Máte ráda bolest?
Ano, protože svazování může být velmi bolestivé. Jindy je ale zase velmi komfortní. Každému se líbí něco jiného a bolest je také pro každého jiná. Někdo při určitém závěsu umírá, jinému to je naopak příjemné.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Kdy jste zjistila, že je vám bolest příjemná a začala se svazováním?
Docela mladá. Když jsem se přestěhovala do Prahy, to mi bylo asi sedmnáct, seznámila jsem se se skupinou kolem tetovacího salonu Hell a začala jsem si dělat různé piercingy, třeba propichování zad. Zjistila jsem, že mě bolest velmi baví. Je to spojené s různými body modifikacemi (úpravy lidského těla jako je piercing, tetování, skarifikace či implantáty, pozn. red.). Pak už se to stupňovalo.
Proto jste také celá potetovaná?
Přesně tak. S tím jsem začala v osmnácti, když jsem si nechala potetovat ruku. Pak jsem přešla na celá záda i zadek. Tetování vydržím třeba šest sedm hodin a strašně si to užívám. Když se s bolestí naučíte pracovat, může se transformovat do slasti. Mám asi posunutý práh bolesti. Co mě jen bolí, může být pro někoho jiného už nesnesitelné. Na druhou stranu třeba při odběru krve běžně kolabuji.
Bondage je také spojená s bolestí?
Ano. Shibari původně vzniklo v Japonsku jako mučící technika a postupem času přešlo i do oblasti umění. Záleží, za jakým účelem ho člověk dělá. Můžete to zkoušet kvůli citovému propojení s partnerem, protože to je obrovský projev důvěry, vlastně mu tak dáváte své tělo. Anebo to může mít intenzivní sexuální podtext, když to děláte doma v ložnici za tímto účelem. Účel se navíc může v průběhu svazování měnit, chvíli jde o citové napojení na partnera, potom to je sexuální. Záleží, co v tom hledáte.
Můžete popsat, jak samotné svazování probíhá?
Začíná to komunikací s provazem. Rigger, tedy člověk, který svazuje, vezme provaz a začíná vás s ním seznamovat. Kontakt provazu a těla už vás pak uvolní a nabudí, víte co přijde a postupně přecházíte jakoby do jiné dimenze mysli. A pak už se jen necháváte unášet. Je rozdíl, když to člověk dělá pro focení, jako veřejnou show, anebo jen doma o samotě s partnerem. Může to být show pro několik desítek lidí, ale když ponoříte do kontaktu s partnerem, vůbec nevnímáte okolí.
Vy se necháváte svazovat i před publikem?
Ne, na veřejnosti to nedělám. Svazuje mě vždy jen jedna riggerka a to je Edna. Buď doma o samotě, anebo pro focení, kdy to má estetickou funkci, a svazováním něco ztvárňujeme. Ale jinak veřejně nevystupuji. Edna vystupuje se svou partnerkou Nikol. Svazovat se nechávám většinou doma, v ateliéru, ale párkrát to bylo i venku.
V jaké poloze rigger člověka svazuje?
To je různé. Poloh a závěsů je obrovské množství. Existují i techniky, kdy rigger člověka schválně přidusí. Ví, kam dát provaz, aby se tím omezilo dýchání třeba na dvacet procent. To k tomu patří. Mám třeba fotku, na které vypadám strašně uvolněně, vypadám, že si to užívám, a přitom jsem nemohla vůbec dýchat.
Nina Špitálníková Narodila se v roce 1987 v Chrudimi. Žije v Praze, kde zároveň studuje koreanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Živí se jako produkční a fundraiserka pražského klubu Cross. Praktikám BDSM se věnuje od sedmnácti let. |
Máte nějaké oblíbené pozice?
To se hodně liší podle nálady. Jsou dny, kdy nepotřebuji závěs, jindy si to užívám zase jen svázaná dole na zemi. Občas chci závěs, který je hodně o potlačování bolesti a při němž musím hodně pracovat sama se sebou. Když jsem svazovaná na zemi, mívám zase hodně intenzivní kontakt s riggerem.
Jak dlouho zůstáváte svázaná?
To se liší podle pozice. Může to být otázka několika sekund. Jsou ale závěsy, které jsou strašně pohodlné, ve kterých vydržíte i hodinu. Záleží, jak je člověk ohebný a v jaké je fyzické a psychické kondici.
V čem je pro vás ten pocit znehybnění lákavý?
Je to spojené se submisivitou, kterou v sobě člověk musí mít. Jsou lidé, kteří dokáží být svazovaní a jindy zase svazovat, což já ale nejsem. Já jsem jen svazovaná. Podstatná je pro mě ta submisivita. Svázáním vytvářím jedno z nejintimnějších napojení s partnerem, protože mu opravdu dávám své tělo a skrze provaz se ukazují totální čisté emoce. Člověk si s vámi díky provazu více méně může hrát a vy mu tu hru dovolíte.
Je to spojené s erotikou?
Je to tak padesát na padesát. Důvěra mezi vámi a člověkem, který svazuje, může být perfektní složka sexuálního života. Někteří lidé se učí vázat jen proto, aby mohli znehybnit člověka v posteli, protože se to hodí. Mě ale baví i estetika toho japonského vázání.
Podívejte se, jak svazování probíhá:
Co když rigger dělá něco, co je svazovanému nepříjemné?
Samozřejmě i tady funguje stopka, jako u veškerých BDSM praktik. Když je člověku špatně nebo se necítí, řekne stop. A člověk, který svazuje, musí okamžitě přestat. Mně se to stalo jednou, když jsem dělala jeden z prvních závěsů a začala jsem omdlévat. Cítila jsem, že se mi mění tlak a dělá se mi špatně. A byla jsem rozvázaná během pár sekund. Automaticky se hned přestane. Proto je v BDSM praktikách strašně důležitá důvěra, protože když potkáte nějakého blázna, řeknete stop a on řekne, že ne, tak může dojít nejen k fyzické, ale i psychické újmě.
Stalo se vám při tom někdy nějaké zranění?
Když to rigger umí, tak je to bezpečné. Zranění jsem žádné neměla. Samozřejmě mě pak občas něco bolí, ale to je spíš kvůli tomu, že se člověk nerozcvičí nebo není tak ohebný. Mohou zůstat i drobné modřiny nebo otlaky od provazu. Je to vlastně součást procesu, že na sobě nechávám znaky, stopy toho, kdo mě váže. Je to projev náklonnosti, že vám nevadí mít od něj modřiny. Člověk na vás jakoby dá svou značku a vy ji přijmete. Občas se při svazování můžou skřípnout nervy a pak třeba chvíli bolí ruka. Ale když je rigger schopný, nestává se to. A určitě se nestávají žádná nevratná zranění.
Bezpečnost je hrozně důležitá. Kdyby člověk třeba spadnul, tak se tak hrozně lekne, že z toho má šok. Je důležité, aby i člověk věděl, kdy má dost, a ovládl se. Edna je moc opatrná, což mi vyhovuje.
Je něco, do čeho byste při svazování nešla?
Existuje i selfbondage, což znamená, že člověk doma váže sám sebe a to dokonce i do závěsu. Je to ale strašně nebezpečné. Nikomu bych to nedoporučovala, je to hloupost. Člověk může vždycky omdlít nebo se přidusit, takže je problém, když tam není nikdo, kdo by ho hned rozvázal. Proto má každý rigger u sebe vždy nůžky. Kdyby svazovaný omdlel, tak aby ho mohl hned rozvázat.
Slyšela jste o případech, kdy se nějaká vážná nehoda přihodila?
Průšvih se stal asi před dvěma roky v Německu, když se nějaká slečna vázala sama. Omdlela. Pak jí našli mrtvou. Ale to bylo výjimečné.
Komunikujete při svazování s riggerem? Mluvíte?
Když děláme složitější závěsy, tak se mě vždycky každou minutu ptá, jestli je všechno v pohodě. Znám riggery, kteří ženu svážou a ještě jí při tom říkají něco do ucha, buď projevy lásky, nebo naopak že je to špinavá děvka. Mě tohle ale nebaví. Navíc, když jsem v závěsu, tak ani moc nevnímám okolí.
Ne každý zvládne, když se partner svazuje s někým jiným
Páry riggera a jeho submisivního protějšku bývají smíšené, nebo i stejného pohlaví?
Většinou to jsou muž a žena, někdy ale i dva muži. A třeba Edna je lesba, takže váže svou přítelkyní i mně. Je to hodně variabilní. Jsou i submisivní chlapi, kteří chtějí být svazováni od ženské. Ta škála je obrovská.
Vy jste vždy ta submisivní polovička? Nikdy nesvazujete?
Ne, neumím to. Chci se to sice začít učit, ale zajímá mě to jen čistě technicky. Líbí se mi to po estetické stránce. Takže bych ráda uměla vázat kvůli tomu estetickému prožitku, ale nebudu u toho mít ten sexuální. Není to tak, že by mě vzrušovalo někoho svazovat.
Říkáte, že je bondage nesmírně intimní záležitost. Jak moc je podstatná osoba, která vás svazuje?
Nikoho jiného než Ednu bych na sebe provazem nenechala sáhnout, ona je můj blízký přítel. Stoprocentně jí důvěřuji. Kdyby přišel cizí člověk a řekl, že mě chce svázat, tak mu řeknu, že se naprosto zbláznil. Existují ještě komunity riggerů, jejichž členové svazování ovládají naprosto dokonale. V tom případě člověk může uvažovat, že se od nich nechá svázat, protože to je zajímavé.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Jak jde tento koníček dohromady s partnerským vztahem?
Naprosto v pohodě. Myslela jsem si, že s tím třeba bude nějaký problém. Když jsem ale chodila s přítelem a nechala se svázat od někoho jiného, respektoval to, protože věděl, že mě to baví a on to neumí. To souznění s provazem může být bez sexu, není pak nutné, aby partner žárlil. Ale samozřejmě musí být tolerantní. Ne každý chlap nebo ženská zvládne, když se partner svazuje s někým jiným.
Není to tedy tak, že byste vyhledávala výhradně partnery, kteří by tuto vaši zálibu sdíleli?
To vůbec ne, to bych měla hodně omezený výběr. Ale myslím, že když člověk má rád svazování, tak to nějakým způsobem musí mít rád nebo alespoň respektovat i partner. Je to taková vášeň nebo koníček, který je zkrátka trochu intimnější.
V japonské bondage hraje velkou roli estetika. Dá se tedy podle vás považovat za umění?
Jsou dva typy bondage: japonská, tedy tradiční kinbaku, a západní. Japonská je hodně estetická, až umělecká. Žena je provazy tvarována. Vytváří tak dílo, které je na pohled pěkné. Západní evropská bondage je jen transformace té japonské a v podstatě slouží pouze v pornoprůmyslu nebo doma v posteli, nejde tam o estetiku. Devadesát procent lidí v Evropě dělá tu západní variantu.
V čem je hlavní rozdíl?
Právě v té estetice. Japonci chtěli z těch svých partnerek vykřesat provazem nějaké emoce. Pláč nebo cokoli jiného. Japonská bondage je hodně emotivní. Západní je úplně o něčem jiném. Jde jen o to, ženu svázat tak, aby ji člověk mohl oš..at. Když to trochu zjednoduším, japonská je o pocitech, západní je o tom, co nejlépe se s člověkem vyspat.
Při pohledu na vaše fotky si říkám, že člověk musí být velmi ohebný. Cvičíte?
Měla bych, ale vůbec necvičím. Je zvláštní, že moc ohebná nejsem, ale člověk leccos dotáhne tím provazem. Pak, když vidím fotky, říkám si: Ty bláho, jsem dobrá. Je super, že člověk díky tomu zpevní celé tělo, břišní svaly. Beru to vlastně jako takový druh sportu, i když sport jinak nesnáším. Profesionální modelky, které se živí tím, že se nechávají svazovat a fotit, bývají ale hodně ohebné.
Při japonské bondage používáte jen provazy, nebo i jiné BDSM pomůcky?
Při vystoupení i doma jsou s tím spojené další BDSM praktiky, ať už horký vosk, rákosky nebo bití. Člověk je znehybněný a u toho je běžné, že rigger vezme rákoskou a lehce ho tak trochu zmlátí, nakape na něho vosk nebo mu dá roubík. Takže i japonská bondage je spojená s těmito praktikami, ale nemusí tam být vždy. Obecně je ale bondage bolestivá, takže se jí většinou věnují lidé, kteří mají sklon k BDSM praktikám.
Jaké pomůcky by se našly u vás doma?
Základní věci jako rákosky, důtky, různé kolíky... A teď mám novinku. Do stropu jsem si nechala udělat závěsné body na bambus. Takže už můžeme dělat i různé závěsy v obýváku. Na závěs totiž potřebujete mít pevný bod ve stropě, na který se dá kruh nebo bambus a na ten se pak váže.
Jak jinak se dá znehybnět než provazem?
Nejjednodušší jsou pouta nebo suché zipy. Je to rychlejší a funkční stejně jako provazy. Nicméně provazy jsou prostě intimnější. Ale než se v tom člověk dostane na nějakou úroveň, trvá to několik let.
Ženy dlouho nebyly v komunitě přijímány
Provazy a další pomůcky něco stojí. Jak moc je praktikování bondage finančně náročné?
Když chcete mít opravdu profi provazy, dáte za ně několik tisíc korun. Sety na svazování stojí třeba deset tisíc korun. Několikadenní workshopy v zahraničí stojí i pět set eur. Když to ale nechcete dělat přímo profesionálně, stačí i opracovaný provaz z provaznictví. Když chcete dělat jiné BDSM praktiky, rákosky vyjdou na sto nebo dvě stě korun. Místo nich ale stačí i pásek, roubík si zase můžete udělat z punčochy. Mrzí mě, že BDSM pomůcky jsou v klasických sexshopech drahé a jejich kvalita přitom bývá špatná. Vyplatí se proto nechat si je třeba vyrobit. Jsou výrobci, kteří se specializují na výrobu BDSM pomůcek z kůže nebo z nerezu. U nich víte, že kvalita je perfektní a přitom jsou ty pomůcky o dost levnější než v sexshopu.
Je náročné naučit se svazovat jako japonští mistři bondage?
Určitě. Do Čech už jezdí řada zahraničních riggerů, kteří pořádají workshopy. Myslím ale, že pro normálního smrtelníka, který svazování neumí, je jednodušší vzít si pouta a člověka spoutat.
Kde se to naučila Edna?
Začala se to učit někdy před třemi lety, dojížděla na workshopy do Brna k Soptíkovi, což je jeden z nejlepších riggerů v Česku. Nadchlo ji to. Postupně se začala účastnit i evropských workshopů a dnes je v Česku nejlepší. Dokonce se jako první účastnila akce Bound v Londýně, kde se schází nejlepší riggeři světa, a ona už tam dnes se svojí partnerkou vystupuje. Je na úrovni nejlepších světových riggerů a navíc je to žena, což je super.
U žen je to výjimečné?
Svazování je většinou doména chlapů. Je jen pár výborných ženských, ale dlouho nebyly v té komunitě vůbec přijímány. Muži je považovali jen za nějakou napodobeninu mužských riggerů. Podle mě je v tom jen mužské ego, nic víc. Dnes už je několik opravdu geniálních riggerek, třeba Francouzska Gorgone nebo právě Edna.
Umíte odhadnout, kolik lidí se bondage u nás věnuje?
Když jsme pořádali v klubu přednášku o svazování, přišlo na ni hrozně moc lidí. Na workshop pak asi pět profesionálních párů a dalších patnáct klasických. Ale vůbec nevím, kolik lidí to dělá doma jako samouci. Spousta lidí se totiž bojí to přiznat na veřejnosti, jít na workshop nebo do BDSM ateliéru. Berou to jako úchylku. Ale po tom, co v poslední době přišly filmy Nymfomanka a Padesát odstínů šedi, začíná to být moderní. Myslím, že i ženy víc vyžadují, aby partneři nějakým způsobem zabrousili třeba v lehčí formě do něčeho takového.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté projektu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
Věnovala jste se svazování i při studiích v Asii?
Byla jsem dvakrát v Jižní Koreji a dvakrát v Severní. V KLDR to je považováno za pornografii a za to je tam trest smrti, takže tam bych to určitě nezkoušela. Mimochodem, jsem první žena z Česka, kterou tam pustili studovat po pádu komunismu a jsem jediná na světě, kterou tam pustili dvakrát. Nikdo nechápe proč.
V Jižní Koreji, kde jsem žila od roku 2008 do 2011, jsem se svazování nevěnovala. Určitě tam také nějaké komunity jsou, ale epicentrum bondage je Japonsko. Doufám, že se tam letos dostanu na kurzy, protože jsou tam perfektní riggeři a obrovská komunita kolem nich.
Scházíte se pravidelně s dalšími členy BDSM komunity v Praze?
Nevnímám to jako komunitu, je to prostě parta přátel. S řadou jsem se seznámila skrze nějaké akce nebo fóra. Je to obrovská škála různorodých lidí od vysokoškolských profesorů a studentů, přes tatery až po lidi, kteří se starají o koně. Stává se také, že se s někým bavíte a ani nevíte, že se věnuje BDSM, a až po dlouhé době zjistíte, že tohle máte společné.
Hell parties se účastním jen jako pozorovatel, jen jednou jsem tam lehce vystupovala. Chodíme často pivo, děláme přednášky a společné akce. Teď plánujeme akce Rope Spirit, kam se vždy pozve zahraniční rigger a doplní ho vždy dva čeští riggeři, aby o tom bylo větší povědomí.
Máma je můj fanoušek
Jak často se necháváte svazovat ?
Jsou týdny, kdy jsem svázaná několikrát. Jsou týdny, kdy jen jednou. A jsou týdny, kdy se k tomu vůbec nedostanu. Není to tak, že vždy, když s někým mám sex, tak bych potřebovala být svázaná. Díky Bohu, protože to by byl trochu problém.
Kdy jste vlastně se svazováním začala?
Poprvé jsem to zkusila, když mi bylo asi sedmnáct, oslovil mě pražský fotograf Murhaaya, který fotí hodně fetiš a BDSM, že by potřeboval vyzkoušet nějaký závěs a jestli by to nemohl zkusit na mně. Souhlasila jsem, začalo mě to bavit. Pak to nějak odplynulo, našla jsem si přítele, začala jsem studovat. Bavily mě BDSM praktiky, ale stačila mi pouta, nepotřebovala jsem být svázaná. Později mi ale spousta lidí začalo psát právě v době, kdy přišla Nymfomanka. Ptali se, kde by mohli sehnat nějaké rákosky, pouta a další pomůcky. Jedna holčina se mě zeptala, kde sehnat provazy, což byla věc, kterou jsem nevěděla. Tak jsem sehnala kontakt na Ednu a díky tomu jsme se vlastně seznámily. Začaly jsme pořádat workshopy a přednášky a tak vznikl náš „svazovací vztah“.
S tím, že se věnujete bondage, se nijak netajíte. Co na to říká třeba vaše rodina?
Maminka z toho byla ze začátku špatná, když mi bylo těch sedmnáct osmnáct. Pak jsem začala studovat, takže máma věděla, že jsem normální. Navíc Shibari je, jak jsem říkala, velmi estetická věc, máma to viděla a už s tím nemá problém. Jsem za to strašně vděčná, protože jsou lidé, kteří doma vůbec nemohou přiznat, že se něčemu takovému věnují. Jejich rodiče by to nepřijali. Ale moje máma je vlastně takový můj fanoušek. Je to uvolňující, protože kdybych musela něco skrývat nebo maskovat, bych byla nešťastná.
A co další lidé ve vašem okolí? Ve škole, v práci?
Překvapila mě i reakce na univerzitě, když viděli profesoři nějaké fotky, přišli za mnou a říkali, že to je vlastně hrozně pěkné. Je to možná tím, že moji profesoři jsou více méně buddhisté a mají k té asijské kultuře blízko. Takže chápou i historii a důvod proč to člověk dělá. Zatím jsem neměla žádnou negativní zpětnou vazbu. Když fotky vyšly, tak jsem se hrozně bála, jaká bude reakce veřejnosti. Ale všichni byli pozitivní, fandí tomu... Všechno do sebe zvláštním způsobem zaklaplo.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
