Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Pracujeme na covidovém oddělení na pozici sanitářů, což znamená, že naší úkolem je míchání desinfekcí, desinfekce povrchů, v případě, že jsme venku, tak vynášení prádla, přivážení obědů, tedy taková klasická sanitářská práce. Plus pokud máme štěstí na sestřičku nebo jsme i sami proaktivní, můžeme si vyzkoušet odběry z nějakých invazních vstupů nebo zkusit pod dohledem naředit antibiotika“, říká studentka 4. ročníku medicíny Kateřina Hrušková, která pomáhá s covidovými pacienty ve vinohradské nemocnice v Praze.
O covidové pacienty se staráte přímo vy?
Byla by chyba si myslet, že když je medik na kovidovém centru, že zastoupí práci doktora, to opravdu ne.
Jací lidé na covid centrech dnes leží?
Teď po Vánocích mě překvapilo, že u nás ležely i mladší ročníky, v podstatě lidé kolem padesáti let, u kterých třeba ani nebyla nějaká extrémní váha nebo jiné faktory, které by měly zhoršovat průběh nemoci a přesto už teď v nemocnici leží.
Takže jste zřejmě i zažila, že už se někdo z pacientů domu nevrátil?
Ano, dvakrát. Jednou to bylo u pacienta, který měl k tomu hematologické onemocnění, jednalo se o mladšího člověka. Ten druhý byl starší pán. Připravit se na to psychicky úplně nedá, ale musím říci, že mě překvapilo, že to odcházení probíhalo vlastně v takovém zvláštním klidu a nebyl to tak drastický zážitek, jak by se mohlo zdát.
Koronavirus
Sledovat další díly na iDNES.tvMedik, dobrovolník, Vietnamec. Noví hrdinové doby koronavirové |
Říkala jste, že připravit se na to nedá, vy jste ale museli mít na fakultě nějaké přednášky a kurzy, jak v takové situaci postupovat, nebo ne?Vždycky se o tom samozřejmě zmiňujeme, ale dosud to bylo spíš směřováno na situace, jak třeba příbuzné i pacienta připravovat na špatnou zprávu a jak jí oznámit, nikoliv jak se připravit na smrt pacienta. Když to pak zažijete, je to vždy nepřenosná zkušenost.
Jak jste se s tím poprvé vyrovnala vy?
Bylo kolem mě hodně sester, pro které to poprvé nebylo, což mi pomohlo se uklidnit. Viděla jsem, že to berou jako takovou součást života. Každý jednou umře, takže to není nic, co by k životu nepatřilo.
I když vidíte, že umírají mladší pacienti?
Samozřejmě, to potom nesete hůř, když umírá mladý člověk, to je těžké, ale i tak to nesly sestry moc statečně a moc dobře, to mi také dodalo odvahu.
Vy jste se na covid oddělení přihlásila sama, nebo vás tam přiřadili?
Přihlásila jsem se sama, někdy v říjnu, kdy právě začala podzimní vlna. Říkala jsem si, že v rámci mého svobodného rozhodnutí bude fajn, když si sama vyberu, že to pak nebudu mít jako pracovní povinnost. V tom rozhodování hrál i fakt, že jsem si říkala, že na covidovém oddělení bude jistě dostatek ochranných pomůcek, jako jsou respirátory nebo obleky, takže paradoxně si myslím, že pak od pacienta je nejnižší šance se nakazit. Ale taky jsem si říkala, že se prostě musím nabídnout, když je personálu v nemocnicích nedostatek.
Medici budou moci zastávat funkci praktické sestry, novelu schválil Senát |
Byla vaše představa o práci na covidovém oddělení jiná od toho, co už dnes znáte z vaší praxe?
Těžko říct, vše se událo tak rychle, že jsem konkrétní představy neměla. Ale naučilo mě to i víc o mě samé. Myslela jsem si, že se třeba budu umět více a rychleji aklimatizovat na nové prostředí, nové lidi, novou situaci. Ale protože jsem tam nechodila úplně pravidelně, i proto, že máme stále školu a s ní spojené povinnosti, vždycky jsem tam narazil na jinou skupinu lidí, sester, sanitářů, takže jsem se tam dlouhou dobu cítila jako bych tam byla poprvé.
Prvních pár směn nevíte, kde máte co hledat, také některé léky se jmenují jinak, nějakým obchodním názvem a účinná látka se také jmenuje jinak, i na to si člověk musí navyknout. Teď už jsem zvyklá a přesně vím, co od toho můžu očekávat a probíhá to celkem v pohodě.
Co pro vás byl největší nezvyk? Co vás překvapilo?
Do té doby jsem netušila, kolik času reálně sestra takto s pacientem stráví. Jako sanitář trávím hodně času se sestrami, takže už to vím.
Můžete popsat, jak pacienti vypadají a jak se o ně pečuje?
Pracuji na covidovém ARO, proto u nás pacienti mají hodně invazivních vstupů. Pacienty otáčíme do polohy, kdy by se jim mělo ulevit a lépe dýchat. Překvapilo mě, že i když u pacientů polohy střídáme, tak mají proleženiny nebo různé odřeniny na obličeji od ochranných pomůcek a to i při sebeopatrnější péči.
Otáčení a polohování je dost náročné. Je nás na to potřeba víc. Když jsme u pacienta jenom samé holky, tak nás na něj musí být i šest, abychom ho dostali na břicho a navíc mu neporušili žádné vstupy nebo nevykloubili ruku. Stálý personál je v tomhle už hodně zběhlý.
Stát vám děkuje, ale vraťte třetinu peněz, píší medikům. Mají zpětně danit |
Říkala jste, že směna trvá tři hodiny. Když jste v tom celém ochranném obleku, je to náročné spíš psychicky nebo fyzicky?
Pro mě osobně asi spíš fyzicky, protože to je opravdu nepohodlí, já mám i pocit, že třeba přes ten štít nejenom hůř vidím, ale i slyším. Komunikace je pak náročnější.
Jak práci kloubíte se studiem? Započítává vám to fakulta do praxe?
My si práci na covidech můžeme započítat nebo nechat uznat v rámci našich letních povinných praxí. A fakulta nám i vychází vstříc, nicméně i tím, že ve fakultní nemocnici si směny můžeme sami zapisovat, tak já si je zapisuji, aby mi to se školou nekolidovalo.
S jakou představou jste šla na medicínu a změnilo se to po vašich současných zkušenostech?
No, rozhodně mě nenapadlo, že během mého studia se bude dít něco takového, jako se děje právě teď. To by mě opravdu nenapadlo ani v tom nejšílenějším snu. Dřív jsem neměla vybrané zaměření, teď si myslím, že si zvolím gynekologii-porodnictví a samozřejmě mě trochu napadlo, jestli vůbec jít do kliniky nebo jestli se vydat nějakou jinou cestou, ale pořád mě ta praxe na covid centru dostatečně neodradila.
Z pohledu studentky všeobecného lékařství, co byste třeba chtěla v budoucnu změnit?
Celkově jsem si uvědomila, ačkoliv jsem ve 4. ročníku, že mám určitou základnu teoretických znalostí, ale věcí, které bych uměla udělat prakticky, těch pořád moc není. Nevím, na co bych stačila nebo na co bych si troufla. Takže si myslím, že generace studentů po nás by mohly získat v průběhu studia možná dříve už více těch praktických zkušeností.
