„Někdy bezmocný vztek či lítost nad ztrátou kamaráda tebou zalomcuje. Ale život jde dál… Dnes jsem si udělal čtyřicátý výlet nad Francii, Belgii a Holandsko.“ Když si 10. května 1942 Stanislav Fejfar poznamenával tyto řádky, do konce života mu zbýval poslední týden. Onen vztek a lítost nad – jak se později ukáže – pouze domnělou ztrátou kamaráda Františka Fajtla zřejmě zavinily, že Fejfar při jedné z následujících misí až příliš riskoval. A zaplatil za to životem.
Jeho osobní deník je ale i po tolika letech jedinečným svědectvím o životě a pocitech našich letců, kteří za svobodu své vlasti bojovali za druhé světové války ve Francii a v Anglii.
Stanislav Fejfar se narodil před 105 lety, 25. listopadu 1912 ve Štikově u Nové Paky. Po čtyřletém studiu vyšší průmyslové školy v Pardubicích se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka u letectva. V době mobilizace v září 1938 a následné mnichovské konference byl připraven bojovat se svou letkou na jižní Moravě a na Slovensku.
Po okupaci zbytku Čech a Moravy německou armádou se jako stovky dalších jeho kolegů pilotů rozhodl odejít válčit s nacisty do zahraničí. Už 8. června 1939 proto spolu se třemi kamarády překročil hranice s Polskem. Čtyři dny předtím si začal psát svůj deník.
„Ve 12:00 opouštím domov. Snad ho ještě někdy uvidím,“ stojí v jeho prvním zápisu. Odchod do zahraničí s cílem bojovat proti Hitlerovi zvolilo přes 1 260 letců a členů pozemního personálu.
„Nevěděli jsme, co vlastně budeme za hranicemi dělat, je-li vůbec možná nová československá legie či nějaká akce na osvobození republiky,“ uvažoval Fejfar. Na výběr nakonec příliš neměl, čekal jej přesun z Polska do Francie a vstup do cizinecké legie.
Fejfar byl spolu s mnohými dalšími Čechoslováky nejprve poslán do výcvikového centra v Alžírsku a poté putoval po různých dalších afrických základnách. Zpět do Francie byl povolán až v polovině prosince 1939, jak uvádí historik Ladislav Kudrna, jenž příběh Stanislava Fejfara v roce 2008 podrobně popsal ve své studii pro Paměť a dějiny.
Ničil letadla i tanky
První sestřel Fejfar zaznamenal v květnu 1940 v kokpitu stíhačky Morane-Saulnier MS.406. Poté přidal ještě jeden jistý a jeden pravděpodobný sestřel. Kromě toho se osvědčil i při riskantních útocích na pozemní cíle, konkrétně na německé tanky. Hitlerovo rychlé vítězství na západní frontě donutilo piloty k přesunu do Anglie.
Po téměř třítýdenní plavbě přes Gibraltar se Fejfar 12. července 1940 dostal do Liverpoolu. Brzy poté začal létat jako člen právě vzniklé 310. československé peruti. V bitvě o Anglii si Fejfar připsal celkem tři sestřely. Ten poslední zaznamenal 18. září 1940, kdy poslal k zemi německý bombardér Junkers Ju 88A-1.
Poté se dlouhé měsíce potýkal s vážným zánětem dutin a byl poslán na léčení. Období, kdy kvůli zdraví nemohl do vzduchu, trávil administrativní prací pro československý letecký inspektorát v Londýně. Za zdravého jej lékaři prohlásili až v červnu 1941 a od července už Fejfar opět létal, a to jako velitel letky u 313. československé stíhací perutě.
Odplata za kamaráda
Poslední chvíle Fejfarova života začaly odtikávat 17. května 1942 dopoledne. Cílem 313. perutě, jejíž součástí byla i Fejfarova letka, byly doky v přístavu Boulogne, kam Fejfarovy Spitfiry spolu s dalšími stíhačkami doprovázely britské bombardéry.
Brzy došlo na první střety, ale Fejfarovy stroje do boje nezasáhly. Pak se náhle dva stroje od ostatních oddělily – za kniply seděli Stanislav Fejfar a Miroslav Borkovec. Co se odehrálo v následujících minutách, není úplně zřejmé. Podle svědectví dalších pilotů se oba muži nejspíše rozhodli jednat na vlastní pěst a napadnout mnohem početnější formaci německých stíhačů. Ani jednoho ze dvou československých pilotů pak už živé nikdo nespatřil.
Jak uvádí historik Ladislav Kudrna, velitel 313. perutě Karel Mrázek viděl příčinu takové neplánované akce ve snaze pomstít jen několik dní starou „smrt“ Fejfarova velkého kamaráda Františka Fajtla. Fejfar nemohl tušit, že Fajtl ve skutečnosti sestřelení přežil.
Po posledních okamžicích kapitána Fejfara pátral také historik Jiří Rajlich. Ten srovnával jednotlivá hlášení dochovaná v britských i německých archivech. Sestřelení Stanislava Fejfara popsal Josef Priller, jedno z německých stíhacích es, který kromě Fejfara sestřelil také další dva Čechy – v březnu 1942 Vladimíra Michálka a květnu téhož roku Karla Pavlíka.
„Ze vzdálenosti 20 až 50 metrů jsem vypálil, načež ze Spitfiru odletěl nějaký velký kus. Spitfire oslnivě vzplál, převrátil se na záda a řítil se přímo dolů. Sledoval jsem ho skrze mraky a uviděl, jak se roztříštil o zem,“ popsal Priller sestřelení Fejfarovy stíhačky.
Němci Fejfarovy ostatky pohřbili ve Francii, tělo Miroslava Borkovce se nikdy nenašlo. Zato Fejfarovy válečné deníky žijí dodnes. Poprvé byly vydány, byť v částečně už cenzurované podobě, již v roce 1970.
