Jako by předobraz toho, co přijde, existoval. Ano, americká prohýřená dvacátá léta dvacátého století. Doba jazzu, hedonismu, rozmarnosti. Éra „nejdražších orgií v dějinách“, jak období nazval spisovatel Francis Scott Fitzgerald, který společenskou nenasytnost a bezstarostnost výmluvně vylíčil například ve svém románu Velký Gatsby.
A právě ona doba má být podle Christakise předznamenáním pro to, co se prořítí společností po covidové pandemii. Upozorňuje totiž na to, že jakkoli lidé vnímali pandemii covidu, kterou procházeli, za něco dočista nového, neznámého, pletli se. Obdobné rány tu byly vždy. Například katastrofa v podobě španělské chřipky v Americe v letech 1918 až 1920. I ona tehdy společnost šokovala – aby po ní nastoupila právě Fitzgeraldova bujará dvacátá léta.
Po tísni následuje oddech
Profesor z Yalské univerzity si je svou předpovědí, podrobně ji podává ve své knize Apollův šíp: hluboký a trvající dopad koronaviru na náš způsob života, velmi jistý. Celá naše historie je podle něj dokladem, že po každé epidemii si lidé chtějí hltavě vynahradit vše, co si museli odpírat, přibližuje jeho postoj server Inside Hook.
Po zvládnutí a potlačení koronaviru nás tedy čekají sexuální nemravnosti, marnotratné utrácení a odvrat od duchovních tendencí. Takový výsledek je podle něj velmi jasně předvídatelný, protože vychází ze zřetelného vzorce, poznamenává list Independent. Po epidemiích následuje doba rozmachu. „Během nich chodí po ulicích zármutek. Když je doba ztrát za nimi, lidé si právem oddechnou,“ konstatuje.
„Setkáme se s tím, že lidé budou urputně vyhledávat společenské příležitosti, budou navštěvovat noční podniky, restaurace a bary, sportovní události, hudební koncerty i politická shromáždění. Čekají nás sexuální nemravnosti, rozvolnění sexuálních mravů,“ soudí.
A není sám. Tímtéž směrem se s nadějí dívají i trhy, boom vyhlížejí výrobci kondomů, všeho, co se týká sexu, provozovatelé seznamovacích aplikací i nočních podniků. „Po pandemii covidu budou následovat další prohýřená dvacátá léta,“ kochá se tímtéž výslovným odkazem na Fitzgeraldova Gatsbyho v listu The Guardian například kosmetický kolos L’Oréal.
Jeho šéf Jean-Paul Agon po konci pandemie opravdu očekává, že na jeho trhu zavládne fiesta. Jeho očekávání jsou tatáž jako Christakiho: „Lidé budou šťastní, že budou moci zase vyrazit ven, do společnosti. Bude to zase jako v ‚prohýřených dvacátých‘, pro trh s líčením a kosmetikou to bude svátek. Nanést si rtěnku bude jako symbol návratu k normálnímu životu.“
A není sám, obdobné vyhlídky sdílí například výrobce kondomů Durex, prodejce zdravotních a kosmetických produktů Superdrug, provozovatelé seznamovacích aplikací Match Group nebo Hinge App. Za lockdowny vyhlížejí porci dekadence a frivolnosti. Velkou party. Očekává se „sexploze“.
Velký Gatsby? Nevydařená paralela
Ne všichni však považují analogii mezi odezněním španělské chřipky a vytlačením covidu za příhodnou. Zaprvé je obtížné připodobňovat španělskou chřipku a její režim ke covidu a jeho opatřením. Chřipka tehdy zabila 675 tisíc obyvatel Ameriky, covidu zatím podlehlo přes 615 tisíc, podle serveru Worldometers. Pandemie v letech 1918 až 1920 však byla doprovázená mnohem měkčími opatřeními, lockdowny netrvaly déle než několik týdnů, poznamenává server Oregon Live.
Společenské vzedmutí ve dvacátých letech přisuzuje, ve shodě s autorkou knihy Všechno je možné: biografie prohýřených dvacátých let Lucy Moore, spíše propojené reakci na pandemii a na peklo první světové války. A vidí za ní mladé lidi, kteří se cítili zrazeni, obětování, jak během pandemie, tak války, starší generací, které věřili.
Prohýřená dvacátá léta spojuje s válkou a mládeží též autor vlivné knihy Velká chřipka John M. Barry. „Byl v tom pocit fatalismu, nudy, deziluze ze světa, pocit, který se těsněji vztahoval k válce,“ soudí. A podtrhuje: „Dvacáté roky, to byla ztracená generace.“
Do „rozjetých dvacátých“ se navíc neskočilo jen tak: „Nejprve jsme procházeli rokem 1919, který byl jedním z nejchaotičtějších a nejnásilnějších roků americké historie. A poté máte vážné recese v letech 1920 a 1921.“
Ostatně, Fitzgeraldova jazzová, rozmařile promiskuitní a lehkomyslná pospolitost není úplným zachycením Spojených států dvacátých let. Onen popis jistě platil pro movitou, zaopatřenou bělošskou vrstvu. Jenže všude, ve všech třídách a rasách americké společnosti, se rozhodně nehýřilo.
Dvacátá léta byla trestem pro farmáře, pro mnohé znamenala ekonomicky vynucené vysídlení do měst, kde tehdy vůbec poprvé v amerických dějinách žilo více lidí než na venkově. „Rostlo členství v Ku-klux-klanu, jehož terči byly Afroameričané, imigranti, Židé i katolíci, všichni, kdo neodpovídali definici „skutečného Američana“. V roce 1921 se odehrál jeden z nejstrašnějších případů rasového násilí, masakr v Tulse, o tři roky později omezil zákon imigraci z Asie a východní Evropy,“ vypočítává server Republican American.
A zdůrazňuje, že „prohýřená dvacátá“ nebyla jednoznačným fenoménem, kterým se zapsala do dějin. „Ve Spojených státech se dnes vedle sebe jako sardinky mačká prosperita a deprese,“ charakterizoval je afroamerický autor W. E. B. du Bois.
A o zářných zítřcích, kdy se otevřou dveře prosperitě a bezstarostnosti, nejsou všichni přesvědčeni ani dnes. Doba po lockdownech umožní život Velkého Gatsbyho jen někomu, soudí Tina Fordhamová, vedoucí sekce globálních politických strategií poradenské firmy Avonhurst. „Pokud se nepodniknou kroky na opatření proti nerovnostem, které během pandemie akcelerovaly, a proti mezerám v sociální síti, mohlo by to být pro mnohé spíše jako Hrozny hněvu,“ říká ve výhledu do doby po covidu s odkazem na sociálně kritické dílo Johna Steinbecka.
Opatrnější než titulky o jeho knize je ostatně i Nicholas Christakis. Za svou předpovědí o nových „bujarých dvacátých“ si stojí. Jen v očekávání není až tak zbrklý. Nezačnou však podle něj letos ani v příštích dvou letech, jejich začátek očekává v roce 2024, líčí list The Guardian.
