Režisérem politicko-vojenské inscenace byl Henry Kissinger, americký poradce národní bezpečnosti. Vycházela z teorie her a Kissinger ji načrtl velmi sdělným příměrem. Je to jako souboj dvou bláznivých řidičů aut, kteří jedou plnou rychlostí proti sobě. Buď to nepřežije nikdo, nebo jeden musí strhnout volant. Neuhne, a buď zahyne, nebo vyhraje ten šílenější.
Jenže Spojené státy se totéž chystaly udělat v zahraniční politice, místo aut do hry inscenovaly jaderný arzenál. Chtěly přesvědčit Sověty, že přesně takovým šíleným řidičem je americký prezident Nixon.
USA potřebují mír víc než Hanoj
Do vietnamské války vstoupily oficiálně Spojené státy roku 1964. Do oné doby podporovaly své favority materiálně, dodávkami zbraní, a technicky pomocí vojenských instruktorů a specialistů. Západem preferovaný vietnamský jih se však ukázal být žalostně nepřipravený na vedení vyčerpávajícího konfliktu a v daný moment nevyhnutelnou porážku mohlo odvrátit jen zapojení USA a jejich spojenců.
V roce 1969 už má o silou neřešitelné situaci ve Vietnamu prezident Richard Nixon naprosto jasno. Do čela Bílého domu jej vynesla kampaň zaměřená na ukončení této „zbytečné války“, a přesto se po šesti měsících v prezidentském křesle může pochlubit jen dalšími 4500 vojáky, kteří se domů vrátí v rakvích pokrytých vlajkami s pruhy a hvězdami.
Nixon by celou nákladnou válečnou kampaň rád ukončil, ale nemůže z ní prostě jen tak vycouvat. Oficiálně vietnamský spor zbraněmi řeší pro-komunistický sever a rádoby-demokratický jih, ale za nitky tu tahá také Sovětský svaz a Čína.
Prezidentovi poradci i generálové to chápou tak, že ve Vietnamu se nebojuje za ideály asijské země, ale za budoucí směřování politiky zbytku světa. Americké vítězství ve vietnamské válce, tedy alespoň to diplomatické, je proto otázkou prestiže největší západní mocnosti.
Jenže probíhající mírová jednání v Paříži, kde zasedají znesváření reprezentanti vietnamského severu i jihu, nevedou po dlouhá čtyři léta k žádnému výsledku. Nixon je z toho zoufalý, protože rozdělený Vietnam zatím evidentně o mír, který Spojené státy tolik potřebují, nestojí.
Příměří do příštího boje
Už v roce 1966 se Ho Či Min, vůdce vietnamské komunistické strany, nechal slyšet: „Nevadí nám, že tahle válka bude trvat dvacet let, my ji nakonec vyhrajeme.“ Čas skutečně hraje v jeho prospěch, protože jím aplikovaná partyzánská technika boje dokonale vyčerpává protivníky materiálně i morálně.
„Nevadí nám položit deset životů za jednoho zabitého cizáka,“ dodává ještě, zatímco na druhé straně tvrdí: „Pokud s námi chcete mír, měli bychom vás pozvat na odpolední čaj.“ Mírová jednání totiž potřebuje i vietnamský sever. Dodávají mu mezinárodní legitimitu, zajišťují nejrůznější dočasná příměří vhodná pro přesuny vojsk a dozásobení armád, jsou součástí propracované zdržovací taktiky.
A samozřejmě, pokud selhají, může Ho Či Min obvinit západ z nepřiměřeného diplomatického tlaku, vměšování se a vydírání, a tím ospravedlnit další pokračování války. „Můžeme na těchto židlích sedět, než se rozpadnou v prach, ale názor nezměníme,“ zaznělo prý nejednou od severo-vietnamských vyjednavačů v Paříži. Vojensky ani diplomacií tedy USA ve Vietnamu zvítězit nedokáží.
Nixon musí hrát šíleného
Henry Kissinger, Nixonův poradce ve věcech národní bezpečnosti, proto nabídne velmi odvážnou variantu řešení. Je třeba přesvědčit Sovětský svaz, že Spojeným státům americkým už „tečou nervy“.
Na své severo-vietnamské partyzány by tak mohla zatlačit sama Moskva, a přinutit je dotáhnout mírová jednání do zdárného konce. Jak toho dosáhnout? Kissinger měl nápad. „Bílý dům potřebuje širší rámec řešení vojenských operací,“ vysvětluje prezidentovi. „Více možností, jak nekoncepčně reagovat. To by nám umožnilo zabránit vypuknutí některých budoucích konfliktů, zlepšilo vyjednávací pozici v současných a zabránilo eskalaci dalších.“
Dosud Sověti reagovali na americkou koncepci odstrašujícího arzenálu, přijatou v polovině padesátých let, úspěšnou salámovou taktikou. V šedesátých letech se Američané pokusili změnit styl a při řešení zahraničních konfliktů se rozhodli pro model „flexibilní dopovědi“. „Na malé hrozby se odpovídalo vynaložením malé energie, u velkých hrozeb se nasadila odpovídající síla,“ říká Kissinger. „Sověti na to zareagovali asymetrickým pojetím zahraničních válek a podporou revolučních hnutí. Zase nás doběhli.“
Jaké řešení tedy Kissinger nabízí? Z psychologicko-statistické teorie her vycházející koncept šíleného muže, nazývaný madman response. „Musíte přesvědčit svého protivníka, že se nebojíte užít i ta nejextrémnější opatření. Že na stole máte cokoliv od nočního přepadení cizího diplomata po vylodění v zemi, která vás nahněvá. Musí uvěřit, že teď i na malou provokaci klidně odpovíte plošným jaderným útokem.“
Salámové taktice čelit šíleným prezidentemDokud byl prezidentem Dwight D. Eisenhower, stála americká vojenská doktrína na jednoduchém principu: „Pokud Sověti nás nebo naše spojence napadnou, okamžitě odpovíme drtivým protiútokem.“ Tento model však poradce národní bezpečnosti Henry Kissinger kritizoval. Budování a hlavně udržování „odstrašujícího arzenálu“ bylo dlouhodobě nákladné, vyčerpávající a přitom neefektivní. Sovětskou odpovědí na takový model byla o poznání levnější „salámová taktika“, při které nebrali celou štangli, ale jen jednotlivé plátky. Místo přímé agrese podporoval Sovětský svaz revolucionáře v Angole, Íránu nebo právě ve Vietnamu. Tedy dohromady nic, co by hned Američanům dalo záminku k vybombardování Moskvy atomovkami, ale v konečném důsledku to je a jejich spojence oslabovalo. Proto Kissinger prosazoval odlišný přístup, který by do staticky nastavené rovnováhy vnesl trochu zmatku. Třeba šíleného prezidenta, který by se skutečně nebál zmáčknout knoflík k odpálení jaderných raket. |
Nixonovi se takový nápad zamlouvá, kampaň dostává název Operace Giant Lance. Pokud prý vše půjde podle plánu, po spuštění akce bude do dvou dnů v Paříži Ho Či Min osobně žebrat o mír.
Hlasitá předehra pro třetí světovou válku
Počínaje 10. říjnem roku 1969 se americké strategické letectvo i loďstvo začne chovat, alespoň ze sovětského úhlu pohledu, krajně podezřele. Americké jaderné ponorky míří na optimální pozice pro útok, flotily bitevních a letadlových lodí vyplouvají z přístavů a míří mimo kurz obvyklých tras, vojsko a pozemní personál je uváděn do stavu maximální pohotovosti. A vše se přitom děje tak, aby si Sověti nemohli nevšimnout, že něco není v pořádku.
I to je součást plánu. Podle Kissingera je utajení operace půl úspěchu. A druhou polovinou je pak „hrát s částečně odkrytými kartami“. Moskva tak ve své podstatě o těchto přípravách ví víc než američtí generálové. Ti zatím netuší, zda se jedná o regulérní přípravy na válku, nebo jen rozsáhlé cvičení.
Podrobnosti totiž drží Nixon pod pokličkou, do celé operace Giant Lance je zasvěceno jen minimum lidí. Sověti mají každopádně řádné důvody k zneklidnění. Zvlášť když z kalifornských leteckých základen vyrazí 18 plně naložených bombardérů B-52 a zamíří si to k hranicím jejich vzdušného prostoru. Z dráhy letu a frekvence tankování je dobře patrné, že jsou plně naložené. A sovětským špionům jistě neuniklo, že ještě ve Státech tyto stroje nakládaly ty nejničivější termonukleární bomby z celého amerického arzenálu.
Setkání na nejvyšší úrovni
„Blufují, zkouší naši trpělivost nebo chtějí opravdu vyvolat válku? O co tady vlastně jde?“ ptá se první tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv. Ihned také pověří svého velvyslance Anatolyho Dobrynina, aby se amerického prezidenta na zvýšenou aktivitu zeptal osobně.
Luis Posada: terorista vychovaný CIA Žil životem vraždícího lovce. Plánoval spiknutí a převraty, organizoval výbuchy a únosy, financoval pravicové paravojenské jednotky, dirigoval velký pojízdný teroristický cirkus. Po čtyřicet let. Po dlouhý čas ve spolupráci s americkými silami. Luis Posada byl zarytý odpůrce castrovského režimu na Kubě. |
Detaily tohoto setkání podléhaly po pětatřicet následujících let utajení, což je nepochybně škoda. Nixon při něm totiž rozhodně nezapřel herecký talent. Velvyslanec nejprve „náhodou“ vyslechl hádku z kanceláře amerického prezidenta, při které Nixon důrazně deklamuje, že si vyhrazuje právo užít jakékoliv prostředky k ukončení vietnamské války.
Na tu se také hned po přijetí Dobrynina zeptá: „Je Moskva ochotna s tím něco udělat, nebo bude dál problém živit a zůstávat jeho součástí?“ Nebyla to asi úplně příjemná rozprava. Nixon hned dvakrát zopakoval, že odmítá všechny nedůstojné a pokořující návrhy severo-vietnamské strany a nikdy se s nimi nesmíří. A dodal: „Sovětští vůdci jsou zástupci velkého a hrdého národa, ale to americký prezident také. Proto nechápe, proč se Moskva podílí na podpoře severo-vietnamského režimu. Sovětská materiální intervence ve Vietnamu je nejen marná, ale pro Moskvu především do krajnosti nebezpečná.“
Americký prezident se zbláznil
Celkový dojem Dobrynina pak po debatě ještě podtrhl Henry Kissinger, když mu důvěrně prozradil: „Promiňte, prezident se v posledních dnech nechová zrovna racionálně, protože jej ta vietnamská záležitost velmi vyčerpává. Myslím si, že dospěl do bodu, kdy je ochoten pro ukončení té války udělat opravdu cokoliv. Víte, jak je Nixon posedlý bojem proti komunismu? To jsou momenty, kdy je těžké ho držet zkrátka. A je to on, kdo drží palec na spoušti nukleárních zbraní.“
Není divu, že pak Dobrynin obratem referuje do Moskvy, že americký prezident „podléhá emocím a ztrácí balanc“. Americké bombardéry s termonukleárními zbraněmi na palubě, pohybující se na hranicích sovětského vzdušného prostoru, tomu dodaly váhu. Třicátého října operace Giant Lance končí.
„I to bylo součástí plánu obrazu šíleného muže,“ říká Kissinger. „Základem bylo chovat se dostatečně nepředvídatelně, mimo rámec očekávání. Sovětské velení nemělo tušit, co přijde příště a kdy zase Nixon neudrží nervy na uzdě a udělá nějakou nepředloženost. Neustálá nejistota z možné nepřiměřené reakce USA se měla propříště stát součástí strategie.“
Debakl, nebo úspěch?
Z hlediska přímého efektu nelze považovat operaci Giant Lance za úspěch. Moskva nepřestala podporovat Severní Vietnam a pařížská mírová jednání běžela dál bez výsledku.
Sovětská politika vůči USA se však citelně proměnila. Možná proto, že začala mít pocit, že teď nevyjednává s rovnocenným protivníkem, ale lehce nepředvídatelným šílencem, u kterého se nedá jasně předpovídat další reakce. Podle Nixona otevřela jeho estráda vyšinutého státníka cestu k rozhovorům o omezení strategických zbraní a uzavření úmluvy SALT v roce 1972.
Že celá Giant Lance mohla snadno skončit jadernou havárií nebo vypuknutím celosvětového konfliktu? „Operace byla varováním, ne provokací k válce,“ bude po letech vzpomínat Henry Kissinger. „A byla to naprosto bezpečná operace.“
