Když obyvatele britské vesničky Eyam 24. června roku 1666 farář William Mompesson shromáždil, měl v ní mor na svědomí desítky lidí. A lidé měli nakročeno k tomu začít obec houfně opouštět.
Rychle a účinně by tak roznesli nákazu do okolních vsí a měst, včetně Shefieldu a Bakewellu, to bylo zřejmé. Pro to, co se jim duchovní chystal navrhnout, si musel vzít na pomoc předchozího faráře Thomase Stanleye, který měl u vesničanů mnohem větší slovo. Teprve s ním za zády jim Mompesson navrhl, aby se ve vesnici neprodyšně uzavřeli. Aby v ní zůstali jako dobrovolní vězni svého morového hosta. Jídlo a vše potřebné by jim zajišťoval devonshirský hrabě.
Odteď až do téměř jisté smrti. Protože plán znamenal, že by pro okolní obyvatele obětovali život. Jinak než karanténou se s morem bojovat nedalo a oni by s ním žili ve svých domovech jako rodina.
Víra v boží zásah: karanténa před karanténou
Jednu z nejstarších zmínek o izolaci kvůli nákaze najdeme ve Třetí knize Mojžíšově Starého zákona. Vztahuje se pravděpodobně k lepře a skrze rabína nařizuje sedmidenní separaci nakaženého, pokud Bohu lhůta k vyléčení nemocného a ochraně neinfikovaných nestačí, následuje opakování procedury.
Jakkoli v onom ustanovení jako laici vidíme obrysy karanténní praxe, patolog Kelly Drews ve svém přísně vědeckém článku z magazínu The Virginia Tech Undergraduate Historical Review nesouhlasí. Karanténa je technologií, upomíná nás, a nadpřirozené síly jako je víra v božský zásah, parametry technologie nedodržují. Starozákonní židovská verze proto „nesplňuje kvalifikaci karantény, dokonce ani izolace“, upozorňuje.
Záhada tanečního moru: za vražednými tanečními orgiemi mohli být Češi Lidé se svlékali, plivali kolem sebe oplzlosti, Satanova jména, souložili – a především tancovali. Dny, týdny, do zemdlení, mnozí se protančili ke smrti. Apokalyptické běsnění, pekelný rej. Taneční mor je dodnes záhadou, nad níž si lámou hlavy historici, psychologové i lékaři. |
A spolu s dalšími autory dodává, že počátky organizované karantény v dnešním slova smyslu přinesla do Evropy až katastrofální rána epidemie zvané černá smrt ve čtrnáctém století.
Evropu svírá černá smrt
Podle dnešních převládajících vědeckých názorů měla podobu dýmějového moru. Nejprve udeřila na Blízkém východě, kvůli evropským námořním cestám to však nemělo být její jediné hostitelské území. A ukázala se být nemilosrdnou a rychle pustošící smrtkou. Zatímco v roce 1346 žil mor podle Drewse v Evropě především ve zvěstech jako přízračná, vzdálená hrozivá nemoc exotických východních zemí, hned v prvních čtyřech letech poté, co své vyhlazovací tažení starým kontinentem v roce 1347 začal, uvalil okamžitou smrt na miliony jeho obyvatel.
Byla to destruktivní exploze, která se do Evropy zatínala rychlostí popravčího meče a dočista zpřetrhávala vlákna tamní společnosti. Černá smrt zabíjela extrémně účinně. Skutečný počet obětí neznáme, středověký historik Philip Daileader mluví o tom, že do roku 1350 mor povraždil 45 až 50 procent obyvatel Evropy. A pustošil samozřejmě především v oblastech, které byly s Blízkým východem propojeny námořní dopravou.
Jenže jak se dalo černé smrti bránit? Jak vzdorovat zkáze, jejíž příčinu neznáme? „Někteří tvrdili, že důvodem je špatná astrologická konjunktura, podle jiných to byl boží trest,“ líčí historik Karl Appuhn v magazínu The Conversation. Nakonec však reakce začaly mít shodnou podobu: znemožnění kontaktu mezi nakaženým člověkem a infikovanými předměty a ostatními lidmi.
Nejextrémnější reakce přišla z italského města Reggio nell’Emilia, kde nařízení ubožáky s příznaky nemoci jednoduše vyhánělo ven, do polí a lesů. Ať se uzdraví, nebo zemřou, shrnuje záměr opatření článek Původ karantény v magazínu Clinical Infectious Disease.
Proč právě čtyřicet dní karantény? Nevíme. Ale pomohlo to
Katastrofální situace nakonec úřady dovedla k rozsáhlým intervencím. V roce 1374 začala města Janov a Benátky praktikovat izolaci. Pokud do jejich přístavů přijížděly lodě, které plavbu nastoupily z oblasti zasažené černou smrtí, posílala je pryč.
V roce 1377 Benátky zahájily praxi, která dala karanténě jméno. Ve své obchodní kolonii, v městském státě Ragusa, dnešním Dubrovníku, lodní posádky i příchozí podezřelí z toho, že putují z nakažených oblastí, museli strávit třicet dní v izolaci. Až poté jim mohl být vstup povolen. Nakonec se benátský systém rozšířil na čtyřicet dní.
Proč toto číslo? Odpověď neznáme a spekulací je spousta. O čtyřiceti dnech mluví Hippokratés, číslo odkazuje na počet dní, které strávil Mojžíš na hoře Sinaj, čtyřicet dní a nocí trvala i starozákonní potopa světa. Nebo to souvisí s Pythagorovou teorií čísel, jak zmiňuje článek Eugenie Tognotti z revue Emerging Infectious Diseases?
Pestré dějiny karantényV islámském světě se s karanténou setkáváme v šestém kalifátu Omájovců, jeho vládci nechali v roce 1307 zbudovat v Damašku ústav pro pacienty z běžných nemocnic, kteří trpěli malomocností. V roce 1431 následovala nemocnice pro internované oběti lepry v Edirne v dnešním Turecku. Duchové La Grosse-Île Izolační zdravotní opatření se nevyhnula ani Severní Americe, z tamní kapitoly historie karantény ční především příběh stanice na ostrovu La Grosse-Île. Vztahuje se k tragickému osudu imigrantů z Irska, kteří za snem o lepším životě prchali ze své země kvůli „velkému hladu“ způsobenému neúrodou brambor v letech 1845 až 1849. První loď napěchovaná Iry a Irkami do Quebecu dorazila 17. května 1847 a vylézaly z ní desítky bytostí zemdlených horečkami. Další plavidla následovala a dovážela pasažéry napůl mrtvé, napůl tak zubožené, že jim místí začali říkat lodní rakve. Právě na ostrově La Grosse-Île nechaly úřady zbudovat karanténní stanici, kde zemřely tři tisíce lidí, dalších pět tisíc mrtvých hodily podle záznamů posádky lodí do moře. Na šest tisíc lidí poté zemřelo v karanténní stanici Windmill Point zbudované, když bylo evidentní, že kapacita La Grosse-Île nestačí. Epidemie jako pobídka k mezistátní spolupráci Otázce karantény a geografických sanitárních kordonů se v devatenáctém století věnoval bezpočet konferencí, hlavně kvůli choleře. První z nich, pařížská z roku 1852, vídeňská, která následovala o dvaadvacet let později, a římská, která se odehrála v roce 1885, efektivní výsledky nepřinesly. Po nich přišly další, aby se první skutečně zásadní stala pařížská v roce 1912. Její úmluva nahradila všechny předchozí a podepsalo ji čtyřicet zemí. Ještě o osmnáct států více signovalo o čtrnáct let později dohodu, která ji nahradila. |
Přes všechnu nevědeckost karanténa nesla omezené benefity. Pravda, úřady se mylně domnívaly, že se epidemie přenáší zkaženým, „morovým“ vzduchem, zatímco bakterii Yersinia pestis, která mor pravděpodobně způsobovala, šířily nejspíše blechy, i když se na tom věda jednoznačně neshodne. Čtyřicet dnů však mohlo fungovat s ohledem na to, že podle současných výzkumů trvá v případě dýmějového moru lhůta mezi nakažením se a smrtí sedmatřicet dní. Tři zbývající dny byly navíc.
Benátské opatření dalo karanténě nejen název, italsky se „čtyřicet“ řekne „quarantino“, „čtyřicet dní“ potom „quaranta giorni“, ale též základy. V roce 1403 u průkopnických, obchodnických, se světem propojených Benátek vznikl navíc karanténní lazaret, nejprve pro oběti moru, poté lepry. V roce 1467 si vlastní „lazaretto“ zřídil podle jeho vzoru Janov, následovalo Marseille a další města.
Všechna opatření byla potřeba, druhá morová pandemie, která se spustila obdobím černé smrti, totiž žila dalšími, i když menšími výbuchy až do devatenáctého století. Její poslední obří erupcí byl velký londýnský mor. Byl pojmenovaný po britské metropoli, ale zkázu přinášel nejen tam. Zavítal i do vesnice Eyem, kterou známe ze začátku našeho článku a která sama na sebe uvalila jednu z nejheroičtějších karantén dějin.
Než bychom šířili zkázu, zemřeme
Její utrpení je s Londýnem spojené, ortel si nad sebou totiž obec sepsala, když si z velkoměsta nechala doručit balík šatů pro náboženskou slavnost. Nebohý pomocník krejčího, který zablešený pytel na začátku září roku 1665 otevřel, padl moru za oběť jako první, popisuje server Atlas Obscura. Mezi zářím a prosincem přišla obec o nějakých 350 obyvatelích, jak uvádí server School History, o dvaačtyřicet lidí.
Než v listopadu následujícího roku vydechla poslední oběť Abraham Morten, zemřelo v morem prolezlé karanténě, kterou kolem obce vykroužili sami a dobrovolně její obyvatelé, 260 lidí. Tragédie střídala tragédii. Vždyť sám Abraham byl dvacátou obětí zákeřné nemoci z rodu Morgenových.
Nejděsivější zkázu přinesl srpen 1666, byl extrémně horký, a to apokalypse a jejím bleším přenašečům svědčilo. „Ve vzduchu je cítit smutek a smrt,“ zapsal si farář Mompesson. Denně zemřelo pět šest lidí, všichni dobrovolní vězni však ve vesnici zůstali, nikdo neprchl. Elizabeth Hancockovou stál onen prokletý měsíc život muže a šesti dětí, všechny musela odvléci a zakopat do hrobu sama, nebylo nikoho, kdo by jí pomohl.
„Říká se, že lidé z nedaleké vsi Stoney Middleton stáli na kopci a pohřbívání přihlíželi. Ale příliš se báli, než aby jí pomohli,“ cituje server BBC Joan Plantovou, která eyamskou tragédii zkoumala.
Podle Michaela Sweeta z univerzity v Derby rozhodnutí a odvaha eyemských okolní vesnice zachránila. „Je pozoruhodné, jak účinná v tomto případě karanténa byla,“ shrnuje.
Neberte jim karanténu! Nástroj politiky, diskriminace, represe
Žádné opatření však není v rámci společnosti čistě technické, neutrální. Ani karanténa nebyla výlučně zdravotnickým nástrojem, a to nejen proto, že její dějiny nezačaly přísně vědecky. Byla součástí společenských vztahů, měla politický kontext. Znala diskriminaci a boj o moc.
Když se proti moru, který dorazil do Konstantinopole v roce 542, rozhodl zakročit císař Justinián I., nasměroval sérii represí proti Židům, Samaritánům, homosexuálům, pohanům, ariáncům, heretikům všeho druhu. „Za svou roli morových přenašečů nemohly tyto minority o nic více než křesťané, hlavní roli hrál rasismus a agrese proti disidentským skupinám,“ vysvětluje Drews.
A samozřejmě, ve hře byla moc. Středověká karanténa byla podle historika Appuhna mnohdy nespravedlivá. Pro bohaté třídy nebyla nevyhnutelným osudem, mohly se jí díky penězům vyhnout. „Takže nejvíce trpěli karanténou povětšinou chudí lidé, kteří neměli jinou volbu,“ říká.
Společenské peripetie karantény středověkem samozřejmě neskončily. Naopak. Rostoucí emancipace nových tříd, společensko-politický pohyb a tenze opatření, jako byla karanténa a izolace, politizovaly. Na jedné straně byla vnímána jako porušování nových, občanských práv a svobod. Na druhé straně ji státy k ospravedlnění posilování policejní moci proti nepohodlným skupinám opravdu používaly. Epidemie cholery poskytla záminku pro represe proti revolučním silám bojujícím za sjednocení země a republiku například v Itálii, uvádí studie Eugenie Tognotti.
Jindy si karanténu vynutila sama poptávka veřejnosti. O užitečnost karanténních opatření proti choleře se debatovalo po celá desetiletí devatenáctého století. Jsou neúčinná, zastaralá, svazují obchod, státy nespolupracují, izolační opatření navíc dávají obyvatelstvu falešný pocit bezpečí, takže jeho neopatrnost situaci jen zhoršuje, tvrdili její kritici. Úřady se však karantén držely. Kdybychom je veřejnosti nedaly, kromě epidemie by propukla i panika a hrozila by povstání, bály se autority.
