Pro americké válečné stratégy to nebyla příjemná čísla: 85 procent tonáže importovaného zboží přijíždělo do severního Vietnamu skrz přístavy a kotviště v zátoce Hon La. Co to znamenalo? Že jakákoliv snaha o materiálové vyhladovění nepřítele se míjela účinkem.
Jen pro představu, v třetím největším vietnamském městě Haiphongu kotví v květnu roku 1972 na vykládce šestnáct sovětských nákladních lodí. A taky pět čínských a pět somálských, tři polské, dvě z Kuby a jedna z východoněmecké NDR. Jaký mají proviant? To se mohou ve Spojených státech jen dohadovat, ale zdá se, že tato bratrská výpomoc bude mít dost výbušnou podobu.
Nejsnazší by samozřejmě bylo celý Haiphong rozbombardovat a do zálivu poslat pár torpédoborců a křižníků jako patrolu. Jenže toto řešení je jednoduché jen na papíře.
Prozradíme vám, proč byste tudy neměli plout
S Pekingem a Moskvou za zády by taková akce mohla být snadno považována za jednostrannou americkou provokaci. A poslední, co si Američané přejí, je opakování čínského scénáře z korejské války. S vědomím toho, že proviant z Haiphongu je nepochybně využíván při velikonoční ofenzivě Nguyen Hue proti vietnamskému jihu, se Američané rozhodnou pro trochu decentnější přístup. Pro pasivní blokádu vietnamských přístavů námořními minami.
Je to postup, který má velkou podporu americké generality i prezidenta Nixona, ale v civilistech vyvolává značný odpor. Proč? Miny jsou neselektivní, potápět a ničit jistě nebudou jen transportní lodě převážející zbraně, říkají odpůrci války. Operace s krycím názvem Pocket Money, spuštěná 9. května 1972, takovým rizikům originálně předchází. Jak? Protivník, tedy severní Vietnam, je o celé operaci informován.
Neproklouzne ani myš
Tedy až po realizaci první fáze. Ta spočívala v letecké pokládce min do širokého kanálu vedoucího k Haiphongu. Námořní miny, ať už 450 kilogramů těžká Mk-52 s magnetickou spouští, nebo 260 kilogramové Mk-36 s akustickou spouští, jsou vybaveny časovačem. Co to znamená? Že se plně aktivují za 72 hodin. A to je přesně čas, který mají nevietnamské lodě v Haiphongu k tomu, aby přístav opustily.
A skutečně, jedna britská a čtyři sovětské lodě hned vyrazí pryč. Ty ostatní tu budou zablokovány na dalších tři sta dní a dovnitř přístavu po tu dobu nedorazí žádné plavidlo. Mimochodem, zaminovaný kanál znemožnil pravidelnou údržbu kotviště, takže se tu v průběhu pasivní blokády snížila hladina o šedesát centimetrů. Prostě úspěch. A protože úspěch táhne, zaminují v následujících dvou dnech Američané podobným způsobem většinu severovietnamských přístavů.
Miny budou všude!
A když je celý záliv „vyčištěn“ od neutrálních plavidel, které buď odpluly, nebo jsou blokovány v přístavech, pojistí si američtí námořníci úspěch další plošnou leteckou pokládkou námořních min. Nešetří. V ústí řek tak údajně skončí kolem tři tisíc min a dalších devět tisíc je rozptýleno v jednotlivých výbušných pásmech v moři.
„Je to velmi laciný způsob, jak dosáhnout kvalitního výsledku,“ pochvalují si operaci američtí stratégové. Kladené námořní miny DST jsou dílenskou předělávkou klasických leteckých pum, kterých mají naskladněných víc než dost. Původní doutníkový tvar bomb zůstává zachován, přidává se jen časovač a roznětka, která iniciuje explozi při narušení magnetického pole proplouvající lodí. Je to levné a účinné, pokud se tedy něco nepokazí.
Něco se však pokazilo.
Průlet vířivkou
Na rutinní kontrolní let z dopoledne dne 4. srpna 1972 posádka průzkumného letounu Lockheed EP-3 rozhodně nezapomene. I když divadlo trvalo jen chvilku. Zničehonic totiž pod nimi začalo „moře v zátoce Hon La s ničivou energií trhat vzduch i hladinu“.
Série hřibů vyvrhla sloupce vody až do oblak. V pětadvaceti sekundách spatřila posádka letounu, která musela hodně rychle nabrat výšku, na třicet explozí. Celé jedno minové pole přestalo rázem existovat. A v místě, kde se mělo nacházet další takové, už viděli na hladině jen tmavé koláče sedimentů, vyvržené explozí ze dna.
Vypadalo to prý, jako by se tu probudil nějaký podmořský vulkán. Kromě znečištěného moře po námořních minách, které bezdůvodně přeoraly dno, nezůstalo nic.
Co se to k čertu stalo?
Překvapení přerůstající ve zděšení Američanů je dokonalé. Piloti průzkumného letounu i několik operátorů z letadlové lodi Kitty Hawk, kteří s nimi během letu udržovali kontakt, skončí okamžitě ve vězení. Proč? Podle nejvyššího velení 7. americké flotily je zapotřebí okamžitě zajistit, aby se informace o ztrátě minového pole nebo polí nedostala ven. Minimálně do doby, než se zjistí skutečná příčina.
Podezření se upíná k důmyslné sabotáži, mechanickému selhání autodestrukčního časovače min nebo k nějaké dosud neznámé zbrani, pravděpodobně sovětské provenience. Tedy žádné dobré zprávy. Podezření se však nenaplní a sériová exploze, která úplně vymazala, nebo narušila tucty minových polí, zůstala do konce války bez vysvětlení.
Viník? Podívejte se do oblak
Zprávy o této události byly důsledně zahrabány v utajovaných vojenských archivech. Bylo zapotřebí, aby si Sověti a Číňané i nadále mysleli, že se k severnímu Vietnamu bezpečně plout nedá. I proto se věc příliš důsledně nevyšetřovala.
A také tu byl mnohamilionový kontrakt na transformaci leteckých pum na námořní miny, který by byl zveřejněním informací zdiskreditován. Nevyřešená záhada tak odpočívala v šanonech až do minulého roku, kdy si ji se zájmem přečetla Dolores J. Knippová, badatelka ze státní univerzity v Boulderu ve státě Colorado. A letos v odborném vědeckém magazínu Space Weather představila svou verzi událostí.
Za vše prý mohlo Slunce.
Přesněji byla viníkem extrémní odchylka „vesmírného počasí“ v podobě nebývalé sluneční erupce. Sálání plazmy, radiace a nabitých částic vymrštěných do celé sluneční soustavy si totiž pohrálo i s magnetickým polem. A právě tato odchylka prý aktivovala magnetické senzory pod vodou číhajících min a nastartovala je k hromadné explozi.
Podle Knippové byla solární bouře z roku 1972 vůbec největší od roku 1859, kdy koronální výron hmoty zasáhl zemskou magnetosféru a vyvolal jednu z největších zaznamenaných geomagnetických bouří. A není prý vůbec divné, že k něčemu takovému, jako byl vietnamský plošný výbuch min, došlo.
V důsledku zvýšené solární aktivity v roce 1972 na Zemi „bláznila“ elektronika poměrně výrazně a výpadky proudu nebo telegrafního spojení byly prý velmi frekventované. Bouře totiž trvala 14,6 hodin.
„Pokud by se lidé z námořnictva hned zeptali někoho z odborníků na magnetosféru, nemuseli trávit tolik času v nejistotě a obavách,“ říká Knippová. „Třeba v NASA byla solární bouře z roku 1972 notoricky známou událostí, protože se odehrávala mezi misemi Apollo 16 a 17.“
Jenže námořnictvo se tehdy se svým neúspěchem chlubit nechtělo. V loňském roce však zveřejnilo zprávu, vycházející z tehdy ještě oficiálně nepublikovaných výsledků Knippové, ve které vlivu solární bouře na sériovou explozi námořních min přikládá „velkou pravděpodobnost“.
