Utajení si Operace Popeye, která běžela mezi lety 1967 až 1972, vysloužila hned z několika důvodů. Například proto, že mohla skončit naprostým debaklem a americké daňové poplatníky by jistě netěšilo, že se jejich peníze doslova vyhazovaly do vzduchu. Podstatnější však bylo, že v případě úspěchu nikdo z povolaných netušil, jak dalekosáhlé dopady mohou hrátky s počasím mít.
Není divu, že tajemník ministerstva obrany Melvin Laird před Kongresem vytrvale lhal a popíral existenci operace. S pomocí nejrůznějších chemických substancí rozprašovaných z letadel Američané cíleně měnili klima nad neutrálními a neválečnými státy Laosem, Kambodžou a Thajskem.
Vyhladovění nefungovalo
V průběhu války ve Vietnamu se Američané snažili severovietnamským protivníkům a partyzánům z Vietkongu notně pouštět žilou. Bombardování ani nekonečné dělostřelecké baráže vůli k odporu přesto zlomit nedokázaly.
V bitevním poli aplikovaná strategie USA, založená na „odřezání“ nepřítele od zdrojů, se naprosto míjela účinkem. Komunistický sever vždy velmi dynamicky utržené ztráty nahradil.
Zásobovací trasy, jimiž bez ustání proudil proviant a odpočatí rekruti, totiž vůbec nevedly územím rozdělených soupeřících vietnamských států, ale sousedním Laosem a Kambodžou. Vítězství severu ve válce nebylo možná jisté, ale díky existenci Ho Či Minovy stezky byla jeho prohra způsobená vyčerpáním zdrojů přinejmenším nepravděpodobná.
Cesta života a smrti
Z narušení hornaté a džunglí pokryté hranice cizích států si Severní Vietnam těžkou hlavu nedělal. Američané ale kvůli tomu zůstali bez možnosti efektivně omezit operační schopnost nepřítele. Nemohli přeci svévolně bombardovat země, s nimiž nebyli ve válečném stavu. Alespoň ne z počátku, kdy Laos i Kambodža ostentativně hájily svou neutralitu.
Ilegální zásobovací tepna přitom nebyla, navzdory dlouho zastávané představě, jedinou přímou komunikací, ale široce rozvětveným systémem pěšin a koridorů, které byly prosekány nebo proježděny džunglí. Její celková délka se odhaduje na 1 300 kilometrů, ale tento údaj ani zdaleka neodráží spletitost její infrastruktury, ani postupný vývoj k dokonalosti.
Neviditelná, ale nepostradatelná
V sedmdesátých letech o ní příslušníci vietnamské lidové armády hovoří jako o nejvýznamnějším stavebním díle Asie. Svým způsobem ani moc nepřeháněli. Vždyť na Velké Truong Son, jak tuto podpůrnou a zásobovací pavučinu stezek nazývali, byl celý jejich boj naprosto závislý.
Vietnam byl erotický a narkotický, vzpomíná válečný fotograf Jedna z prvních myšlenek, která vás při pohledu na válečného fotografa Patricka Chauvela napadne, je srovnání s Napoleonem. Patrick je Francouz malé postavy a neuvěřitelně zarputilého ducha, kterého nic nedokáže udržet na jednom místě. |
Pojmenování Ho Či Minova stezka dali místu až Američané, když poněkud opožděně rozpoznali její strategický význam. To už logistický komplex vypadal o poznání sofistikovaněji. Pěšiny v řídce osídlených pohoří využívali obchodníci a pašeráci po staletí. Některé vedly po příkrých úbočích hor v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů, jiné se nořily do soutěsek a vedly podél širokých řek. Větší část jejich tras přitom zakrývaly husté koruny stromů jinak obtížně prostupné džungle, což se pro úspěch Severního Vietnamu ukáže jako klíčové.
Z pěšiny se stává dálnice
Zásoby tudy proudily už za indočínské války a Vietkong bude stezku zprvu využívat jen k přesunu lidských sil infiltrujících vietnamský jih. Hanoj totiž posílala zásoby raději po moři. Změnilo se to v roce 1965, když Američané lodní zásobování přerušili svými hlídkovými čluny.
Rázem bylo zapotřebí dopravu materiálu Ho Či Minovou stezkou zefektivnit. A dařilo se to. Pokud se v roce 1959 stará o minimální průchodnost laosko-kambodžské džungle dohromady šest tisíc vojáků, v roce 1970 už připadá na každý ze čtyř úseků cest 26 tisíc mužů a laoských „dobrovolníků“. Jestli tu zprvu proviant na zádech tahali „lidští mezci“, kteří si v rovnějších úsecích vypomohli naloženými bicykly, teď pod příkrovem džungle vyrostly silnice a chodníky. Některé jsou sypané štěrkem, jiné lemuje výplet z větví proti závalům půdy.
Jsou tu tunely, maskované garáže a parkoviště pro vozový park nákladních vozů, o které se stará 24 tisíc řidičů. Jsou tu mosty, které se skrývají pod hladinou řek, a uměle vytvořené brody. A také bezpočet skladišť zbraní a munice, kasáren, nemocnic a velitelských center. Dokonce i provizorní ropovod.
Na druhé straně hranice je to brzy znát. V roce 1961 se přes Truong Son dostalo na jih okolo čtyř tisícovek partyzánů, a k tomu přibližně 20 až 30 tun proviantu každý den. V roce 1965, kdy už je stezka sjízdná vozem, projde tudy 90 tisíc partyzánů a pět plně vyzbrojených regimentů (asi 75 tisíc vojáků). A taky přes 250 tun materiálu za den. Před ofenzivou Tet se tu shromáždí 200 tisíc mužů a 81 tisíc tun materiálu.
Co nezvládnou bomby, dokáže monzun
V roce 1968 si Američané vymohou částečné svolení od vlády Laosu a začnou celou stezku bombardovat. Postupně ji zasypou třemi miliony tun bomb, ale očekávaný výsledek se nedostavuje. I když se na této trase ozve exploze masivní bomby v průměru každých sedm minut, zásoby tudy proudí dál.
Ho ČI Minova cesta byla gigantickým a sofistikovaným dílem. Američany velmi trápila.
Vojenská výbava se převážela i na kolech.
Severní Vietnam možná nedisponuje moderními technologiemi jako Američané, ale rozhodně mu navzdory bombardování nechybí čerstvé posily a munice. Přesněji řečeno: nikdy netrpí nedostatkem v suchých a nedeštivých měsících roku.
Jediné, co spolehlivě dokáže zbrzdit nekonečný proud posil, jsou pravidelné monzunové deště. Od května do září tu naprší 70 procent z celoročního úhrnu 3 800 milimetrů srážek. Jen tehdy se pečlivě udržovaná dopravní síť mění na téměř neprůjezdné rozbrázděné říční koryto zaplavené bahnem.
Déšť na přání
Ne náhodou jsou to jediné měsíce, kdy se Američanům daří efektivněji zasahovat proti protivníkům. I jejich pohyb však brzdí déšť. A tak netrvá dlouho, než generálové přijdou na nápad využití „geograficky selektivního deště“. Kontrola počasí podle přání generálního štábu sice zavání vědeckou fikcí, ale cílená manipulace s lokální oblačností zdaleka tak nereálná není.
Abychom však zásluhy za tuto originální myšlenku nepřipisovali Američanům, v průběhu indočínské války to poprvé v praxi otestovali už Francouzi. Generál René Cogny to s pomocí aktivního uhlí, rozprašovaného z letadel nad Ho Či Minovou stezkou, zkoušel v roce 1954. Neúspěšně.
Experti z USA se rozhodli tento koncept oprášit a postupně otestovali přes osm desítek nejrůznějších substrátů, které teoreticky dokázaly vyprovokovat nebo prodloužit déšť. Některé fungovaly lépe, jiné hůře. Po aplikaci drceného suchého ledu se mlha nad pralesem stávala těžší, docházelo ke kondenzaci vodních par a začínalo pršet. Aktivní uhlí fungovalo, ale jen při masivní koncentraci v řádu tun. Stejně jako běžná kuchyňská sůl.
Jedničkou se stává poprašek jodidu stříbrného nebo draselného. Ten dokáže zázraky, zvlášť když je do ovzduší vháněn spolu s propanem. Konkrétní informace o úspěšnosti jednotlivých užitých látek však nejsou dostupné.
Tak trochu delší období dešťů
Američané se nechlubí tím, že tyto látky testují nad Bolavenskou plošinou a v údolí řeky Se Kong. Zmíněná území totiž patří Laosu a ten o probíhajících experimentech informován není.
Vědecký poradce prezidenta Donald F. Horning nadřízeným pouze referuje: „Některé substráty dosahovaly ve vyvolávání deště 82procentní úspěšnosti. Vyvolávaly až čtyřhodinové dešťové přeháňky a přidaly tím zhruba 270 milimetrů srážek k celkovému klimatickému úhrnu na vietnamské hranici.“
Dešťotvorné postřiky neudělaly ze sucha bouři, ale dokázaly rozpršet již existující mraky. Jinými slovy, při zvýšené oblačnosti bylo možné efektivně ovlivnit délku a intenzitu přeháněk. Například prodloužit o měsíc nebo dva monzun nad Ho Či Minovou stezkou a tím odřezat Severní Vietnam od zásob.
Bahnem za vítězstvím
Těžko říct, jestli byl Bílý dům tak zoufalý, ale s realizací programu na kontrolu počasí, tedy Operací Popeye, v roce 1967 souhlasí. Rozblácené stezky v džungli, které zavalují podmáčené svahy, velkou vodou stržené mosty a neschůdné brody, to vše přece může podrýt zásobování nepřátel. Masivní bombardování konvenční municí to zatím evidentně nedokázalo.
Pod heslem „dělej bahno, ne válku“ tak v květnu 1967 začíná tým pilotů nad Laosem rozprašovat chemikálie, které mají nepřátelské příhraniční území zaplavit vodou. Je to dost jednotvárná práce. Upravené transportní letouny Lockheed WC-130 letí v dvoukilometrovém rozestupu nad džunglí a kreslí suchým ledem desetikilometrové čáry po obloze. Pak následuje otočka a další várka. Do omrzení.
Pravdu spláchla voda
Takových vzletů bylo realizováno více než dva tisíce, daňové poplatníky prý přišly na tři miliony dolarů ročně. Jestli tento netradiční přístup skutečně fungoval, ale dodnes jisté není. Žádné oficiální vyhodnocení úspěšnosti neproběhlo a americká vláda existenci celého programu manipulace s počasím dost ostentativně popírala. K hrátkám s počasím nad neutrálními zeměmi by stěží dostala povolení.
V březnu roku 1971 vyšťoural detaily celé přísně tajné operace reportér Jack Anderson a zveřejnil je v deníku The New York Times. Dva dny nato byla Operace Popeye nad Laosem ukončena. Zda byla důvodem její kompromitace, nefunkčnost, nebo už Spojené státy pochopily, že tuto válku nevyhrají, se nejspíš nedozvíme.
Podívejte se na krátký dokument o historii války ve Vietnamu:
