„Jen za prvních deset dní okupace bylo v důsledku invaze zabito či kvůli ní zahynulo devadesát civilistů. Mnoho lidí zemřelo v Praze, Liberci, Brně, Bratislavě, Košicích,“ upřesňuje historik Prokop Tomek. Další stovky Čechoslováků byly zraněny, mnoho těžce.
Lidé umírali na střelná zranění, po zásazích střepin, v plamenech zažehnutých střelbou a explozemi tanků, byli zavražděni zběhy nebo zemřeli při dopravních nehodách zpravidla zaviněných zmatenými či netečnými řidiči okupantů.
První incidenty se zraněním se objevily hned po začátku invaze ve středu 21. srpna po půlnoci. Zde jsou ukázky z úředních zpráv.
1.05, Ipeľské Predmostie: Maďarskými vojáky postřelen strážmistr VB. Odmítl vydat zbraň.
3.00, Liberec: Sovětský voják zahájil poblíž radnice střelbu. Do hlavy zasažen dvacetiletý mladík.
7.30, Praha-Vinohrady: Střet lidí s vojáky v okolí Čs. rozhlasu. Zastřeleni čtyři muži, výbuch tanku zabil další čtyři (více zde). Při požáru domů uhořel muž, po skoku z okna zemřeli dva lidé. Neovladatelný náklaďák zabil čtyři civilisty.
V noci z 20. na 21. srpna se přes československé hranice převalily vlny statisíců vojáků okupačních armád pěti států Varšavské smlouvy. Naděje národa v pražské jaro, uvolnění komunistického režimu, se během jediné letní noci změnila ve velkou beznaděj.
A počet obětí rychle narůstal, tak jak narůstaly veřejné projevy vzdoru.
Československo bylo sevřeno téměř ze všech stran a obrovské ocelové kleště s tisícovkami obrněnců a stovkami letadel se do něj rychle zakously. Čs. armáda bojovat nesměla. A i kdyby, byl by to marný boj. Přesila byla ohromující.
Nejvíce mrtvých bylo pochopitelně v prvních dnech okupace. Zmatky při přesunech obrovského množství techniky, nervozita okupantů, směs vzteku a zoufalství civilistů. To vše zvyšovalo tuto smutnou bilanci.
Marie Charousková přecházela pražskou ulici, když ji v srpnu 1968 bezdůvodně zastřelil voják Rudé armády. Sovětští činitelé pak rozšířili lež, že je provokovala (více zde):
Do konce roku 1968 přišlo o život 137 civilistů
„Plály největší vášně, zloba, projevoval se poměrně razantní a statečný odpor veřejnosti. Pak se situace pomalu uklidňovala. Za celé září bylo 23 obětí, což je o poznání méně, i když na druhou stranu je to stále strašné číslo z hlediska toho, že byl mír,“ doplňuje Tomek. Během prvních několika týdnů bylo přitom zastřeleno přes padesát Čechoslováků.
Do konce roku 1968 zemřelo 137 civilistů, ačkoliv ještě přednedávnem se uvádělo číslo o tři desítky menší. Ivo Pejčoch a Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu, takřka padesát let od srpnové invaze, zkoumají dochované materiály a další jména doplňují.
Zdrojem jim jsou zejména svodky a hlášení příslušníků Veřejné bezpečnosti. Nicméně soupis, ukazující osudy Čechů a Slováků, kteří zaplatili za přítomnost cizích vojsk na našem území životem, nebude nikdy zcela kompletní.
Některé důležité dokumenty již byly skartovány, další případy se v nastupující normalizaci ututlaly. Mizely pomníčky, mizela jména, mizela svědectví. Vyšetřilo se jen minimum případů.
8.30, Liberec: Okupační vojáci začali pálit z kulometných věží. Zastřeleno šest lidí, čtyřiadvacet zraněno - více zde.
11.00, Košice: Při průjezdu vojenských kolon městem došlo ke střetu s obyvatelstvem. Zastřeleno sedm lidí.
13.00, Desná u Jablonce nad Nisou: Cisternovému vozu při sjezdu kopce selhaly brzdy a v levotočivé zatáčce narazil do budovy Jabloneckých skláren. Následně došlo k výbuchu a požáru, při kterém zahynula starší žena a její vnučka.
Dívka v Desné byla jednou z nejmladších obětí okupace. Bylo jí pouhých osm let. Ještě mladší byl sedmiletý školák, který v polovině října na Svitavsku nepřežil střet s náklaďákem sovětské armády. Vůz smetl jejich rodinné auto do příkopu a ještě se na něj převrátil. Na místě zemřeli i oba rodiče.
V Dolních Kralovicích nezvládl 21. srpna 1968 jeden z obrněných transportérů průjezd levotočivou zatáčkou a smetl trafiku, která tam stála. Na místě zemřel zákazník Josef Bulík, který šel pro sirky, a trafikantka Božena Veselá. Její vnučka Zuzana, které tehdy byly čtyři roky, slaví tento den jako druhé narozeniny. Chvilku před nehodou ji z trafiky odvedla teta:
Jeden život za každý měsíc okupace
Od počátku roku 1969 do června 1991 historici zatím napočítali 288 obětí. Jeden lidský život za každý měsíc téměř třiadvacetileté okupace. I v tomto případě se dlouhá léta více méně ustálený počet obětí začal měnit až v posledních letech. Bohužel znatelně narostl.
Naprostá většina Čechoslováků v tomto období zemřela ve svých zdemolovaných autech či odmrštěných motorkách po střetu s tanky a vozy okupantů. Viníky byli zpravidla armádní řidiči nebo jejich selhávající technika. Vyšetřovatelé ale vinu často nespravedlivě připsali obětem. Tři lidé pak zahynuli při havárii vrtulníku a minimálně dvanáct Čechoslováků zavraždili dezertéři okupačních armád.
Otřesný případ se stal třeba na jaře 1981 v Břuchotíně u Olomouce. Sovětský zběh tu ubil mladou matku se dvěma dětmi. Vyrušili ho při vykrádání jejich domku. Chlapci byli pouhé čtyři roky, jeho sestře necelých sedm let. I oni jsou oběti okupace Československa, byť zemřeli skoro třináct let po invazi.
Zde jsou další oběti prvního dne.
16.00, Brno: V automobilu zastřelen muž z Hostěnic.
21.20, Tasovice: Tank najel na osobní vůz. Zemřela jedna žena.
24.00, Ústí nad Labem: Smrtelné zranění utrpěl muž, který se pokusil vlastním tělem zastavit sovětské tanky projíždějící městem.
Zřejmě poslední obětí okupace se 16. listopadu 1990 stal muž, jehož v Teplicích srazil nákladní automobil sovětské armády.
„O mnohých obětech i z prvního roku okupace se dosud nevědělo. Smyslem naší práce bylo je připomenout. Jejich památka si to rozhodně zaslouží,“ vysvětluje historik Ivo Pejčoch.
Invaze a následný pobyt okupačních vojsk v Československu měla za následek také emigraci přibližně 100 tisíc lidí do konce roku 1969, dalších až čtvrt milionu lidí emigrovalo do pádu komunismu.
