Patří děti v předškolním věku na politické mítinky?
Děti v předškolním věku podstatu podobných akcí pochopit nemohou, i když se ji rodiče budou snažit přiblížit. Emoce, které na takovém mítinku létají vzduchem, dítě vnímat samozřejmě bude. Jeho reakce však záleží na reakci rodičů. Klíče k orientaci v okolním dění totiž v tomto věku děti hledají právě u nich. Pokud rodiče dokážou být na místě v klidu a zvládat situaci, bude ji zvládat i dítě.
Účast s dítětem je tedy v pořádku, pokud rodiče zachovají klid?
Dítě může vnímat rozruch, který se děje kolem něj a může prožívat negativní emoce, například pokud vedle něj bude někdo sprostě nadávat. Ve chvíli, kdy tam budou rodiče jakožto modelové postavy a uvidí, že to s nimi nic nedělá, tak by mělo spíše zrcadlit emoce rodičů a orientovat se podle jejich přístupu.
A co děti ve školním věku, jak je zapojovat do politického života?
To je jiné u dětí na prvním a druhém stupni. Děti na prvním stupni budou beze zbytku přebírat politické názory a postoje svých rodičů. Účast na demonstracích pro ně může být podnětem či ukázkou, že občan nemá být lhostejný vůči tomu, co se kolem něj děje. Děti na druhém stupni mají schopnost vytvářet si vlastní názory, proto bych jako aktivní rodič dala takovému dítěti na výběr, zda se demonstrace účastnit chce, nebo nechce.
Může mít negativní dopady, pokud rodiče nutí chodit starší děti na specifické politické akce?
K politice se dítě začne vztahovat okolo 12. roku, kdy dochází k rozvoji abstraktního myšlení, morálky, introspekce a hodnocení. Ke své politické identitě se stejně propracuje. Když mu ale bude rodičem něco vnucováno, spíše se postaví do opozice.
Dostaňme se k příkladu političky Kristýny Horynové, která na akci v Kopřivnici s dítětem na krku konfrontovala předsedu hnutí ANO Andreje Babiše. Nechci se vás ptát na hodnocení ženy, jen mě zajímá, jak může takovou situaci vnímat dítě?
Konkrétní kauzu neznám, ale na podobné případy můžeme nahlížet dvojím způsobem. Rodič, který se nebojí jít do konfliktu či vyhrocenějšího střetu, dítěti ukazuje, že může bojovat samo za sebe. Učí ho určitému sebevědomí, že má projevovat vlastní názor. Dotyčné dítě to pak převezme a může to mít v lecčem jednodušší.
Vždy záleží na míře a způsobu. Obecně platí, že rodič je pro dítě v předškolním věku modelem a základním způsobem učení je pro něj imitace. Tudíž se dá předpokládat, že to, co dítě vidí, dříve či později bude napodobovat.
Karolina Diallopsycholožka a psychoterapeutka věnující se dětské psychologii v Psychoterapeutickém centru Řípská
Pokud vím, vy jste studovala i Policejní akademii. V případě, o kterém se bavíme, se zdá, že se zdráhají zasáhnout příslušníci ochranky. Může přítomnost dítěte komplikovat zásah?
Ve chvíli, kdy by mělo dojít k zásahu do tělesné integrity rodiče, tak dítě může zažívat pocit zmatku a ohrožení. To je pak diametrálně odlišná záležitost. Například uvědomělí policisté si v praxi dávají velký pozor na to, aby dítěti nevznikla žádná psychická újma. Jaký byl konkrétní motiv ochranky v tomto případě, nevím, ale dítě určitě může být dostatečným důvodem, proč nezasahovat tak urputně, jako kdyby tam nebylo.
V souvislosti s mítinky je velké téma využívání dětí k politickému marketingu, například prostřednictvím focení. Může jim to způsobit nějakou újmu?
To je spíše etická otázka. Dítě v těchto případech nerozhoduje samo za sebe a stává se objektem, který je předkládán politikovi. Psychologicky to v daný moment žádnou škodu dítěti nenapáchá. Otázkou je, co to může způsobit za pár let, až si dítě bude prohlížet fotky a uvidí sebe coby batole s politikem, s jehož názory nebude souhlasit.
Potom může nastat moment, kdy se bude cítit svými rodiči zneužité a může se to promítnout i do jeho vztahu k nim. Problémy to pak může vyvolávat například i ve školních kolektivech. Rodiče si tedy mají položit otázku, jestli moment, kdy se dítě vyfotí s usměvavým politikem, stojí za případné pozdější problémy.
