De Giraud a jeho souputníci podporují bezdětnost, a tedy postupné dobrovolné zmenšování lidské populace až do jejího vymření. Podle nich by se tak vyřešily globální ekologické i politické problémy. „Kdyby šlo o satiru, pak toho druhu, která je vážnější než smrt,“ shrnul redaktor listu Die Zeit Tobias Haberkorn de Giraudovo podzimní vystoupení v Berlíně.
To etika velí neplodit děti
De Giraud ovšem argumentuje proti životu i filozoficky. Jeho kniha Umění gilotinování zploditelů: Anti-natalistický manifest je prošpikována odkazy na Tolstého, Homéra, Seneku i staré čínské a indické myslitele. „Lidský život není než utrpením a v jeho trestání není oddechu,“ cituje de Giraud Eurípida.
Jeho protest proti plození dětí je však opentlen literárními vzdechy a úvahami. „Kdyby nikdo neexistoval, každý by byl šťastný,“ sází de Giraud slova svého krajana, básníka Andrého Blaviera. A vypomáhá si i surrealistou Bretonem: „Sen, jediný sen je o tom, nenarodit se.“
Jeho postuláty jsou založeny na svérázně konstruované etice. „Způsobovat utrpení jiným je s etikou neslučitelné,“ stanovuje v knize premisu. Dochází z ní však k nutnosti nechat lidstvo zaniknout. To proto, že „žít znamená trpět“. A z toho plyne, že „dát život je neslučitelné s etikou“, dovozuje.
A jeho útok na plození potomků je komplexní. Vypočítává mnohé důvody, proč rodinu založit. A všechny, ať mají původ v biologickém nastavení, nebo kulturním, formuluje tak, že jsou skrznaskrz odsouzeníhodné.
Plození dětí je tak pro něj projevem sadismu, protože víme, jaké utrpení potomka čeká, a přesto ho do něj uvrhneme. Také však infantilismu, je to totiž způsob, jak se vrátit do dětského stadia, touhy otroctví, protože v dítěti získáme poslušný objekt, exhibicionismu, egocentrismu a touhy po uznání, které s sebou plození potomků nese. A de Giraud nezapomíná ani na pedofilii a další perverze.
Mí přátelé děti mají. Nezazlívám jim to
De Giraud se v 19 letech pokusil o sebevraždu, ale to, že dál žije, nepovažuje za popření svého učení. Není ani asketou, s Haberkornem hovořil u piva v bruselské hospodě. Podle novináře má na každou osobní otázku „spontánní, výmluvnou a přesnou odpověď“.
Že „do této společnosti úplně nepatří“, si prý de Giraud uvědomil již na základní škole. Zdůrazňuje, že nepochází z bohaté rodiny. Stále bydlí v domě své matky a komentuje to slovy francouzského spisovatele Julese Rénarda: „Otec a matka dluží svému dítěti vše. Dítě jim nedluží nic.“
Svůj životní styl charakterizuje de Giraud jako „extrémně noční“, většinu času tráví u počítače. Pravidelně se nechává zatýkat a někdy vystupuje nahý. Veřejnost na jeho názory reaguje většinou pobaveně, ale občas i nevraživě. Někteří ho považují za vtipálka, jiní za mizantropa.
„Pravděpodobně bychom tohoto muže špatně pochopili, kdybychom ho brali příliš vážně,“ napsal Haberkorn. „Zoufalství je skutečné, ale utopí se v belgickém pivu, a proto není,“ doplnil.
Myslitel oblékající se do černého přiznal, že téměř všichni jeho přátelé potomky zplodili, ale tvrdí, že mu to vůbec nevadí. Mezi své přátele řadí i výtvarníka Jana Bucquoye, jenž v Bruselu založil muzeum spodního prádla.
De Giraud sám o sobě pochybuje. „Možná je moje životní teorie špatná,“ připouští muž, který se osm let věnoval psychoanalýze. Ve francouzsky mluvících zemích působí jako mluvčí Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva, které vzniklo ve Spojených státech na počátku 90. let minulého století.
