V jedné pochvalné řeči se píše, že jste se „etabloval v oblasti materiálového výzkumu“. Můžete laikovi přiblížit, co to ten materiálový výzkum je?
Materiály byly základem vývoje civilizace odjakživa – ve starověku se například nejlepší meče dělaly tak, že se po odlití meč koval a následně zakalil tím, že se zapíchl do nějakého nepřítele, což má svou fyzikální podstatu. Meč je vlastně utvořený malými zrny, a čím jsou větší, tím je meč křehčí. A když do něj při kování tlučete – stejně jako když naklepáváte srp nebo kosu –, pak ta velká zrna ženete k okraji, až zůstává jemnější struktura, a tím i pevnější meč, protože tyto velké struktury mohou být zárodkem mechanické deformace. Když meč bojovníci zakalili v krvi nepřátel, provedli vlastně takzvanou cementaci, jelikož krev obsahuje dusík, který ještě s dalšími prvky strukturu meče zpevnil. A z materiálového hlediska, jímž se zabývám já, se takto vyrobil materiál, který má vynikající vlastnosti i v dnešní době.
S přednášením jsem před dvěma lety skončil, hlavně proto, že jsem kdysi ohluchl při práci s radioaktivními oxidy ve švédském nukleárním ústavu.
