Petice, kterou do listopadu podepsalo 40 tisíc lidí, odstartovala pád komunistického režimu v Československu. Text v ten samý den vysílaly i stanice Hlas Ameriky a BBC, následující den ho zveřejnil rakouský deník Der Standard a výběr z něj přinesly i některé další zahraniční deníky.
V Československu manifest poprvé vyšel v letním dvojčísle tehdy nelegálních Lidových novin, to bylo v červenci 1989. V oficiálním tisku se objevil až po sametové revoluci.
Václav Havel po svém propuštění z vězení v květnu 1989 nezahálel. Už na večírku po propuštění z vězení navzdory trvající podmínce rozvíjel další plány. První z nich bylo sepsání výzvy, která by oslovila celou společnost, nejen disidenty. „Hned druhý večer jsem měl s Havlem schůzku v restauraci Rybárna na vltavské náplavce. Václav už přišel s jasnou obsahovou koncepcí petice,“ vzpomínal disident a spoluautor petice Několik vět Jiří Křižan.
Společně s chartisty Sašou Vondrou a Stanislavem Devátým text provolání ještě několik dní upravovali a pak ho představili dalším lidem z disentu. Zveřejněno bylo na konci června a symbolicky navazovalo na Vaculíkovo provolání Dva tisíce slov z června 1968.
Manifest byl pokračováním událostí, které začaly již v lednu 1989 během takzvaného Palachova týdne. Nezávislé iniciativy tehdy svolaly na Václavské náměstí demonstraci k 20. výročí smrti studenta Jana Palacha. Při pokusu položit květiny k pomníku svatého Václava zadržela policie představitele opozice. V dalších dnech protestovaly desetitisíce lidí, demonstrace brutálně rozháněla policie a byly nasazeny Lidové milice. Mezi zadrženými byl i Václav Havel, který ve vězení zůstal až do května 1989.
Text prolomil hranice
30 let svobody: kauzy a aféryTřicetidílný seriál vychází v MF DNES každý týden až do listopadu. Představí největší ekonomické a politické kauzy. Miliardové tunely, bankovní krachy, spiknutí kmotrů, sporné amnestie a politické podrazy, vzestupy a pády  |
Okolnosti vzniku Několika vět popsal později i přímo Havel. „Po svém návratu z vězení jsem zjistil, že velké množství lidí, hlavně umělců, se nás otevřeně zastalo. Bylo bezpočet protestních a podpisových akcí. Zdálo se mi, že bychom toho mohli využít, že je v tom třeba pokračovat. Ostrá hranice mezi opozicí a světem disentu byla prolomena... Sepsali jsme těchto Několik vět, uvedli jsme tam i své adresy – povedlo se to,“ dodal.
Autoři manifestu vyzvali vedení státu k zásadním změnám a ke změně společenského klimatu. V sedmi bodech pojmenovali základní požadavky, mezi nimiž bylo propuštění politických vězňů, ukončení omezování svobody shromažďování, uznání nezávislých iniciativ, svoboda tisku či respektování oprávněných požadavků věřících občanů.
Přišel protiúder
Státní orgány ale nejvíce vyděsila jména známých umělců pod peticí, třeba Josefa Kemra, Jiřího Menzela, Jiřího Bartošky, Daniely Kolářové a Jiřího Suchého.
Reakce přišla okamžitě. Rudé právo otisklo hned 30. června článek Kdo seje vítr, ve kterém Několik vět označilo za výzvu ke konfrontaci se socialistickým státním zřízením a ostře odsoudilo signatáře především z řad kulturní elity. 1. července následoval článek Co mají za lubem? označující petici za protistátní a protisocialistický pamflet, který vyzývá k rozvracení republiky.
Snaha Rudého práva zdiskreditovat signatáře i petici ovšem vedla k opaku – k dosud nevídanému připojování podpisů pod petici.
Orgány státní moci tehdy ještě rozjely perzekuci těch, kteří petici šířili. V červenci 1989 oznámilo federální ministerstvo vnitra, že bylo zahájeno „trestní stíhání ve věci výzvy Několik vět pro trestný čin pobuřování“. Řada osob skončila ve vězení.
