Jak se s vámi pozůstalí na podobě proslovu domlouvají? Dávají vám konkrétní instrukce co říct, nebo řeč vymýšlíte sám?
Je to případ od případu. Nejčastěji smuteční řeč vzniká tak, že rodina při sjednání pohřebních služeb vyplní formulář o zesnulém, ze kterého já čerpám informace do řeči. Několikrát se stalo, že si chtěla rodina napsat smuteční řeč sama a před pohřbem mi ji předala, abych měl čas se s ní seznámit a případně si to upravit, aby mi to šlo „přes pysky“.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Stalo se někdy, že vám takto rodina připravila řeč, která obsahovala něco, co vám vyloženě nesedělo, a říkal jste si, že je nevhodné říkat to na pohřbu?
Několikrát. Třeba jsem měl problém se smuteční řečí, která byla dělaná přímou řečí. Rodina jakoby mluvila k zesnulému, ale přitom jsem mluvil já jako člověk, který ho prakticky neznal. Další věc je, že často bývají v úvodu smuteční řeči básně. A některé je opravdu těžké zarecitovat. Sám mám problém se sykavkami, a když je tam spousta „s“, tak mi to nejde.
S kolika nebožtíky jste se za svou kariéru smutečního řečníka už loučil?
Nedávno jsem to počítal a je to něco mezi osmnácti sty a dvěma tisíci zesnulými.
Jaké kolonky zahrnuje formulář, který rodiny vyplňují?
Je tam všechno. Jméno, příjmení, datum narození, místa, kde v průběhu života člověk žil, obor, ve kterém se vzdělal. Jsou tam zaměstnání, která vykonával, rodinní příslušníci, manželka, sourozenci, děti. Také záliby, povahové vlastnosti a rysy zemřelého. Je tam i prostor na to, když chce rodina vyloženě něco zdůraznit nebo říct přímou řečí.
Pokud tedy rodina nemá žádné zvláštní požadavky, tak pouze doplníte tyto údaje z formuláře do univerzální řeči?
Přesně tak. Mám zhruba čtyři typy smutečních řečí, které střídám. Přeci jen jsem řečník na menším městě, kde se rodiny opakují, jsou tam prakticky stále ti samí lidé. Nechci, aby slyšeli pokaždé tu samou řeč.
Někdy se zdá, že nebožtík je ve smuteční řeči tak trochu idealizovaný. Z tyrana se stává milující otec a vzorný kamarád. Na pohřbu si zkrátka negativa nechceme připomínat. Není proto smuteční řeč z povahy věci tak trochu pokrytecký žánr?
Když se to takto řekne, tak asi trochu je. Ale rodina ve chvíli, kdy ztrácí svého člena, asi ani nechce přemýšlet nad jeho negativními vlastnostmi. Někdy, když si člověk podle rodiny nezaslouží, aby měl hezkou řeč, tak mu ji ani nedají. Řeknou třeba: „Co bychom tam říkali, když to byl ožrala...“ Nebo zvolí místo smuteční řeči formu poděkování, které je obecnější a o povahových rysech se v něm nemluví. Někdy mi rodina do formuláře přímo napíše třeba: „Nezmiňovat, že byl milující tatínek.“ Takovéto textové části, které vyzdvihují povahové vlastnosti, ale v univerzální řeči ani nemám. V proslovu nejsou, pokud je tam vyloženě rodina nenapíše.
Setkal jste se s tím, že by rodina chtěla připomenout i negativní vlastnosti nebožtíka?
Také. Nebožtíkem byl pán, který byl několikrát ženatý. Jeho rodina chtěla vyzdvihnout to, že i s předchozí rodinou a dětmi měl špatné vztahy.
Jak se vám to četlo?
Ta rodina měla obřad v úzkém rodinném kruhu. Lidé, kteří si navzájem řekli, že to tak chtějí přečíst, to tak slyšeli. Takže jsem s tím neměl problém.
Vlastimil ČtverákNarodil se roku 1984 v Roudnici nad Labem, kde dosud žije. Vystudoval střední průmyslovou školu v Roudnici nad Labem. Začal studium fakulty strojní ČVUT v Praze, které však kvůli uměleckým zájmům nedokončil. Pracoval jako konzultant ekologie a energetiky pro ministerstvo životního prostředí. V pohřební službě pracuje od roku 2009, posledních pět let jako ředitel. |
Mají pozůstalí někdy požadavky, které jsou z vašeho pohledu bizarní?
V smuteční řeči příliš ne, ale jsou jiné situace v pohřebnictví, které se vám zdají strašně bizarní. Jeden pán třeba kdysi dělal pohřeb své přítelkyni a přál si se zesnulou zůstat v obřadní síni o samotě. Když pak vycházel, tak měl její make-up na svém obličeji... Jindy zase rodina požadovala, aby řeč byla vtipná, což se mi moc nezdálo. Nakonec jsem si ji tedy připravil, byla taková lehce ironická, což se jim ale nelíbilo. Zůstali jsme tedy u tradiční řeči, ale rodina se smála stejně i u ní. Vlastně se hodně smáli už při sjednávání toho pohřbu. Možná to bylo ze stresu, každý se s tím srovnává jinak. Byla to velmi veselá rodina. Už jsme předtím pohřbívali dva její členy a u obou to probíhalo podobně. Ale toto není časté chování. Pozůstalí jsou obvykle stále v šoku z úmrtí a v podstatě dělají to, co jim řeknete. Musí se k nim proto přistupovat s empatií.
Jaká je vaše role na pohřbu? Pronášíte jen smuteční řeč nebo zajišťujete organizaci celého pohřbu?
Jak kdy. V naší roudnické pohřební službě pohřby organizuji, protože jsem tam vedoucí. Ale jsou i pohřební služby, které si mě objednají pouze jako řečníka. Tam mi zaměstnanec pohřební služby řekne jednoduše, po které jdu písničce a kdy zajede rakev. Když zařizuji celý pohřeb, tak sjednám obřad, zjistím od rodiny, jak si to představuje, vyrobím jim parte, tedy smuteční oznámení. Pak jedeme s kolegy pro tělo do nemocnice, přivezeme ho k nám do pohřební služby. Tam ho oblékneme a uložíme do chladícího zařízení. V den obřadu přinášíme květiny a vyzdobíme obřadní síň podle přání rodiny. Půl hodiny před obřadem přijde rodina, domlouvám se s nimi, říkám jim, jak obřad bude probíhat. Případně jim zesnulého nebo zesnulou ještě ukážu. Při obřadu nastupuji jako řečník. Po konci obřadu všechny vyzvu, aby mě následovali v projevech soustrasti.
Pro koho se smuteční řeč píše nejobtížněji?
Pro děti a mladé. Nemám to rád, protože o nich není prakticky co říct. Jejich život byl tak krátký. V těchto případech volíme spíš poděkování, což je forma smuteční řeči, která neobsahuje životopisné údaje. Není to pro mě obtížné proto, že bych to nějak prožíval. Za roky, co řeči dělám, jsem otupěl, takže je mi prakticky jedno, jestli je to dítě nebo starý člověk. Sám děti nemám, ale vím, že kolegové, kteří mají děti, tak třeba nedokážou dítě do rakve obléknout. Pro mě je to opravdu už jenom práce, jinak bych se z toho zbláznil.
Nebyl pro vás problém naučit se s tím mrtvým tělem pracovat? Především po psychické stránce...
Já jsem se na to těšil hned od začátku. Odmalička mě to zajímalo. Když jsem se k tomu dostal, tak to bylo zvláštní, ale určitě nic, k čemu bych měl odpor. Mně nevadí ani těla ve stádiu rozkladu. Na zápach si člověk zvykne. Zesnulého oblékáme a líčíme podle přání rodiny. Jednou se mi stalo, že pán přinesl fotografii maminky zamlada, podle které to rozhodně nešlo udělat. Ale nakonec byl spokojený.
Oblečení pro nebožtíka vám tedy dají? Nebo si jej vybíráte sami?
Většinou nám ho dají. Dnes už neplatí úzus, že člověk musí být v obleku. Někdy měl zemřelý oblek naposledy na svatbě a od té doby ne. Oblékáme ho do toho, co rád nosil. Třeba rybářovi rodina přinese rybářské oblečení a vestu. Tento týden jsme měli pohřeb pána v pyžamu. Pokud rodina nepřinese žádné oblečení, tak musíme obléct univerzální černý rubáš.
Jak jste se učil nanášení make-upu?
Neučil jsem se to na žádném kurzu. To člověk asi musí dostat do ruky sám. Tradiční make-up na těle nedrží. Kosmetika je na bázi tuku a tuk se nedá roztírat na studené tělo. Používáme proto akrylové barvy. Není to nic, co byste si chtěla dát na obličej.
Co vás na té práci baví?
Smuteční řečnění je svým způsobem exhibice. Tím, že jsem řečník na malém městě, jsem tam známý. Baví mě to. Naše práce je zároveň hodně zodpovědná. Na smuteční řeči nesmíte nic zkazit. Když zkazíte pohřeb, nemůžete to napravit, nemůžete rodině říct: „Zítra to uděláme lépe.“
Může smuteční řečník projevovat své emoce, ať už je to smutek, nebo i smích, když nastane z vašeho pohledu komická situace?
Neměl by. Řekl bych, že každý řečník má vytvořenou jakousi svoji roli, kterou žije i svůj osobní život. Řečníci jsou už tak otupělí, že emoce nedají najevo. Já jsem mluvil na pohřbu vlastní babičky a strejdy. Ani při jednom z nich jsem neměl žádné emoce, i když před pohřbem ano. Na malém městě jsou v každé čtvrté rodině moji známí. Ale jakmile vejdu do obřadní síně, tak mě nerozesměje ani nerozbrečí nic. Mám to zautomatizované. Řadu odstavců smuteční řeči třeba znám nazpaměť. Je to i proto, abych mohl udržovat oční kontakt s pozůstalými, aby neříkali, že jen čtu z papíru. Jen jednou jsem brečel, když zemřela kamarádovi maminka. To byla asi moje čtvrtá řeč. Byl to můj spolužák, a když jsem ho tam viděl brečet, tak jsem začal také.
A co ty komické situace?
My se smějeme ještě v zákulisí obřadní síně. Říkáme si vtipy, ještě když hrají první dvě písničky. Pak udělám poker face a vejdu do obřadní síně. Samozřejmě úcta k zesnulým musí být. Ale černý humor k této práci zákonitě patří. Jinak bychom se tam všichni zbláznili.
Sledujete reakce pozůstalých přitom, co pronášíte smuteční řeč?
Sleduji. Rozpláču je všechny. Ještě se s kolegy hecujeme stylem: „Tamtu nerozbrečíš.“ Ale rozbrečím, vždycky.
Pozná se povedený pohřeb právě tím, že se všichni rozpláčou?
To ani ne, oni můžou plakat i kvůli něčemu jinému. Jednou dcera zemřelého omdlela, a když ji její manžel zachytával, tak jí kompletně strhl šaty, takže ležela před hrobem nahatá. Tam všichni brečeli. Připadalo jim to dojemné. Ale neřekl bych, že to byl povedený pohřeb. Ten se pozná tak, že rodina poděkuje. A přijdou znova. Neříkám, že chci, aby ta rodina chodila pořád, ale když se jim to stane, tak ví, že pohřeb u nás bude kvalitně odvedený.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Bývá rakev při pohřbu vždy uzavřená?
Oficiálně zákon neumožňuje, aby byla otevřená. Vystavení umožňuje jen přes vitrínu. Pozůstalí by se neměli s tělem dostat do kontaktu. Ovšem praxe je jiná. Jsou náboženské obřady, kdy pozůstalí chtějí být u těla, chtějí si ho třeba i sami obléknout. Měli bychom jim to umožnit. Na Moravě je úplně běžné, že jsou v kostele během obřadu rakve otevřené.
V amerických filmech často vidíme, že smuteční řeč pronáší přímo příbuzný nebo kamarád zesnulého. Setkáváte se s touto praxí také?
Setkávám, ale je to jeden z padesáti pohřbů, kdy chce mluvit někdo z rodiny. Spousta lidí si tu řeč pro rodinného příslušníka připraví, ale když má dojít na věc, tak na to nemá nervy. Souvisí to s tím, že třeba v Americe berou pohřeb a smrt vůbec úplně jinak než tady u nás. Tady je to pořád tabu, něco špatného. V Americe už smrt berou jako přirozenou součást života a rozloučení chápou jako oslavu života člověka. U nás je to ale stále spíš takové truchlení. Částečně je to i přístupem pohřebních služeb. Neměly by zůstávat ve starých stereotypech.
Zůstávají?
Vidím to tady na Praze. Nelíbí se mi, že k tomu přistupují tak automaticky. Pohřby se dělají v obřadních síních po půlhodině. Rodina, která čeká na obřad, ještě slyší smuteční řeč a hudbu předchozího obřadu. Vidí vycházet předchozí rodinu ze síně a už je ženou na další obřad. Myslím, že obřad by měl být unikátní. Když rodina má představu, jak by měl vypadat, my jim to umožníme. Měli jsme zemřelou paní, která jezdila na skútru a před smrtí vyjádřila přání, mít ho u rakve. Tak jsme to umožnili. Jsou to věci, ve kterých rádi vyjdeme vstříc. Pro rodinu to hodně znamená a my jim chceme v těžké situaci pomoci.
Musí to být trochu deprimující jednat stále s lidmi na pokraji zhroucení, kteří prožívají zármutek.
Nesmíte si to pustit k tělu. Musíte všechno odkývat, říct, že je to strašná situace, ale zároveň zůstat nad věcí.
Když právě neřečníte na pohřbech, tak děláte baviče a moderátora společenských akcí. Jak to jde dohromady?
Můj kamarád psycholog říkal, že to je přirozená kompenzace. Říká, že bych se zbláznil, kdybych dělal stále jenom smutného. Že prý druhou stranu musím dělat něco, čemu se ostatní budou smát. Samozřejmě je to někdy i tak, že děláte baviče ve chvíli, kdy vám není do smíchu, bolí vás hlava a zuby. Zrovna tak je to na pohřbech, kdy se mi chce třeba smát, ale dělám smutného. Někdy jsem z toho unavený.
Kde všude děláte baviče?
Na maturitních plesech, svatbách a narozeninách. Nejraději mám plesy, protože ty mají nějaký řád. A je tam více lidí, což mám raději. Je pro mě stresující, když vystupuji před menším počtem lidí. Když ale vyjdu před sál, kde je třeba šest set posluchačů, tak to pro mě problém vůbec není. Možná tím, že je to anonymnější.
Řekl byste, že jste exhibicionista?
Určitě. To by řekli všichni, kdo mě znají.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté projektu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám v Česku žije? |
Stalo se vám při pohřbu někdy nedorozumění nebo trapná situace?
Ono se jich stalo víc. Často to jsou maličkosti, kterých si pozůstalí ani nevšimnou. Ale když zkazíte jméno, tak to je špatné. To se mi stalo jednou. Otevřel jsem desky a začal jsem číst, jmenoval jsem nebožtíka. Pozůstalý syn mě v tom zastavil: „Počkat, počkat, to je nějaká mýlka.“ Měl jsem totiž desky někoho jiného.
Existují dnes ještě plačky?
Placené ne, ale na menších městech chodí zadarmo v podstatě pořád ty samé paní, některé i zpívají. Myslím, že to je pro ně takové kulturní vyžití. I když nebožtíka neznají, tak se lépe obléknou a jdou.
Co hudba na pohřbech. Je to stále to samé? Nebo jsou v tomto pohřby rozmanité?
Moc ne. Třeba Věru Špinarovou, Tučného nebo Spáleného si doma opravdu nepustím. Když to hrají v radiu, tak hned přepínám, protože to jsou asi nejčastější interpreti, kteří se hrají na pohřbech. Už jsem na to alergický, nemohu to slyšet. Zvlášť když stojím v obřadní síni, hraje Špinarová a já vím, že bude mít čtyři a půl minuty, kdy musím nehnutě stát.
Když je zesnulý mladý člověk, tak pozůstalí nosí všechnu možnou hudbu, třeba od Led Zeppelin, několikrát jsme hráli i techno. Třeba klukovi, který zemřel při honičce s policií, a v písničce se zpívalo: „Policajti nás honěj, už nás nedohoněj!“
Je cena za smuteční řeč jednotná nebo se odvíjí od délky?
Mám dva tarify. Když je to delší životopisná řeč, kterou musím připravovat, tak je to 400 korun. Za dvě stovky je obecné poděkování, kde jen doplním jméno zesnulého. Smuteční řeči jsou pro mě spíše jen přivýdělek.
Je mezi pohřebními službami velká konkurence?
U nás v Roudnici jsme jen my, máme tak trochu monopol. I když také nám tam někdy přijedou pro nějaká těla do nemocnice. My nejsme takoví, že bychom každé tělo chtěli pro sebe. Tady v Praze je velká konkurence, je tu 150 pohřebních služeb a snaží se uživit, jak se dá. Jsou tu tři velké pohřební služby, které „schramstnou“ skoro všechno. Ostatní po nich jen paběrkují.
Jak jste se k práci v pohřebnictví dostal?
Moderoval jsem kdysi maturitní ples syna mého kolegy, který si mě tam všiml. Rok poté se stavil u mojí maminky v práci a řekl jí, že by mě chtěli do pohřební služby jako řečníka, protože jejich řečník onemocněl. Byl jsem nadšený. Tak jsem tam začal dělat. První pohřeb byl shodou okolností pohřeb toho bývalého řečníka. Byl to symbolický vstup. Zdědil jsem po něm některé verše a řeči.
Dnes už pracuji v pohřební službě šestým rokem, a pět let jsem ředitel roudnické pohřební služby. Dokonce tam i přímo nad pohřební službou bydlím, mám tam služební byt. Jsem na telefonu dvacet čtyři hodin denně a dost se práci podřizuji, protože když mi zavolají, že někdo umřel, tak musím ihned vyjet s pohřebákem a přivést ho k nám do chladicího boxu. Soukromý život jde tedy trochu stranou. Dovolenou nemůžu mít déle než týden, protože bez řečníka se déle nevydrží.
Pokud dovolíte poněkud morbidnější otázku, přemýšlel jste někdy o vlastním pohřbu?
Přemýšlel. Já bych si chtěl nahrát vlastní video, v němž budu vystupovat a ten pohřeb si odřečním. Rád bych si to udělal už teď, a když mě potká nějaká další životní událost, tak si to budu aktualizovat. Písničky už mám vybrané. Ale kolegové si dělají legraci, že mi to udělají bez obřadu, prý si nic nemám připravovat.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
