Londýn osmnáctého století, to byla oáza klidu, bezpečí. Nebylo to za nízkou cenu, zločinnost se tu držela na velmi nízko míře kvůli velmi přísnému trestnímu systému. I za relativně malý prohřešek z vás totiž udělal psance deportovaného do zámořské kolonie. Pojem recidivy tu byl proto prakticky neznámý.
O několik století dříve to však ve městě na Temži vypadalo docela jinak. Patřilo k nejdivočejším sídlům Evropy.
Vraždy ano, organizovaný zločin ne
Podle badatelů z Oxfordské univerzity zaváněla noční procházka ulicemi hazardem s životem. Zdrojem jejich informací se staly archivované úřední zprávy královských ohledavačů mrtvol, koronerů. Vyzradily například, že v první polovině 14. století v metropoli řešili kolem 110 vražd a násilných úmrtí ročně, prakticky tedy každý třetí den. Teprve ve druhé polovině vlády krále Eduarda III. poklesla děsivá bilance na 32 až 56 případů ročně a dále klesala.
Na práci oxfordských autorů navázali jejich kolegové z univerzity v Cambridge, kteří na základě dochovaných záznamů koronerské rady představili londýnské násilí dokonce v interaktivní mapě, která zachycuje místa s nejznámějšími mordy.
Města, kde vás dnes vražda nepřekvapíPrůběžně aktualizovaný žebříček padesátky měst světa s největším počtem vražd na 100 tisíc obyvatel nabývá v posledních letech dost uniformní podobu. První desítku totiž obsazují Mexiko, Brazílie a Venezuela. Jen jména konkrétních favoritů se drobně mění. Venezuelský Caracas s přepočtem 111,19 je aktuálně druhý, prvenství mu ukořistil mexický Los Cabos, ale zato vede v absolutních číslech: v třímilionové metropoli policisté vyjíždějí k vraždě 3 387krát za rok. Jižní Afrika a Kolumbie jsou tu zastoupeny také, ale jen třemi městy a na výrazně nižších příčkách. Mimochodem, Londýn byl ještě nedávno 18. nejbezpečnějším městem světa. Dnes ho nenajdeme v první padesátce. |
„Pokud akceptujeme, že Londýn měl zhruba 80 tisíc obyvatel, zjistíme, že vražd tu byl skoro dvacetinásobek toho, co bychom od města takové velikosti čekali dnes,“ píší historici z Cambridge. Jen pro srovnání, dnes Londýn „počítá“ se 1,5 až dvěma případy vražd na 100 tisíc obyvatel.
„Středověký Londýn byl nebezpečný místem pro život, ale chápat ho jako město bez zákona není přesné,“ doplňuje však Manuel Eisner, vedoucí Centra pro výzkum násilí univerzity v Cambridge a dodává: „Z oné doby máme například jen velmi málo zpráv o promyšlených a organizovaných zločinech.“
Vybírání výpalného, zločinecké cechy a pouliční gangy, únosy, dopředu připravovaná loupežná přepadení, to vše ve středověkém Londýně schází. Většina zaznamenaných vražd souvisí se spontánní eskalací násilí a spíše náhodnými loupežnými přepadeními, která „nešla podle plánu“.
Horečka nedělní noci
A co ještě můžeme ze zpráv koronerů vyčíst? Že mezi nejdivočejší dny patřila neděle. Volný den, který trávili obyvatelé Londýna společenskou zábavou. A také pitím po krčmách, kde nebylo pro ránu daleko. Neděli jako den činu uvádí hned 31 procent koronerských zpráv, 21 procent mluví o pondělí a nalezených tělech, která vyplavila řeka.
S ročním obdobím už je to trochu složitější. Květen a červen patří mezi měsíce s největším zaznamenaným počtem vražd, ale případnou teorii o vlivu dlouhých teplých večerů na zvýšenou kriminalitu hatí srovnatelných 22 vražd v listopadu. V prosinci a lednu byl klid.
Záhada tanečního moru: za tanečními orgiemi mohli být Češi |
Podle dobových zpráv lze vyčíst, že většina vražd se odehrála mezi pátou odpolední až desátou večerní, jiné časy byly spíše neobvyklé. A zajímavé je, že k 52,8 procenta vražd došlo na frekventovaných ulicích, náměstích a tržnicích. Riskantní podvečerní procházka po nábřeží nebyla z tohoto hlediska vlastně vůbec riskantní, za rok vynesla jen čtyři vraždy.
K násilí s výsledkem smrti však mohlo dojít i v bezpečném hájemství domova, tam se odehrála celá pětina případů. Pokud jde o konkrétní místo, kde k vraždě došlo, byl hostinec nebo taverna stejně riskantním prostorem jako kostel. Oba typy lokace totiž sdílely po šesti vraždách ročně.
A vražedná zbraň? V době, kdy bylo součástí módy doplnit odění i nějakou tou dýkou za pasem, nepřekvapí, že nejčastěji jí byl „dlouhý nůž“. Koroneři poměrně složitě rozlišují mezi jednotlivými typy čepelí, od baselardů a irských nožů až po dlouhé dýky. V necelých osmi procentech případů pak přišly ke slovu pěsti, v jednom případě ročně byl vražednou zbraní dokonce luk. Dvaadevadesát procent usvědčených pachatelů tvořili muži, jen osm procent ženy. Přibližně desetina vrahů spadala věkem mezi nezletilé.
V Londýně nešli pro ránu daleko
„Pobyt ve středověkém Londýně byl přinejmenším dvakrát tak nebezpečný než pobyt v Yorku a vlastně v kterémkoliv jiném městě na ostrovech,“ tvrdí Kathryn Krakowská, archeoložka Univerzity v Oxfordu. Provedla totiž analýzu 399 lebek sesbíraných při odkryvech na šesti starých londýnských farních hřbitovech. Na nich odpočívali především lidé z nižší společenské třídy a chudších poměrů. Zdaleka ne každý z nich přitom skonal sešlostí věkem.
„Analýza prokázala, že 6,8 procenta všech lebek na sobě neslo stopy fyzického traumatu, násilného poškození,“ říká Krakowská. Typické pozůstatky násilí nesly především lebky mužů ve věkovém rozmezí od šestadvaceti do pětatřiceti let, ale výjimkou nebyly ani smrtelné rány u žen a dětí. „Přibližně 25 procent těchto lebečních poranění se odehrálo krátce před smrtí, můžeme je tedy považovat za příčinu úmrtí,“ popisuje Krakowská. „Řada lidí v Londýně umřela prostě proto, že je někdo pořádně praštil do hlavy.“
