Hlavním cílem teroristů nejsou přímé ztráty nepřítele, ale vyvolání strachu a paniky. Je tedy možné bránit se terorismu jeho ignorováním?
Ignorováním se bránit nelze, protože strach mezi obyvatelstvem je reálný, byť jej mnozí autoři označují za iracionální. Skutečnost, že s tisíckrát větší pravděpodobností zahynete při dopravní nehodě než při teroristickém útoku, žádného občana Francie po nedávných událostech neuklidní. Ať už je strach založen pouze na pocitech, nebo na reálném nebezpečí, je významným faktorem v zemi, která zažila teroristické útoky, a nelze se mu vyvarovat.
Oldřich Burešje vedoucím katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha a vedoucím Centra pro bezpečnostní studia tamtéž. Přednáší rovněž na politologickém institutu Univerzity Karlovy. Dále je členem externího poradního týmu ministra zahraničí a poradní komise pro bezpečnostní výzkum ministerstva vnitra. Ve svém výzkumu se primárně zaměřuje na problematiku privatizace bezpečnosti, boje proti terorismu a operací na udržení míru. |
Na druhou stranu politikové, kteří musí na útoky reagovat, se ocitají ve schizofrenní situaci. Musí sice přesvědčovat veřejnost, že dělají vše pro zajištění bezpečnosti, zároveň však musí - alespoň ti pragmatičtější - přiznat, že stoprocentní ochrana není možná. Snahou teroristů přitom je vyvolat dojem, že stát selhává v základní funkci zajištění ochrany občanů.
Po nedávné vraždě francouzského kněze v Normandii oznámil deník Le Monde, že nebude zveřejňovat fotografie útočníků. Může takové opatření teroristy od útoků odradit?
Odradit je to určitě nemůže. Je sice pravda, že publicita je důležitou součástí fungování terorismu - kdyby o útoku nikdo nevěděl, tak by nevyvolal dostatečnou paniku, což je klíčové - jenže logika útoků se změnila. Zatímco takzvané staré teroristické organizace typu IRA či ETA chtěly především přitáhnout pozornost ke svým činům, než zabít množství lidí a napáchat velké škody, u nových útoků je vraždění cílem samo o sobě. Mediální prezentace je pouze zveličuje.
Armádní analytik Otakar Foltýn hodnotil při nedávném rozhovoru pro Českou televizi stav opačně. Co se týče reálného dopadu, jsou podle něj teroristé neefektivní, jejich doménou je „mediální bojiště“...
Mediální složka je důležitá, ale nevěřím, že by ubylo teroristických útoků, i kdyby západní média nezveřejňovala fotografie teroristů a snažila se o útocích citlivěji informovat. Zejména pro teroristické organizace jako al-Káida nebo Islámský stát je prvořadá maximalizace počtu obětí a brutalita provedení.
Nemohla by omezená publicita alespoň snížit počet osamocených jedinců, kteří se přes média a internet sami radikalizují?
Nejsem si jistý, ti lidé mají různé pohnutky. Stále se vede debata, jestli je vůbec možná „seberadikalizace on-line“ u většího počtu jedinců, byť některé nedávné případy tomu nasvědčují. Problém médií však spatřuji v tom, že kvůli zvýšení čtenosti a příjmů z reklam informují především o tragických událostech, které přitáhnou pozornost veřejnosti. Méně se pak věnují zprávám o protiteroristických opatřeních, včetně nudné a nezáživné legislativy.
Když člověk otevře noviny nebo zapne televizi, může nabýt dojmu, že se kolem něj dějí jen samé teroristické útoky a válečné konflikty, což nevystihuje skutečnost. Jenže s tím lze těžko něco dělat. Navíc pozitivně laděné zpravodajství zavání obdobím komunistického režimu před rokem 1989, takže obzvlášť v zemích východní Evropy bych k tomu byl skeptický.
Na hlídání radikálů není dost lidí
Časopis Time se na jaře ptal, proč se právě Evropa stala novým bojištěm teroristů, a sám si také hned odpověděl - mohou za to prý „líhně radikálů“ v některých evropských metropolích, kde směs špatné integrace a tíživých sociálních podmínek přispívá k radikalizaci mladých lidí. Jak je možné, že podobnou krizí neprocházejí Spojené státy?
Já bych si nebyl zcela jistý, zda se do určité míry neděje ve Spojených státech totéž, byť je situace muslimského obyvatelstva jiná. Liší se jednak celkovým počtem, který je ve Spojených státech výrazně nižší, ale také koncentrací v ghettech na předměstí francouzských, belgických i dalších západoevropských měst. Uvádí se také, že muslimská populace ve Spojených státech je více ekonomicky i sociálně začleněná, nepatří mezi chudší vrstvy obyvatelstva, které mají problém sehnat práci. Jejich etnický profil je také pestřejší, přišli do země z celého světa.
Na rozdíl od evropských integračních modelů je americký „melting pot“ úspěšnější. Muslimové se spíše identifikují se Spojenými státy než je tomu třeba ve Francii. Běžně tam uslyšíte, že jsou „Arab Americans“ nebo „Moroccan Americans“, zatímco ve Francii jsem nikdy neslyšel, že by se někdo označil za francouzského Maročana nebo marockého Francouze. Amerika má výhodu, že je vnímána jako imigrantská země, kde mají všichni podobnou šanci se prosadit. Ta tradice u nás není a evropská koloniální minulost tomu také nepřidává.
V nedávném rozhovoru jste uvedl, že radikalizovaných muslimů může být jen ve Francii až šestnáct tisíc a že bezpečnostní složky nemají šanci takové množství lidí sledovat. Jak se tedy můžeme bránit?
Ty údaje vyplývají z různých studií a odvolávají se na francouzské zpravodajské služby, které upozorňují, že nelze tolik lidí najednou monitorovat a sledovat je 24 hodin denně. Na nepřetržité hlídání jednoho člověka je potřeba dvacet až čtyřicet lidí, což překračuje kapacity bezpečnostních složek, dokonce i těch velkých a sofistikovaných, jaké má Francie. Není to lidsky, materiálně ani technicky zvládnutelné.
U řady útoků z poslední doby panuje podezření, že se pachatelé nikdy do přímého kontaktu s teroristickou sítí nedostali, pouze se k ní přihlásili, čehož teroristé následně využili k sebepropagaci. Jaký je reálný dosah Islámského státu? Organizují se evropské útoky na Blízkém východě?
Již dříve se spekulovalo třeba o útocích v Madridu (při bombových atentátech v roce 2004 zemřelo 192 lidí - pozn. red.), zda jsou dílem přímo al-Káidy, její evropské či lokální buňky, jestli získali teroristé výcvik či finance v zahraničí, nebo se pouze ideologicky inspirovali. Míra napojení na teroristické organizace byla a je sporná, u jednotlivých případů se zjistí až během vyšetřování.
Je však známo, že se Islámský stát snaží přesvědčit některé své zahraniční přívržence, aby raději zůstávali v Evropě a páchali zde teroristické útoky, než aby jeli všichni bojovat na frontu do Sýrie nebo Iráku.
Teroristům pomáhá špatná zpravodajská spolupráce
Na rozdíl od akcí osamocených jedinců vyžadovaly masakry v Paříži a Bruselu dlouhodobou přípravu včetně shánění či výroby zbraní a koordinace logistiky. Jak je možné, že zpravodajské služby nedokázaly včas zasáhnout?
To je samozřejmě milionová otázka. Některé větší, koordinované útoky jako v Paříži a zřejmě i v Bruselu, v minulosti pak v Londýně či Madridu, vyžadovaly jistě čas na přípravu plánování. Že nebyly odhaleny, tedy můžeme vnímat jako určité selhání zpravodajských služeb.
Já si to vysvětluji - kromě již zmíněného počtu sledovaných osob, který převyšuje možnosti dohledu - také nedostatečným sdílením zpravodajských informací mezi členy Evropské unie. Teroristické skupiny využívají při plánování a realizaci akcí skutečnosti, že pravomoci bezpečnostních složek zpravidla končí na hranici národních států.
Chystají se v této oblasti nějaké změny?
Vznikají nové nástroje. Třeba integrovaná databáze Europolu shromažďuje údaje o zahraničních bojovnících - kolik jich odešlo, kolik se jich vrátilo, co v Sýrii nebo Iráku přesně dělali a jaké představují nebezpečí. Vše ale závisí na ochotě jednotlivých států sdílet informace s ostatními. Přitom se uvádí, že do databáze Europolu přispívá devadesáti procenty všech údajů pouze pět zemí. Z toho většina dat pochází ze Spojených států.
Ministr vnitra Milan Chovanec prohlásil, že se česká policie zaměří na ochranu takzvaných měkkých cílů, nakoupí bezpečnostními rámy a bude se podílet i na zajištění ochrany privátních akcí. Jedná se o politické gesto, nebo České republice skutečně hrozí teroristické útoky?
Ministr Chovanec se jako každý jiný politik snaží uklidnit veřejnost, že dělá vše pro zajištění bezpečnosti občanů. Otázkou je, zda jsou prostředky vynakládány v tom kterém případě na účinná opatření. Možná ještě závažnější je však dilema, zda opatření nezacházejí příliš daleko a neomezují základní svobody v demokratické společnosti.
Pokud nás omezení donutí měnit náš běžný život - přestaneme chodit nakupovat nebo nezajdeme na fotbal - teroristé vyhráli. Je proto nutné vyvážit bezpečnostní opatření a základní svobody. České republiky se to zatím ještě tolik netýká, ale třeba ve Francii se už uvažuje o odebírání pasů a zavírají se první mešity (o zavírání mešit ve Francii jsme psali zde), takže to vyvažování bezpečnosti a svobody je tam daleko komplikovanější.
Autor bezpečnostní koncepce ministerstva vnitra uvedl, že „těžiště přijímaných opatření by mělo spočívat v posilování schopnosti laiků rozpoznávat možná rizika“. Může veřejnost přispět k prevenci terorismu?
Dle autorů koncepce občané zřejmě měli být především více ostražití a vnímat třeba, když někdo z jejich okolí zpřetrhá všechny vazby se svými přáteli, začne se jinak oblékat, případně si nechá narůst plnovous, začne navštěvovat podezřelé webové stránky a komunikovat přes ně. Následně by měli upozornit příslušné autority, že možná není vše v pořádku. Některé západní státy k tomu účelu zřídily speciální hotliny, jejich účinnost je však teprve zkoumána.
Islámský stát zmizet může, jeho bojovníci ale zůstanou
Francie prodloužila po masakru v Nice výjimečný stav, který je vyhlášen už přes osm měsíců. Policie již provedla razie v tisících domácností. Přináší takový zásah do svobody obyvatel adekvátní výsledky?
Prodloužení výjimečného stavu ve Francii je pochopitelnou reakcí tamních politiků, kteří museli po útocích přijmout nějaká viditelná opatření. Je to zároveň zářný příklad nutnosti balancovat mimořádná opatření s běžným fungováním společnosti. Dlouhodobě totiž žádná společnost ve výjimečném stavu fungovat nemůže.
Množí se zprávy o ruských „továrnách na trolly“, které svou činností dále polarizují evropskou společnost a rozdmýchávají protimigrační vášně. Jakou roli hraje Rusko v současné bezpečnostní krizi?
Rusko má dost problémů s terorismem samo o sobě. Nicméně souhlasím, že jeho využívání dezinformačních kampaní k šíření vlastních cílů a vidění světa přispívá u části evropských obyvatel - včetně České republiky - k pocitu, že je jejich stát nechrání a neposkytuje jim všechny informace. Ruská propaganda se totiž snaží vyvolat pocit, že všechno je možné a žádným informacím se nedá věřit.
Pokud by vojenské tažení proti Islámskému státu dospělo do zdárného konce a samozvaný chalífát by byl poražen, ustanou také teroristické útoky v Evropě? Nebo je islamistický terorismus jev, s nímž se musíme do budoucna naučit žít?
Ačkoli se nám v minulosti podařilo eliminovat značnou část al-Káidy a vyhnat ji z Afghánistánu, tato teroristická skupina funguje dodnes. Já se obávám, že obdobně by tomu bylo v případě nyní „úspěšnějšího“ Islámského státu. I kdyby byl poražen na teritoriích v Sýrii a Iráku, která dnes kontroluje, neznamená to jeho konec.
A kdyby přece jen Islámský stát zmizel, z těch lidí, kteří získali bojové zkušenosti v jeho řadách, se do Evropy dříve či později dvacet až třicet procent vrátí zpátky. Navíc i před vznikem Islámského státu měla Evropa dlouhou zkušenost s terorismem všeho druhu, nejen islamistického. Na druhou stranu, čím déle bude Islámský stát existovat, tím víc lidí získá bojové zkušenosti a tím víc lidí inspiruje k terorismu.
Vítěz bude ten, kdo přesvědčí lidi. Bombardování nemá smysl, říká zajatec IS:
3. prosince 2015 |
