Pojďme na začátek. Mělo Pražské jaro v roce 1968, tedy krátké období svobody, v Brně nějaké zvláštnosti?
Konečný: Když se atmosféra začala uvolňovat, hovořilo se o federalizaci mezi Čechy a Slováky, v čemž se velmi angažoval pozdější generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. A nastolila se i otázka suverenity Moravy, jež Brnem nesmírně hýbala. Mělo to obrovskou podporu mezi moravskými intelektuály, spisovateli či univerzitními profesory. Mimo jiné se velmi angažoval básník Jan Skácel. Při prvomájových oslavách v roce 1968 však při návštěvě Brna předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský řekl, že to nepřipadá v úvahu. Že federalizace může být pouze na národním principu, nikoliv zemském.
Brummer: V Brně byl ještě na podzim sjezd na podporu obnovení moravské svébytnosti, ale zásadně proti byl Husák. Pro něj byla podstatná otázka Slovenska, ne Moravy.
Dělo se ještě něco speciálního?
Konečný: Velmi zvláštní byla role Československé televize Brno. Odtud se svět v prvních hodinách dozvěděl o průběhu okupace. Vysílaly se prosby o pomoc západním státům, protože televize v Praze byla okupací zcela paralyzovaná.
Jak vlastně Brňané reagovali na sovětské tanky?
Brummer: Demonstrovali, nosili československé vlajky, vyvěšovali černé vlajky, odstraňovali sovětské symboly. A hlavně se debatovalo. Lidé měli pocit, že to můžou sovětským vojákům vysvětlit. Protože Brňané vůbec nechápali, proč přijeli. Tady neprobíhala žádná „kontrarevoluce“ nebo „konec socialismu“. Chtěli jim vysvětlit, že je to omyl.
Ale pochopili, že to nemá cenu...
Brummer: Vojáci se s nimi buď nebavili, nebo se odvolávali na rozkazy. Ale našel jsem vzpomínku, že existovali i sovětští důstojníci, kteří byli ochotní se mezi čtyřma očima omluvit. Pro Čechoslováky byl příjezd tanků obří zklamání a šok, protože Sovětský svaz tu byl velmi populární. V roce 1945 nás osvobodili, budoval se tady komunismus po sovětském vzoru, spousta lidí tomu opravdu věřila. I díky 60. letům, kdy se zdálo, že režim může mít nějaké lidské parametry.
Profily autorůAlexandr Brummer
Michal Konečný
Oba jsou spoluautoři průvodců Brno nacistické a Brno stalinistické, které Brnu účtujícímu předcházejí. |
V knize Brno okupované popisujete hodně dramatických příběhů, obrazů statečnosti a odvahy. Jaký je pro vás nejzajímavější brněnský příběh z okupace?
Brummer: Novináři. Byli to pionýři obrodného procesu v 60. letech a zároveň nejzasaženější skupina pozdějšími čistkami. Stateční byli i vojáci, kteří sloužili na Vojenské akademii Antonína Zápotockého. Pro ně to taky musel být velký šok, protože československá armáda byla budovaná podle vzoru té sovětské. Byly tu společné tradice a spolupráce. Po okupaci zkoušeli vojáci založit v Brně konspirační štáb. Psali, že teoreticky měl být schopný bojovat, ale spíš to bylo informační centrum. Šlo o projev velké odvahy.
Konečný: Já bych zmínil spontánní nepokoje, které probíhaly do srpna 1969. První vlna byla v listopadu 1968 na výročí Velké říjnové socialistické revoluce, další pak, když se upálil Jan Palach, při takzvaných hokejových nepokojích na jaře 1969, při cyklistickém mistrovství světa na brněnském velodromu a na výročí okupace v srpnu 1969. Pak už si nikdo nic nedovolil. Další velká protirežimní demonstrace se odehrála až v srpnu 1988. Dvacet let se okupace nepřipomínala, nebyla. Jednu generaci trvalo, než se vrátila jako téma do veřejného prostoru.
Ale i tak se na první výročí okupace problémy očekávaly, že?
Konečný: Komunističtí představitelé se rozjeli do krajů. V Brně řečnil v Janáčkově divadle Husák. Straničtí funkcionáři prosili, ale i vyhrožovali občanům a vyzývali je, aby zachovali klid a rozvahu. Ale v roce 1970 to už vůbec nebylo téma. Situace byla dokonale pod kontrolou.
Přitom ještě v roce 1969 se stavěly v ulicích barikády a protestovaly desetitisíce lidí.
Brummer: Došlo jim, že to nemá smysl. Už na první výročí v roce 1969 demonstrovali v podstatě jen mladí. Všichni ostatní to vzdali.
Příjezd vojáků je zkrátka zlomil?
Brummer: Politici pochopili, že je konec, a společnosti nezbylo nic jiného než se podřídit. Když to nejde po dobrém, což sovětský generální tajemník Leonid Brežněv dlouho zkoušel, tak to šlo po zlém.
Konečný: Naprosto ztroskotala politická doktrína. S tanky za zády už neměla dosavadní politická reprezentace v čele s Alexandrem Dubčekem co nabídnout. Přišla nová, která měla plán. Byla to sice kolaborace a normalizace, ale byl to plán. V prvních měsících po okupaci byla lidová podpora reformistů obrovská, ale postupem času bylo čím dál víc zřejmější, že to nikam nevede. Společnost se s tím prostě smířila. I s lidmi, kteří byli ještě před pár měsíci „zrádci národa“.
Jak se člověk může smířit s někým, kdo mu pošlape naději?
Brummer: Rezignuje na politiku a ohne záda. Odjede na chatu. Pokud si chce zachovat práci a možnost, aby jeho děti mohly studovat, přizpůsobí se. A to komunisté chtěli – vy se budete mít v rámci možností dobře a na oplátku se nebudete starat o politiku.
Konečný: Tak nějak to popsal Václav Havel v Moci bezmocných: Budete předstírat, že to respektujete, a myslete si, co chcete. A my budeme předstírat, že věříme tomu, že máváte na Prvního máje upřímně. Byla to naprosto vyprázdněná věc, fraška, hra na loajalitu, kterou politická reprezentace moskevských místodržících hrála s většinou lidí.
V knize píšete, že okupace měla dalekosáhlé morální důsledky. Jak jste to mysleli?
Konečný: Události jara 1968 znamenaly pro lidi euforii a závan svobody, které jim pak sovětské tanky násilně vzaly. A společnost pak další dvě desetiletí musela žít ve lži.
Brummer: Tvářit se, že invaze a okupace vlastně vůbec nebyla.
Konečný: Frustrace byla tak obrovská, že první kolektivní vzepětí proti režimu nastalo až v roce 1977. A to se bavíme jen o stovkách osob kolem Charty 77. Existoval sice underground i ti, kteří šli i za cenu perzekuce proti systému. Ale byla to jen hrstka. V drtivé většině lidé uvažovali pragmaticky a pochopili, že nějaké hrdinství nemá vůbec žádný smysl. Že to odnesou oni, jejich kariéry, děti, že už se nikdy nikam nepodívají, že budou živořit na společenském okraji.
Brummer: Těch pák na to, jak lidi ovládat, byla hromada.
Konečný: Navíc systém je dokázal utopit v konzumu. Měli jsme Gotta, Vondráčkovou, Bohdalovou, měli jsme kosmonauta, jezdilo se do Soči a k Balatonu, vycházely knížky. Třeba v roce 1977, v roce Charty, měl Vladimír Menšík svůj nejlepší silvestr v televizi. Seděly tam všechny kulturní elity, smály se, tleskaly. A Menšík se loučil s tím, že bychom v tom roce 1978 mohli být na sebe ještě mnohem slušnější a přátelštější, usmívat se na sebe a podobné bláboly.
