška, a velmi rád! Moje Evička by vám mohla vyprávět historku, kdy mě jeden člověk tak rozzlobil, že jsem byl nucen jeho chování komentovat slovy: „To je hajzl! Já je znám. Já je hraju!“ Ale vážně, hledat i to dobré v postavách, které jsou takzvaně na šikmé ploše, mě baví moc a velice si ten ponor do jejich podstaty užívám. Každý v sobě máme světlo i stín. Já svůj stín prožívám občas skrze postavy, v reálném životě mě to ale táhne opačným směrem.
Když jsme u těch gaunerů, spolu s Pavlem Trávníčkem jste daboval slavnou scénu z kultovního film Pulp Fiction, kdy John Travolta diskutuje v autě se Samuelem Lee Jacksonem. Jak jste si to tenkrát užili?
Náramně! A navíc, coby dabéry téhle scény nás dokonce oslovili studenti z filmové školy, a natočili s námi její dokonalý remake. Byli jsme dokonce nalíčení do podoby naší předlohy, včetně nezbytných náušnic. Vím, že ten klip měl velký úspěch i na YouTube, zejména u mladých lidí, což nás velice potěšilo.
Kolegové vám přezdívají Přeučko, máte ještě jiné přezdívky, které třeba vzešly z vašich rolí?
Na tohle téma mám vtipnou vzpomínku související s Ladislavem Trojanem. Coby student jsem chodil statovat do jednoho představení ve Vinohradském divadle, a jednou při převlékání kostýmu se nedaleko sedící kolega Trojan otočil na židli a v mé přítomnosti prohlásil směrem k dalšímu kolegovi Rudolfu Jelínkovi: „Prosím tě, jak se jmenuje ten novej, co přišel z prvního ročníku? Přebrebtal? Přemočil? Jo Předkožka!“ A tohle mi vážně na čas zůstalo. Autorem další přezdívky je Jiří Bartoška. Jsem totiž pověstný svým pořádkem na líčícím stolku v šatně, kde mám vždy srovnané všechny možné propriety, líčidly počínaje a různými spreji konče. No a v dobách mého angažmá v Divadle na Zábradlí se jednou Jirka Bartoška takhle podíval na můj stoleček a řekl: „To je neuvěřitelné, co vy tam všechno máte! Ty lahvičky, krémy, mastičky, spreje… Vy jste prostě takový Johnny Sprej!“ A tahle přezdívka mi už taky zůstala stejně jako něžný Jeníček, kterým mě oslovuje moje manželka.
S manželkou Evou Hruškovou provozujete úspěšné divadlo pro děti, jaké byly vaše společné začátky?
Divadlo jsem provozoval i se svou předchozí ženou Štěpánkou Haničincovou, a jelikož Eva byla naše sousedka, její práci jsem znal a moc ji obdivoval. Když potom Štěpánka odešla, prožíval jsem velmi těžké chvíle. Na tu dobu si vzpomínám jako dnes. Hrál jsem v Karlínském divadle v muzikálu Někdo to rád horké a při děkovačce mi celé divadlo projevilo soustrast aplausem vstoje, což mě velice dojalo. Ještě dojemnější chvíli jsem ale prožil ten večer doma, když zazvonil zvonek, za dveřmi stála Eva, podávala mi čaj a bábovku a řekla: „Sousede, budete potřebovat sílu!“ Čas běžel, já se ponořil do práce a po několika měsících mě napadlo oslovit Evu s nabídkou společného divadla. Nastudovali jsme spolu Šípkovou Růženku, Eva mě zasvěcovala do loutkoherectví a časem jsme se při té práci do sebe zakoukali. Bude to už šestnáct let, a je to stále nádherné jako v našich začátcích.
Díky vašemu vlastnímu divadlu jste velmi vytížený, zbývá vám čas i na jiné projekty?
Důležité je správně plánovat, na což má talent hlavně Eva. Díky tomu zvládám i představení v Ypsilonce, v divadle Háta, na Letních Shakespearovských slavnostech a samozřejmě i své pedagogické aktivity, kam kromě herecké akademie v Banské Bystrici zahrnuji i různé workshopy po celé republice, ke kterým jsem dokonce vydal publikaci s názvem Kouzlo rétoriky. Velkou radost mám ze své účasti na filmu Milada, už kvůli svému tatínkovi. Když jsem se dozvěděl, že se ten velkofilm chystá, moc jsem stál o jakoukoli roli v něm, což se podařilo. Nemohu se dočkat premiéry!
