Záchranářina je koníček, nikoliv profese. Není to trošku paradox?
To je. Děláme to sice dobrovolně, ale nasazení záchranné brigády v praxi nemá se zábavou nic společného.
Proto se o vaší činnosti říká, že je to řehole?
Zřejmě. Průběžné atesty, které prověřují připravenost psa do akce, nejsou procházka růžovým sadem. Když jedete na takové mezinárodní zkoušky, jste odkázáni jen sami na sebe. Musíte si postavit stan v základním táboře, zahřát se nějakým topným tělesem a musíte umět aktivovat a ovládat centrálu kvůli domluvě. Tuhle výbavu si ale nejdříve musíte donést deset kilometrů do tábora. A pak dva dny čekáte, až vás povolají do terénu, aby vás testovali. Nespíte, jste psychicky i fyzicky docela vyčerpaní, ale v tom je pointa. Jen tak zjistíte, zda jste vy i pes schopni po takové zátěži pracovat.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jak často podobné prověrky absolvujete?
Mezinárodní atesty probíhají každý rok a k tomu ještě cvičení již atestovaných psů. Na jaře a v létě máme navíc týdenní soustředění a jednou za měsíc i víkendová. V týdnu pak pravidelné tříhodinové tréninky. Aby se pes zdokonalil v práci v neznámém terénu jezdíme za novými místy i sto kilometrů.
Něčím se musíte živit. Jak to děláte, když téměř veškerý svůj čas věnujete výcviku?
Mám štěstí, že si jako sestra na jednotce intenzivní péče v prachatické nemocnici mohu napsat pár požadavků na volno. Na trénink tak jezdím občas i mezi směnami anebo po noční.
Kde berete po službě na oddělení s nejrizikovějšími pacienty sílu na další záchranu?
Záchranářská práce se psem mě nabíjí. Pro mne je to poslání, smysluplná činnost, která dodá energii. Jsem v dobré partě lidí, kterým jde o jedno - vytrénovat psa pro záchranu života. S takovou motivací jde všechno.
Jak dobrý člověk, tak dobrý pes?
V jistém směru. Tohle nemůže dělat každý. Výcvik záchranářského psa se nedá slučovat se zábavnou činností, jako je třeba sportovní kynologie nebo dogdancing. Ten, kdo si to plete, nikdy nemůže dosáhnout úspěchů. Nemůže plnohodnotně připravit psa na vrcholové zkoušky a atesty.
Proč?
Pes má pak v hlavě zmatek. To je stejné jako u lidí, kteří se věnují spoustě činností najednou. Mohou být ve všem dobří, ale nikdy nejsou v ničem nejlepší. Člověk buď musí brát záchranářský výcvik vážně a psa na praxi připraví, nebo si s ním bude více méně hrát, ale k ničemu plnohodnotnějšímu to nepovede.
Co kromě času záchranářská kynologie člověku bere?
Mně nic. Jen dává. Vybudujete si skvělý vztah se psem, který, podle mě, jiným druhem kynologie nezískáte. Můžete se na něj totiž stoprocentně spolehnout. Je to dokonalé souznění. Proto také nikdy nemohu mít v akci půjčeného psa. Pes je zvyklý na mou intonaci, na můj sousled povelů. Já ho umím číst. Podle toho, jak se pohne, poznám, kdy jaký povel potřebuje nebo kdy zachytil nějaký pach.
Potřebuje od vás povel, protože v nasazení není samostatný?
V akci je to vždy o spolupráci dokonalého psího čichu a lidského mozku. Pes neumí přemýšlet jako člověk. On si svým systémem - nejlépe proti větru - bude prohledávat terén a úkolem člověka je, aby ho navedl na místa, odkud pach nejde a pes nemá proč tam jít. Ale současně musí psovod se svým svěřencem vykrýt, tedy prohledat celý terén. Ve spolupráci psa a psovoda je naše práce nejtěžší.
Vy skutečně za psa „přemýšlíte“?
Ano. Nejviditelnější je to u vyhledávání utonulých na vodní hladině. Pes označuje a psovod vyhodnocuje. Rychlost větru, teplota vody, hloubka, ve které se tělo nachází, a mnoho dalšího ovlivňuje šíření pachu. Psovod musí vědět, jaká je hloubka v daném místě i z jaké vzdálenosti je jeho pes schopný značit pach.
A z jaké?
Rekord je asi do třiceti metrů. Před rokem psovodi z naší brigády objevili na Orlíku oběť vraždy skoro ve třiceti metrech.
Jakou šanci má hledaná osoba v jiných terénech?
V lesním terénu ji může pes zavětřit i na šedesát metrů. V sutině máme zkušenosti asi s třímetrovými hloubkovými úkryty. Horská služba dokáže označovat i pět metrů.pod lavinou. Pak existuje ještě stopařský výcvik a tam je pes schopen sledovat stopu tři hodiny starou a několik kilometrů dlouhou.
Kateřina SojkováNarodila se v roce 1985 v Ústí nad Labem. Od 4 let žila v Písku, vystudovala zde střední zdravotnickou školu a pracovala v písecké nemocnici na odděleních LDN a ARO. V roce 2011 získala titul bakalář v oboru všeobecná sestra na Jihočeské univerzitě a v roce 2012 specializaci v oboru ARIP. Letos se s přítelem přistěhovala do Prachatic, kde pracuje jako zdravotní sestra na jednotce intenzivní a resuscitační péče. Současně zahájila bakalářské studium oboru kynologie na České zemědělské univerzitě. Prvního psa si pořídila ve svých 19 letech. Od roku 2007 je členkou Jihočeské záchranné brigády kynologů a věnuje se záchranářskému výcviku. Působí zde především jako instruktor výcviku záchranných psů. V roce 2014 se stala členkou vodní záchranné služby Českého červeného kříže v Českém Krumlově. Poslední dva roky se věnuje také komerčnímu výcviku a výchově psů. |
Který terén je pro dvojici psovod-pes nejtěžší?
Říká se, že královská disciplína je sutinové vyhledávání. Hodně tady záleží na správně zvolené taktice psovoda. Psa musím posílat přes různé příkopy a neprostupná místa a pohyb mu ztěžují plechy, sutiny i kameny. Mladý pes se může někdy soustředit víc na to, kam šlape než na pach.
To právě kvůli špatnému povrchu mu někdy nazouváte botičky?
Obouváme psy jen když se zraní, nebo když jdou do terénu, kde je hodně střepů. Je to takový návlek jako dětská rukavička bez palce.
Vám jde s vašimi fenami Airou a Ashee všechno, ale specialistka jste na vodní záchranářství. Proč?
Nejde o specializaci, spíš to mé feny nejvíc baví. Obě mají rády vodu a aporty.
Co udělá pes s topícím se?
Pes vybavený postrojem doplave k člověku a nabídne se mu, aby se dotyčný mohl chytit. Nebo mu donese záchranný kruh. V reálu bych plavala se psem jako takový psycholog situace. Pes je tam samozřejmě rychleji, ale já slovně uklidňuju tonoucího. Může být vylekaný a mohl by psa v panice utopit.
A co se děje, když pes zavětří utonulého?
Když pes na několik metrů zavětří, začne štěkat. V tu chvíli zastavím člun, zkontroluji, odkud fouká vítr a jak jde proud vody. To místo si musím dobře zapamatovat nebo zadat do navigace a pak zkouším najíždět odjinud. V momentě, kdy pes zase naznačí, musím si podle spojnic udělat jasnou představu, kde se utonulá osoba nachází. Opět : pes signalizuje a já vyhodnocuji. To samé se děje v sutinovém terénu na souši. Ovšem pokud fouká prudší vítr a úkryt je spodní, štěká pes často na druhotné centrum pachu.
Co je druhotné centrum pachu?
To bývá častý jev u dlouho pohřešovaných obětí trestného činu. Tělo je někde ukryté a jeho pach dlouhodobě nalétává na místo, kde se zaráží. To může být třeba strom. Je zase na psovodovi, aby si všiml reakce psa a podle ní a větru usoudil, že správné místo nemusí být tam, kde pes štěká, ale je třeba někde za ním.
Jak úspěšně nacházíte hledané oběti?
Pokud v určeném prostoru je, tak ji najdeme. Ať už pod vodou, ledem, sutinami nebo pod zemí či na zemi.
Jak se dostáváte na nedostupná místa? Dokážete se psem slanit i z vrtulníku?
Žádoucí je přistát. Ale pokud by to okolnosti vyžadovaly, musíme být schopní slanit i z vrtulníku.
Trénovala jste to už někdy?
Zkoušela jsem to při kurzu s horskou službou před pěti lety. Víte, nikdy mě jako záchranáře dobrovolníka nenechají slaňovat samotnou. Vždycky to místo, kde vyhledáváme, mají pod kontrolou hasiči nebo policie a ti tam mají své zaškolené pracovníky, kteří mi pomohou. Já nejsem povinna tohle ovládat, ale nesmím mít strach a musím poslouchat instrukce.
Jak jste se popasovala s odbouráváním strachu?
Já věřím, že strach přitahuje špatné věci, takže se moc nebojím. A navíc je to především o hlavě. Pokud vidím, že jsem zajištěná, proč se bát?
Nikdy vás strach nepřepadl?
V novém terénu mám strach o psa. Aby někam nespadl. Může se stát, že při atestech nebo při nasazení nechají velitelé místo prohledávat jen psa, protože pro člověka je to tam nebezpečné. Pak svého psa posílám do budov nebo terénu bez nějakého plánu a kontaktu. Dám mu povel „dovnitř” a pes si pracuje sám.
Pro člověka je to nebezpečné a pro psa ne?
Taky. Ale riziko, že se na něj něco zhroutí je menší, protože je lehčí a má lepší pohyb v obtížném terénu. Nehledě na to, že já tam oběť neucítím. On ano a řekne mi to přesně a rychle. A to zvyšuje šanci na záchranu. Ač je vždy důležitý vlastní život záchranáře, neznamená to, že do nestabilního terénu nebudu muset vstoupit. A šla bych tam s rizikem, že tam můžu zůstat.
Kynologové záchranářiPsovodi záchranáři se svými speciálně vycvičenými psy zachraňují osoby ztracené v nepřehledném terénu, zavalené sutinami či lavinou, tonoucí a nově i bořící se pod ledem. Pod zemí, vodou, ledem i sutinami vyhledávají oběti přírodních katastrof, nehod a trestných činů. Záchranářů kynologů jsou ve světě tisíce, kvalitních stovky. V Česku je takových špičkových psovodů kolem padesáti. ČR má vlastní pohotovostní jednotku, která patří ke světové elitě a je vysílána k záchranným akcím do zahraničí. Do záchranářského výcviku může přijít pes v podstatě v jakémkoliv věku, do „důchodu“ odchází v 10 letech. Mezi nejvíce osvědčená plemena záchranářských psů patří německý ovčák, belgický ovčák, každý druh retrívra a ohaře, špringeršpaněl, boxer, border kolie, erdelteriér, bernský salašnický a australský honácký pes. Kvůli síle jsou vhodnější větší plemena. Nerozhoduje, zda jde o čistou rasu, uspět může i kříženec, záleží na genetické výbavě a stabilitě nervové soustavy. |
Máte strach ze smrti?
Nemám. Věřím, že co se má stát, stane se. Jestli mám umřít, v tu chvíli už to nebudu řešit. O život mi naštěstí nikdy nešlo.
A je to pravděpodobné?
Ano. Když bylo zemětřesení v Nepálu, byla jsem s kolegy udržována v pohotovosti, ale nakonec nás nepovolali. A právě při takových nasazeních může jít o život záchranáře, když se začne bortit budova.
Kolikrát jste jako členka Jihočeské záchranné brigády kynologů okusila už reálnou akci?
Zatím jen jedenkrát. To bylo prohledávání lesního terénu. Ale atesty vás připraví dokonale. Nebojíte se být nasazena. Těšíte se.
Záleží i na psu. Každý pes asi není vhodný...
Musí být k záchraně tak trochu předurčen. Musí mít silnou nervovou soustavu, dobře vyvinutý čich a musí mít zájem o člověka a odměnu - pamlsky nebo o hračku. Pokud si s ním odmalička nehrajete a nemotivujete ho odměnou, hledat nic nebude. Nevybuduje si podmíněný reflex. To je totiž princip výcviku. Pes hledá člověka, protože za to dostane odměnu.
Zmohou v téhle škole hrou něco tresty?
My maximálně zvýšíme hlas. Trestáme nepříjemnou intonací.
A učíte změnou intonace?
Ano. A polohou těla. V tom lidé často chybují, když nevědí, že třeba pokyn vpřed by měl být doprovázen i vstřícným náklonem těla či ruky. Pes pak povel daleko lépe vnímá.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Kdy poznáte, že ze psa ve výcviku elitní záchranář nebude?
Štěně přemluvíte skoro ke všemu. Až v roce nebo dvou se to začíná lámat. Tehdy teprve poznáte, jestli je pes ve všech situacích vyrovnaný. Pokud ne, zabere výcvik spoustu času a pak je lepší se na to vykašlat.
Jsou všichni záchranáři – čekatelé tak disciplinovaní, že svého nevyvoleného zodpovědně stáhnou z výcviku?
Obyčejně jsou i oni demotivovaní ze slabého pokroku psa. Sami to při srovnání s ostatními vzdávají.
Máte velmi náročné povolání i hobby, netrpí tím váš osobní život?
Naštěstí mám přítele, na kterého se můžu spolehnout. I on je vodní záchranář a kynolog. Před rokem si pořídil fenku, takže máme tři psy a náš vztah je posílený společnou činností.
Existuje ve vaší branži vůbec nějaký rodinný život?
Mám mezi psovody kolegyně, které mají rodinný život, jsou ale hodně unavené. Dělit čas mezi rodinu a výcvik psa je obtížné. Konec konců žádný volný čas není. Své dovolené obětují soustředění a po blízkých se jim pak stýská.
Vy děti neplánujete?
Ne. Je to jednoduché. Biologické hodiny mi zatím netikají. Necítím tu potřebu. Když to přijde, tak budou děti i psi a když ne, nic se neděje. Psi budou vždycky.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté seriálu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám žije v Česku? |
A byli vždycky? Proto jste se stala záchranářkou?
Odmalička jsem byla v kontaktu se psy. Tatínek měl německého ovčáka a moje sestra taky. Ta s ním dokonce absolvovala všestranný výcvik. A tak když jsem dostudovala zdrávku a postavila se na vlastní nohy, pořídila jsem si i já štěně ovčáka. Bylo mi devatenáct a chtěla jsem mít parťáka. Chodit s ním na procházky, všude ho brát a moci se na něj spolehnout. Takže jsem s Airou zkusila všestranný kynologický výcvik, ale nějak mě to nenaplňovalo. Pes byl sice poslušný, ale nikam výš to nesměřovalo. Až když jsem si náhodu přečetla článek o Jihočeské záchranné brigádě, svitlo mi. Zvedla jsem telefon a od té doby se tomu věnuji.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se dostala mezi záchranářskou elitu?
Tři roky. Prošla jsem si ale érou eléva. Považovali mě za zelenáče. Chce to hodně trpělivosti a neúnavnosti, než vás začnou kolegové vnímat jako parťáka. Já dnes sama vedu takové výcviky a snažím se nováčky naopak nepřehlížet. Pokrok se pak dostaví rychleji.
Co přimělo vaše kolegy k tomu, že vás tehdy přestali přehlížet?
Úspěchy. Jak rostla výkonnostně moje fena, táhlo to i mě. Začaly jsme sbírat ocenění a já cítila čím dál větší smysl v tom, co dělám.
Teď už nikoho přesvědčovat nejspíš nemusíte. Stále vás neopustily touhy po naplnění v tomhle směru?
Rádi bychom s přítelem vybudovali chovnou stanici německých ovčáků zaměřenou pouze na záchranářskou linii. Ta naše nejmladší fenka už má rodiče vybírané s ohledem na vhodné geny. Pes záchranář nemusí mít nutně „papíry“, ale potřebuje dobrou genetickou výbavu. A může-li dostat věno od rodičů, bude ve výcviku kráčet mílovými kroky. Nic takového u nás zatím asi nikdo nezaložil.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
