Vaše poslední kniha Vzýván i nevzýván je věnována dějinám křesťanství, úvodní přednáška se však dotýká současných sdělovacích prostředků. Proč?
V té přednášce, kterou jsem měl před pár lety v Oxfordu, jsem se zaměřil na jednu sociologickou roli náboženství - držet společnost pohromadě, nabízet společný jazyk a symbolický výklad světa. Tuhle roli hrála křesťanská víra v Evropě po několik století, ale pak se v ní vystřídalo více jevů - pokoušela se o to novověká věda, také totalitní režimy. Podle některých je náboženstvím dneška trh, podle mne trh s informacemi - média.
Teď nevím, mám-li to chápat jako lichotku.
Pouze to konstatuji. Média dnes spojují různé sektory života. Co víme o politice, kultuře, sportu, vědě i jiných oborech, to víme většinou prostřednictvím médií. Média vykládají svět a podstatně ovlivňují styl myšlení a života miliard lidí. To jsou rysy společenské role náboženství.
Nevšiml jsem si, že by média měla tu úctu, jíž se těšilo křesťanské náboženství. Lidi na ně rádi nadávají.
Nejde o úctu, nýbrž o vliv. I naprostá většina těch, kteří na média láteří, se bez nich nedokáže obejít. Navíc v české povaze je zarezlé skuhrání na celý svět - na média, politiku, církev, hospodářství i počasí. Nevšiml jste si, jak často nahrazujeme morálku moralizováním a kritické myšlení nadáváním?
Když se lidé nedokážou od médií odpoutat, mohou si aspoň vybírat.
To se naštěstí děje, ale předpokládá to nadhled, který poskytuje vzdělání a kritické myšlení - a tím konzumenti bulvárních médií většinou nedisponují.
Bulvární média přece vycházejí vstříc nějaké poptávce.
Jistě, vyjadřují velmi přesně a barvitě to, co si myslí lidé, kteří nemyslí.
A tak lidi kazí?
Takhle to říct nelze, mezi stavem společnosti a stavem médií je spirála vzájemného ovlivňování. Nevěřím na nevinná média, která jsou jen nezkresleným obrazem reality, ale ani na společnost jako soubor nevinných duší. Víte, já nejsem jen sociolog, ale funguji přes čtvrt století jako psychoterapeut, a zejména jako zpovědník, a za tu dobu jsem byl pozván nahlížet do slabostí, hříchů a problémů tisíců lidí. Vím o jejich stinných stránkách často víc než jejich nejbližší. Nepodezírejte mě z naivního pohledu na člověka a společnost.
Často kritizujete úroveň masové zábavy mediálního věku. Ona však lidová zábava nebyla nikdy příliš náročná.
V každém člověku je mnoho poloh a hodně záleží na tom, kterou oslovíte a kterou pěstujete. Kdysi jsem se hodně zabýval kulturou masopustu. Středověký křesťan nebyl žádný puritán. Ale žil v určitém rytmu - doby masopustního veselí se střídaly s dobou postu a usebrání, hodokvas s pokáním a třeba adventním tichem. Když zbude jen ten masopust, pak se i ta zábava přejí a ztrácí šťávu, stává se plytkou, stupidní.
Stáří se bere jako handicap
Lekají vás apokalyptické předpovědi, které se v médiích často objevují? Pokud nás neskolí pandemie chřipky, udusíme se za pár let sami skleníkovými plyny...
Ne. Každý, kdo se pohybuje v náboženském prostředí, se čas od času setkává s náboženskými apokalyptickými potřeštěnci a blouznivými sektami, a tak už je trochu imunní proti strašení mediálními bubáky. Čímž nechci říct, že neexistuje spousta jevů, které mě v dnešním světě a vývoji naší civilizace silně znepokojují.
Není třeba, abyste ty obavy skrýval.
Dobře, tak jeden příklad za mnohé: znepokojuje mě stárnutí Západu. Právě tam, kde stále hůře funguje tradiční rodina, není jasné, zda bude v silách společnosti postarat se o takové množství starých lidí. Tradiční společnosti dokázaly vytvořit sociální prostor pro staré lidi, projevovaly jim uznání, ledacos od nich také čerpaly. Od jisté doby se však stáří bere jako handicap. Jsem vlastně docela rád, že církev má ve svém čele starého a nemocného - ovšem duševně čilého a moudrého - muže, a ne seladona podle vzoru manažerů a politiků, kteří musí na stereotypních billboardech působit sexy a sportovně.
Péče o staré je nákladná.
Také proto je to vážný ekonomický a sociální problém, který může vést k velkému generačnímu konfliktu. I z toho důvodu se stavím rozhodně proti hlasům volajícím po eutanazii - ta by totiž v tom konfliktu mohla být strašlivě zneužita. V debatě o legalizaci potratů se přece původně tvrdilo, že na ně dojde jen v opravdu mimořádných případech, například když je ohrožen život matky. Brzo ale začaly být povolovány i ze sociálních důvodů. Nerad bych se dožil doby, kdy budou nepotřební dědečci a babičky ze sociálních důvodů odváženi na umělé přerušení života.
Zatímco my Evropané debatujeme o eutanazii, přibývá v Evropě imigrantů jiných kultur a ras, jejichž demografická struktura je mnohem příznivější.
I to je skutečný problém. Jistě je třeba učit se tolerantnímu soužití s lidmi z jiných kultur. Na druhé straně vzniká obava, jak zajistit kulturní kontinuitu Evropy. Situace připomíná rozpad říše římské, kdy na její území pronikali barbaři. Kontinuitu západní civilizace se tenkrát podařilo uchovat katolické církvi, která tyto kmeny zkultivovala a předala jim nejen křesťanskou víru, ale i poklady antické vzdělanosti. Kladu si otázku, kdo bude mít dnes dostatek síly a autority, aby dokázal něco podobného.
Církev to nebude?
Církev dnes v Evropě prodělává jednu z velkých krizí - i když během svých dvoutisíciletých dějin překonala i mnohem horší a i v dalších tisíciletích ji mohou čekat perné zkoušky. Stojí proti ní ofenziva sekularistického fundamentalismu, který není o nic tolerantnější než byl fundamentalismus náboženský. Obávám se, aby různá tažení za vypovězení náboženství z veřejného prostoru ve jménu ideologie politické korektnosti nevzbudila jako reakci nějakou velkou recidivu náboženského fundamentalismu, a to nejen v islámském, ale možná také v křesťanském a židovském světě.
Co považujete za užitečné dělat v takové situaci?
Snažím se přednáškami v různých zemích světa - některé jsou v té mé nové knížce - apelovat na toleranci a spolupráci mezi lidmi různých přesvědčení. V křesťanském prostředí ukazuji na velkou šanci církve podat ruce takříkajíc na obě strany a snažit se rozumět oběma dnes tak znepřáteleným táborům. Vždyť křesťanství má mnoho společného s ostatními abrahamovskými náboženstvími včetně islámu. Současně může dobře rozumět také západní světské společnosti, která se vlastně zrodila z jejího lůna. Vždyť i ti Evropané, kteří se ke křesťanství nehlásí, ve spoustě věcí nevědomky žijí z bohatství jeho kulturních a mravních hodnot, jež vnesla do evropských dějin církev.
Jak v poslední době pokročil mezináboženský dialog?
Zatím se daří mezi vzdělanými lidmi. Ti si zpravidla lépe porozumějí se vzdělancem z jiné náboženské tradice než s fanatikem své vlastní víry. Jak ale dostat ducha tolerance a porozumění mezi ty věřící, kteří o druhých náboženstvích a kulturách mají jen děsivě zkreslené představy, pěstované po staletí a dnes aktualizované? To je otázka, na kterou zatím nikdo nemá dostatečnou odpověď. Ale netýká se to jen vztahů mezi náboženstvími. Když se mnohého českého ateisty zeptáte na cokoliv o náboženství - včetně naší vlastní, křesťanské tradice - často brzy zjistíte, že za jeho razantními názory není ani špetka solidní znalosti, jen fráze a předsudky, nad nimiž nevíte, zda se smát, či plakat. Pro skutečný dialog - na rozdíl od hádek - je třeba znalostí.
Je nutný závazek celibátu?
A co dialog uvnitř církve? Na veřejnosti se například nahlas mluví o zrušení celibátu.
Sám jsem nikdy nepatřil mezi rozhořčené kritiky celibátu, vím ale také o nemálo případech, kdy život v celibátu spíše přispěl k deformaci osobnosti než k jejímu rozvoji, zvláště tam, kde ho na sebe vzali nezralí lidé. Vím i o případech - dnes asi příliš generalizovaných - kdy se za celibátním životem skrývala nějaká psychosexuální deviace. Mám-li být osobní, uvědomuji si však, že kdybych měl závazky k rodině, asi bych za komunismu neměl odvahu vzít na sebe rizika spojená s působením kněze vysvěceného v ilegalitě. To byl člověk pořád jednou nohou v kriminále. A dnes bych zase těžko měl čas a energii dělat všechno, co dělám jako kněz a vysokoškolský profesor, přednášet na mnoha kontinentech a pracovat s plným nasazením od rána do noci.
Dnes je však situace kněží, vykonávajících v republice duchovní službu, jiná.
Naštěstí. Ano, dnes si často kladu otázku, zda pro kněze v běžné pastoraci zůstává celibát tím, čím původně měl být, projevem odvahy žít určitou pozitivní provokaci, ukazovat za horizont běžné pozemské existence. Řekl bych, že dnes je projevem odvahy a křesťanské nonkonformity spíš odvaha založit a pěstovat stabilní početnou rodinu. To vyžaduje mnoho ctností, o nichž mluví evangelium, zejména obětavost, sebeuskromnění. Dnes se spíš přikláním k názoru, že by bylo vhodnější, kdyby závazek celibátu pro kněze nebyl nutným předpokladem svěcení, nebo aby byl dočasný.
Do jisté míry však celibát a jiné věčné sliby pořád zůstávají pozitivní provokací?
Ano, přinejmenším řeholníci by si tento alternativní životní styl měli zachovat a "provokovat" jím. Lidi, kteří adorují peníze, sex a možnost nakládat po libosti s vlastním volným časem, totiž ruší v jejich jistotách existence osob, které se toho všeho dobrovolně vzdaly, a přesto žijí šťastně. Myslí si, že něco takového není možné. Proto podle mého názoru také tak baží po zprávách - někdy bohužel pravdivých, jindy fámách - o kněžích a řeholnících, kteří své sliby nedodržují, žijí rozmařile či páchají sexuální zvrhlosti. Bulvární média bohatě vycházejí vstříc právě této psychologické objednávce.
Vydělané peníze, sexualita, rozptýlení - to jsou špatné věci?
Vůbec ne, ale nejsou tím absolutnem, za něž je vydává reklamní průmysl a za něž je považuje mnoho lidí. Není dobré tyto hodnoty démonizovat, jen je třeba je relativizovat - nejsou špatné, jsou jen relativní.
Vánoce, to jsou plné kostely
Jaké budete mít vánoční svátky?
Vánoce jsou pro kněze vždy "práce navíc", tehdy se i jindy poloprázdné kostely většinou naplní. U Nejsvětějšího Salvátora je to jinak: většina mých farníků jsou studenti, ti odjíždějí na svátky domů. Kostel je však plný jiných lidí, kteří tam jinak nevkročí. Vždy znovu přemýšlím, co tam vlastně hledají a jak je oslovit.
Existují nějaké vyzkoušené recepty?
Někteří kněží takovým lidem na úvod vyhubují, že se celý rok ani neukázali. Jiní se do nich snaží vlít co největší obsah katechismu najednou, další nechtějí při tak výjimečné situaci příliš obtěžovat náboženstvím a vytvářejí všeobecně sentimentální náladu. Já tyhle cesty považuji za nešťastné, sám však žádný jednoduchý návod nemám. Snažím se vždy přiblížit obsah vánoční zvěsti srozumitelným a nebanálním způsobem, nevím, zda se mi to daří.
Nedivil bych se, kdyby vás ve vánočním čase oslovovala všelijaká média.
Ano, zejména v rozhlasových stanicích patří k dobrému tónu, aby do sentimentálních vzpomínek celebrit na dětství a receptů na bramborový salát promluvil sonorním melodickým hlasem kněz o věčných duchovních hodnotách. Já si však vždycky představím ty zpocené, udřené hospodyňky, které právě pitvají kapra, a teď k nim zaznívají ta vznešená kostelní slova... Ale není to jen další případ té křižovatky různých světů, která je tak příznačná pro dobu, v níž žijeme?
Tomáš Halík
Narodil se v roce 1948, vzděláním je filozof, psycholog, sociolog, teolog a religionista. Za totality byl v Erfurtu tajně vysvěcen na kněze a byl činný v náboženském a kulturním disentu. Je profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, rektorem univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze, prezidentem České křesťanské akademie a uznávaným expertem v oblasti mezináboženského a mezikulturního dialogu. Na knižním trhu jsou dostupné jeho tituly Co je bez chvění, není pevné, Oslovit Zachea a výběr z přednášek na světových univerzitách Vzýván i nevzýván, který vyšel letos v listopadu.
 Tomáš Halík promlouvá z tribuny. |
 Tomáš Halík |
