Díky pečlivým dobovým záznamům známe dokonce i jméno té, která stála údajně u zrodu. Žena, jež začala onoho červencového dne roku 1518 v krkolomných uličkách středověkého Štrasburku tančit, vešla v historických listinách ve známost jako Frau Troffea. Nejprve se její ctihodní sousedé pohoršovali, vždyť to taky byla absurdní, surreálná, hrůzu nahánějící podívaná: žena se kroutila, zmítala, v permanentní křeči. Bez hudby, beze smyslu, bez důvodu, bez oddechu.
Pak se ale lidé začali přidávat. Do týdne jich prý bylo asi sto, koncem srpna se ve štrasburských uličkách zmítaly čtyři stovky tanečnic a tanečníků. Byli jako vyslanci z pekla. V transu, duchem mimo, jakoby proti své vůli, jako kdyby je k ďábelskému tanci nutilo něco uvnitř. Výskali, třásli se, měli halucinace. Jen velmi zřídka si odpočali, málokdy se najedli, napili. Mnozí z nich zemřeli vyčerpáním či na infarkt.
Byly to výjevy jako z fantaskních obrazů Hieronyma Bosche. Štrasburský groteskní rej je přitom sice nejlépe zdokumentovaným případem fenoménu, jemuž se říká „taneční mor", ale nikoli jediným.
Epidemie tanečního šílenství
Vskutku, nebyl prvním ani posledním. V roce 1247 prý zachvátila epidemie smrtícího tance město Erfurt, o něco později zaplavily dvě stovky frenetických tanečníků v Maastrichtu most přes řeku Mázu, kde řádily, dokud se most nezhroutil a mnozí z nich se neutopili.
V roce 1374 se dlouhé týdny stovky lidí zmítaly v ulicích Cách a dalších měst západního Německa a severovýchodní Francie: tváře zajaté vidinami, duše posedlé ďáblem, trhavé pohyby, na rtech prosby o spasení. „Jednoho rána, bez varování, se ulice zaplnily. Lidé tančili, bez únavy, po hodiny a dny, v divokých deliriích kolabovali, padali k zemi, vyčerpaní, naříkali, vzdychali, jako by ve smrtelné agonii," popisoval působivou scenérii Benjamin Gordon v knize Středověké a renesanční lékařství.
Pár desetiletí nato zaznamenal „udivující epidemii", při níž tanečníci polapení halucinacemi poskakovali po dlouhých šest měsíců, opat z kláštera poblíž Trevíru. Mnozí si polámali žebra, mnozí zemřeli, zapsal si. Případy manického tance zná i jih Itálie.
Šíleným orgiím tehdejší doba nerozuměla. Ve Štrasburku roku 1518 lékaři místním radním poradili, že lékem na taneční epidemii je – víc tance. Jen tanec prý vyžene horkou krev z těl postižených. Radnice proto obětem mánie dala k dispozici dvě městské síně, městské tržiště, postavila jim dřevěný přístřešek a najala hudebníky a profesionální tanečníky, kteří drželi tempo, když postižení umdlévali.
Až když bizarní „terapie" selhala a lidé začali umírat, radní změnili názor – je to následek prokletí za hříšný život, byli si náhle jistí. Proto ve městě zakázali hazard a prostituci, aby si rozzlobené svaté usmířili.
Taneční nákaza je však velkou záhadou dodnes. Co ji způsobilo, nevíme s jistotou ani po několika stoletích.
Námel, tarantule, masová psychóza?
Jeden z pokusů o odpověď sází na ergotismus, onemocnění způsobené námelem, které se projevuje mimo jiné i halucinacemi, záchvaty a delirickými stavy. To by sedělo, jenže kde by vzali nemocní energii na taneční maraton, když navíc choroba omezuje tok krve do končetin?
Další verze našla viníka v tarantuli a lidovému mýtu, že protilátkou na její jed je právě tanec. Proto se italská varianta démonického tance nazývá tarantismus: když měl dotyčný za to, že jej tarantule kousla, vrhl se do tance, aby se k němu přidávali ti, které tarantule kousla kdykoli předtím (protože nákaza byla nevymýtitelná a musela se potlačovat znovu a znovu). „Hudba a tanec byly jedinými účinnými protilátkami a vědělo se, že když se lidem hudby nedostalo, během několika hodin či dní zemřeli," popisuje lidové pověry lékař Henry E. Sgerist. I tohle vysvětlení klopýtá. Proč se taneční orgie na jihu Itálie objevovaly ve vlnách a ne průběžně?
Podle svědectví se mnohé oběti taneční hysterie utancovaly k smrti.
Sofistikovanější a věrohodnější vysvětlení nabízejí moderní vědci. Podle historika michiganské univerzity Johna Wallera byla posedlost tancem masovou psychózou vyvolanou stresem. Všiml si totiž, že významné vlny tanečního moru následovaly po obdobích strádání. Mánii roku 1374 předcházely jedny z nejtěžších záplav onoho století: voda se lila přes městské hradby, zaplavovala domy a unášela s sebou hnijící těla zvířat i lidí. Štrasburské třeštění zase přišlo po období hladomoru, kdy se ceny chleba vyšplhaly do nebes, město zaplnili hladovějící zemědělci a pustošil ho mor, lepra a nový zabiják syfilis.
Luciferovo jméno je chtíč
Svou tezi o masové psychóze navíc Waller podpírá i jevem, který jiným autorům uniká z dohledu – epidemií šílenství v klášterech. V roce 1491 jako by padlo prokletí na ženský klášter v tehdejším Španělském Nizozemí. Jeptišky pobíhaly jako psi, lezly po stromech a napodobovaly ptáky a kočky.
V mnoha dalších případech propadaly jeptišky po celé Evropě delirickým stavům, imitovaly kopulační pohyby, dělaly oplzlé návrhy kněžím i exorcistům, vzývaly démony, jimž dávaly sexuální jména. I to byla reakce vyvolaná stresem, objasňuje Waller. Mohl za něj kasárenský režim v klášterech, kam se mnohé z žen nedostaly dobrovolně, režim prostoupený odcizením, strachem a hrůzou před špatností a svody obyčejného života a před démony.
Masová hysterieBěhem staletí mohutné vlny tanečního moru zmizely, někteří autoři však tvrdí, že jeho stopy nesou i moderní dějiny. Historik lékařství Hans Schadewaldt tak prý zaznamenal případ taneční mánie v roce 1957, historik náboženství Ernesto de Martino pětatřicet případů tarantismu v roce 1959 v Italské Galantině. Ještě početnější jsou případy masové hysterie obecně. V roce 1962 vypukla epidemie smíchu v misijní škole v Tanzanii. Nejprve se objevila u tří dívek, nakonec zasáhla pětadevadesát žáků, trvala šestnáct dní, poté, co musela být škola zavřena, se epidemie rozšířila po jejím okolí. V roce 2011 se u dvanácti dívek ze školy v americkém městě LeRoy objevily symptomy podobné Tourettovu syndromu. V některých afrických oblastech zase muži věří, že jim magie může ukrást penis. V roce 2001 byli v Nigérii zabiti přinejmenším čtyři muži, které okolí považovalo ze „zloděje penisů“. |
„Věřily, že člověka může posednout ďábel – a tato víra je učinila náchylnými k tomu, že se obětí posednutí stanou i ony samy," píše Waller.
Posvátná hrůza, nejen deprese z tragického života, podle něj pomáhala hnát do ulic i občany Štrasburku. Věřili totiž v kult svatého Víta, který dokázal uvalit na lidi trest v podobě nutkavého tance do vyčerpání a pominutí mysli. A protože věřili, mohli se stát též obětí prokletí.
Orgie sekt se strukturou
Do ringu, kde soupeří mnohé interpretace podivuhodného historického fenoménu, však vstupuje další těžká váha – tvrzení amerického historika lékařství Roberta E. Bartholomewa mají sílu kladiva. Vychází totiž z dobových pramenů, ze svědectví z náboženských, zdravotních i občanských zdrojů, a na jejich základě ničí mnohé mýty moderních autorů.
Zaprvé, výbuchy tanečního moru nebyly spontánními událostmi. Podle jeho výzkumů byly případy tanečních mánií rituály praktikovanými sektami poutníků. Kromě křesťanských prvků obsahovaly i cizorodé elementy a podle jedné kroniky se poutníci oddávali „hanebným neslušnostem, mnohé ženy si při nestoudném tanci odhalovaly ňadra" a nepokrytě nabízely sex.
A pozor, otisk v pekelných neřestích měli nechat i naši předci, Bartholomew cituje historika Louise Backmana, podle něhož pocházela řada sektářských skupin z území dnešního Česka, a dodává: „Během oné doby byli Češi známí vysokým výskytem chování, které se považovalo za nemorální, především sexuálního, včetně prostituce a oslav, které zahrnovaly volný sex."
Taneční mánie navíc nebyly chaotickými, nekontrolovatelnými erupcemi. Například v Itálii oběti tarantismu začínaly tančit s východem slunce, v poledne si odpočinuly a dopřály si koupel, aby poté opět tančily až do večera, kdy na ně čekalo něco málo k jídlu a spánek.
Především však Bartholomew vyvrací domněnku, že tanečním orgiím dominovaly ženy, domněnku, která je následkem mýtu, že ženy jsou náchylnější hysterii a dalším psychickým defektům. „Osoby obojího pohlaví, posedlé ďáblem a zpola nahé, na hlavách věnce, začaly tančit," cituje z díla dobového autora a přidává další svědectví, například Johannese de Beky z roku 1385: „Podél Rýna se rozšířila zvláštní nákaza… lidé obou pohlaví ve velkých davech tančili a zpívali, jak v kostelech, tak venku, dokud nebyli tak vyčerpaní, že padali na zem."
Barthoilomewova verze říká, že taneční orgie byly dílem potulných sekt, měly strukturu a přidávali se k nim lidé, pro něž byly reakcí na těsné okovy náboženských norem, dopřávaly jim ventil, možnost, jak se dopouštět jednání, které bylo jinak neakceptovatelné.
