V roce 1968 bylo Petru Adlerovi pětadvacet a pracoval jako redaktor Mezinárodního obrazového zpravodajství ČTK, zároveň přispíval do časopisu Mladý svět. Měl velmi blízko k Dubčekovi i dalším představitelům Pražského jara.
To on vymýšlel ve své době populární reportáže třeba o Dubčekovi skákajícím z desetimetrové věže plaveckého stadionu do vody. Jeho nápadem byly pohodové fotky Smrkovského ve vaně v piešťanských lázních, které nafotil fotoreportér Jovan Dezort a které s titulkem "Tribun lidu v klidu" vyšly týden před tím, než Husákovo plénum smetlo v dubnu 1969 všechny představitele Pražského jara.
Snímek předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského z lázní opatřil Adler titulkem Tribun lidu v klidu (foto: Jovan Dezort)
"Dubčeka jsem znal od roku 1962, kdy jsme jezdili do Bratislavy. Tam se totiž daly už tehdy v časopise Kulturny život tisknout články, které se v Praze publikovat nedaly. Chodil tam dokonce i Gustáv Husák a vydával tam své vzpomínky ze slovenského národního povstání."
"Vztah mezi těmito dvěma muži se vyvíjel velmi zajímavě. Díky Dubčekovi se Husák dostal z vězení. Antonín Novotný nechtěl, aby Husák vyšel z basy. Nakonec ustoupil s tím, že Husák bude moci pracovat pouze v dělnických profesích. Dubček mu zařídil zaměstnání v Ústavu státu a práva Akademie věd," vypráví Adler, který v roce 1980 odešel do emigrace a od té doby působil jako novinář v kanadském Edmontonu.
Čierná nad Tisou
U Adlerů doma se hodně mluvilo rusky. Maminka i babička vedly Petra k ruské literatuře. Knihy klasiků četl v originálech, a tak měl dokonalý ruský slovník. Právě proto si jej v červenci 1968 vyžádal jako tlumočníka Alexander Dubček pro osudové jednání v pohraničním městečku Čierné nad Tisou, kde měli sovětští soudruzi vysvětlovat Čechům a Slovákům, že je socialismus v jejich zemi ohrožen.
"Dubček sice uměl výborně rusky, žil v dětství v Rusku a studoval tam, ale z taktických důvodů, aby měl čas na rozmyšlenou, chtěl, abych mu při jednání seděl za zády a tlumočil," vzpomíná Adler.
"Jaká byla v Čierné nad Tisou atmosféra, co se řešilo?" směje se, když se ptám na obsah jednání v Čierné. "Šokující pro mě bylo, že o ideologii se tam vůbec nemluvilo," odpovídá svědek tehdejších událostí.
Adler (vpravo) se také setkal s chirurgem Christianem Barnardem, který jako první provedl transplantaci srdce (foto: Jovan Dezort)
"Seděli tam proti sobě a vypadali přesně jako dvě party mafiánů, kdy capo di tutti capi řve na menšího kápa, že mu to jeho výlučné kšeftovní území může také sebrat. Program se sestával z jednotlivých projevů, nad kterými se mělo diskutovat. Jenže když Dubček začal, Brežněv mu okamžitě začal skákat do řeči."
Dubček: Čo mi to urobili...
"Nemluvil o ideologii a ohrožení marxismu, ale jak si mohou v Praze dovolit poslat ke schválení projev až poté, co byl pronesen. Či proč třeba Čestmír Císař nepřišel na nějakou oslavu či neřekl při slavnostním ceremoniálu u příležitosti výročí Karla Marxe, co říci podle protokolu měl. Prostě to jednání v Čierné připomínalo dvě znesvářené mafiánské rodiny. Jenže jedna útočila luky a šípy a druzí měli samopaly," dodává Adler.
Přesto po tomhle divokém setkání Dubček došel k názoru, že si vše vyjasnili a bude klid. Na cestě domů přišel v letadle za Adlerem s otázkou, co si o všem myslí. "Kdy vám začíná ten příští stranický sjezd?" řekl na to Petr Adler a dodal: "V polovině září? Tak do té doby nás určitě přepadnou!" "Tak ať tě ani nenapadne něco takového někam napsat," odpověděl na to Dubček.
Petr Adler se po emigraci začal živit jako novinář v Edmontonu
"Byl jsem zrovna jako četkař na ÚV KSČ u Dubčeka, když mu přišel Dzúr sdělit, že okupační vojska překročila hranice. Dubček se zhroutil a vykřikoval: 'Čo mi to urobili…' Bylo mi za něj trapně. Hraje divadlo, nebo opravdu nechápe?" ptá se po letech Adler.
Invaze
"Vždyť ještě na počátku srpna za Dubčekem přijel do Prahy s radou, ať s tím něco udělá, maďarský stranický šéf Jánoš Kádár a jugoslávský prezident Broz Tito. Zatímco Tito nabízel alespoň morální podporu, Kádár zcela otevřeně přiznal, že Sověti se chystají Československo přepadnout a že i Maďarsko bude mít při okupaci svou symbolickou jednotku."
Když se Adler vrátil od Dubčeka do ČTK, tehdejší ředitel tiskové agentury Miroslav Sulek zrovna dostal do rukou pověstný zvací dopis s tím, že se musí rozeslat do všech redakcí.
"Tenkrát se ještě zprávy posílaly dálnopisem, musely se naděrovat. A jak to ta stenografka psala, tak jsem si zcela drze před ředitelem hrál s páčkami na pultu, který určoval, kam signál půjde. Přítomný kolega Miroslav Štráfelda, zakladatel 100+1 ZZ, to hned pochopil."
Sovětští okupanti u sídla ČTK v pražské Opletalově ulici (foto: Jovan Dezort)
"Tak se stalo, že zvací dopis odešel jen do kanceláře ředitele ČTK a na všechny vnitřní dálnopisy v budově, ale nikam jinam. Proto pak Rusově museli ten dopis zveřejňovat z jejich agentury TASS o pár dní později sami."
Přímé linky na západ z pátého patra
Petr Adler po 21. srpnu 1968 posílal do světových agentur tajně čtyři dny fotografie z okupované Prahy. Celou noc prolétal leteckým koridorem nad Prahou jeden antonov za druhým. Ráno už se na Václaváku střílelo, Rusové se chystali obsadit ČTK.
V pátém patře byla pod obrazovou redakcí speciální kancelář telefota, odkud vedly přímé linky do tiskových agentur na západ. Dveře sem se zamykaly, aby tam nemohl každý. Komunisté se tak chránili před únikem informací do "nepřátelských centrál". Nyní se utajená místnost hodila.
Petr Adler v archivu ČTK v šedesátých letech (foto: Jovan Dezort)
Tady se za vypolštářovanými, protihlukovými dveřmi na čtyři dny zavřel Petr Adler se svým kolegou Antonínem Novým a nikdo z okupantů o nich nevěděl. Fotografové jim ze sklepení hlavní pošty v Jindřišské ulici posílali potrubní poštou své nevyvolané filmy. Dva četkaři je spolu vyvolávali a fotky odesílali do Vídně pro agenturu UPI a do Frankfurtu pro AP.
Užitečná ruština
"Celou dobu jsem přemýšlel, jak se pak dostaneme ven," říká Adler. "Jedli jsme suché rohlíky, pili vodu z vodovodu, na záchodky se plížili zadem, protože chodby byly plné vojáků. Nakonec přišel poslední film se zprávou, že Rusové jdou do sklepa hlavní pošty, takže všichni se balí a odcházejí."
A tehdy Petra napadlo, jak se dostanou s kolegou fotografem ven. Stejně už měli jen pár posledních fotopapírů, nebylo na co vyvolávat. Petr řekl Antonínovi: "Hlavně nic neříkej a dělej všechno po mně!" Pak odemkl dveře a rázným škubnutím je otevřel. Aby to bylo pořádně slyšet a vidět. Na chodbě vyděsili dva ruské vojáčky, kteří okamžitě vyskočili se svými samopaly.
"Namířili na nás. Jenže já jsem začal řvát rusky tak, že ani Rus nemohl poznat, že nejsem Rus. Způsobem odkoukaným z amerických válečných filmů jsem se do nich pustil, jako bych byl jejich rotný. Křičel jsem na ně, ať si narovnají opasky a postaví se do pozoru, když se mnou mluví. Pak jsme s Tondou nastoupili do výtahu a sjeli k východu. Ovšem podělaný jsme byli až za ušima…"
Všichni za jeden provaz
Před budovou narazili na celou skupinu vojáků a situace se opakovala. "Řval jsem strašně. Že mají špinavé límce a nevyčištěné boty. A že se budou hlásit u svého velitele, na což si dohlídnu. 'Jak se jmenujete?' ječel jsem. Pak jsme bez mrknutí oka pokračovali dál ulicí Politických vězňů až na roh. Hlaveň kulometu a jejich oči jsme cítili celou dobu v zádech. Bylo to nejdelších osmdesát metrů v mém životě."
Sovětský tank u Národního muzea (foto: Jovan Dezort)
"O pár týdnů později mi jeden z těch fotografů, co nám tajně posílal ty filmy potrubní poštou, děkoval a nadšeně vykřikoval, jak to bylo perfektní, že jsme se tak všichni sjednotili a táhli za jeden provaz. Odpověděl jsem mu poněkud cynicky, že jsem zvědav, jak budeme táhnout za jeden provaz, až dojde na lámání chleba."
"A když došlo, stal se tenhle člověk předsedou Svazu československo-sovětského přátelství v ČTK. Tlačil na všechny kolem sebe, aby se přihlásili také. A tak jsem mu řekl, že mám v Rusku víc kamarádů, než kdy v životě on viděl, a že mi nikdo kamarádství organizovat nebude. A pak jsem mu připomněl to lámání chleba a jak chtěl se všemi táhnout za jeden provaz."
. novinář petr adlerPublicista Petr Adler se narodil 18. dubna 1943 v Glasgow. V roce 1968 pracoval v tiskové agentuře ČTK a jako reportér týdeníku Mladý svět. Po odchodu do emigrace v roce 1980 pracoval jako novinář, posledních jednadvacet let v kanadském Edmontonu. |
